ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3681.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3681/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyň a) H. Š. a b) A. Š., jako právních nástupkyň původního žalobce J. Š., zemřelého, a c) D. S., všech zastoupených advokátkou, proti žalované V. M., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 81/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 13 Co 371/2007-212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.850,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně c/ a právní předchůdce žalobkyň a/ a b/ se domáhali jednak přivolení k výpovědi z nájmu žalované k „bytu sestávajícímu ze třech pokojů a kuchyně s příslušenstvím ve 3. patře domu čp. 241 v P. 1 – M. S., N. ulice 31“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“), a jednak vyklizení dvou místností, které žalovaná zbudovala v půdních prostorách předmětného domu (dále jen „dvě půdní místnosti“). Žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu byla odůvodněna tvrzením, že žalovaná hrubě porušuje povinnosti spojené s nájmem bytu jednak tím, že bez stavebního povolení zbudovala dvě půdní místnosti, které používá jako komoru a šatnu, a jednak tím, že bez vážného důvodu odmítá žalobcům přístup do bytu za účelem provedení kontroly statiky.
Žalobě na vyklizení dvou půdních místností bylo pravomocně (k 30. říjnu 2006) vyhověno částečným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 14. září 2004, č. j. 13 C 81/2002-106, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 13. září 2006, č. j. 13 Co 223/2006-148; v těchto rozsudcích soudy dovodily, že žalovaná užívá dvě půdní místnosti bez právního důvodu, a uvedly, že je zbudovala bez stavebního povolení, ačkoliv šlo o stavební práce, které stavební povolení podle tehdejších předpisů vyžadovaly.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. dubna 2007, č. j. 13 C 81/2002-185, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu, určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet prvním dnem měsíce následujícího poté, kdy rozsudek nabude právní moci, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyním po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně zejména za zjištěno, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi předmětného domu, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) podala žádost ze dne 1. června 1990 o rozšíření svého bytu do půdního prostoru a uvedla, že stavebními úpravami vznikne v půdním prostoru šatna
a komora, že k žádosti ze dne 1. června 1990 se kladně vyjádřil tehdejší vlastník předmětného domu O.P.B.H. P. 1 a že dne 12. července 1990 se k zamýšleným stavebním úpravám kladně vyjádřil odbor výstavby ONV P. 1 s tím, že stavba bude uskutečněna na vlastní náklady žalované a vyžaduje povolení o přípustnosti stavby,
o něž je zapotřebí zvlášť požádat odbor výstavby ONV P. 1. Dále zjistil, že žalovaná zbudovala v půdním prostoru předmětného domu dvě půdní místnosti o výměře 16, 5 m2 a 14, 2 m2, aniž požádala o vydání stavebního povolení a aniž stavební povolení bylo vydáno, že stavbu zahájila před projednáním s orgánem státní památkové péče, že poté, co byly dvě půdní místnosti stavebně dokončeny, bylo jí vyměřeno nájemné i z těchto prostor, že v letech 1993 – 1994 se tehdejší pronajímatel domáhal mimosoudně po žalované, aby půdní prostory vrátila (vyklidila), a že žalovaná sama podala dne 6. dubna 1994 u Obvodního úřadu v P. 1 žádost o dodatečné stavební povolení (půdní vestavby – dvou půdních místností), které však nebylo stavebním úřadem vydáno. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., neboť chování žalované spočívající ve zbudování dvou půdních místností bez stavebního povolení (ačkoliv šlo o stavební úpravy, které stavební povolení vyžadovaly), shledal hrubým porušením povinností vyplývajících z nájmu bytu; proto k výpovědi přivolil. Za hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu, které by odůvodňovalo výpověď podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., však nepokládal jednání žalované, která v jednom případě nevpustila statika do bytu a byt mu zpřístupnila až v dalším sjednaném termínu.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 21. listopadu 2007, č. j.
13 Co 371/2007-212, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 19. dubna 2007, č. j. 13 C 81/2002-185) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně
o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a dodal, že okolnost, že žalovaná zbudovala dvě půdní místnosti neoprávněně a že je užívala bez právního důvodu, vyplývá již z pravomocného rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. září 2004, č. j. 13 C 81/2002-106, potvrzeného rozsudkem odvolacího soudu ze dne 13. září 2006, č. j. 13 Co 223/2006-148, jimiž jí bylo uloženo dvě půdní místnosti vyklidit. Neshledal, že by přivolení k výpovědi z nájmu bytu bylo v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.); zde uvedl, že žalovaná přes uvedená (vyhovující) soudní rozhodnutí totiž dvě půdní místnosti dosud nepředala a nadále je neoprávněně užívá. Ani ohledně bytové náhrady ve formě přístřeší přisouzené soudem prvního stupně neshledal odvolací soud pochybení. Podotkl, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodů podle §711 odst. 1 písm. c/, d/, g/, h/ obč. zák., lze vázat vyklizovací povinnost vypovídaného nájemce na poskytnutí kvalitnější bytové náhrady pouze výjimečně, a to za splnění dvou podmínek – jde o rodinu s nezletilými dětmi a jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele; podle názoru odvolacího soudu nebyla žádná z těchto podmínek v daném případě naplněna. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především uvedla, že žalobci konkludentně souhlasili s vybudováním dvou půdních místností, že i z těchto místností jí vyměřili nájemné, které řádně platila, a že dne 6. dubna 1994 podala žádost o dodatečné stavební povolení. Namítla, že „soudy obou stupňů při svém rozhodování nikterak nezkoumaly, zda žalobci měli zájem přestavbu legalizovat“, a že se nezabývaly ani „tím, je-li hrubým porušením ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku situace, kdy uživatel, tj. nájemce, s tichým souhlasem a vědomím jednoho vlastníka nemovitosti, tedy pronajímatele, upraví částečně určitý prostor a platí jim z tohoto prostoru po celou dobu nájem ve výši, kterou pronajímatel sám stanovil“. Dále soudům obou stupňů vytkla, že neposuzovaly ani otázku, „zda rozsah přestavby vyžadoval v daném případě stavební povolení, či zda úpravu, kterou … provedla, bylo podle tehdejších stavebních předpisů možno realizovat pouze ohlášením“. Měla také za to, že došlo k porušení jejích procesních práv (rovnosti procesních stran), neboť „soudy ve skutkových tvrzeních nehodnotí důkazy, ale pouze popisují a vycházejí z toho, že to co řekne vlastník nemovitosti, tj. pronajímatel, je pravdou, přičemž po citaci písemných dokladů již nezaznělo žádné stanovisko žalované“. Dále popsala důvody, které ji k vybudování dvou půdních místností vedly, zdůraznila své zásluhy na zlepšení stavu domu a soužití v domě a v závěru shrnula, že na její straně „nedošlo k hrubému porušení povinností spojených s nájmem bytu tak, jak předpokládá výpovědní důvod ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, neboť to, že provedla stavební úpravy – vstup do komory v půdním prostoru bez stavebního povolení, nemůže být v žádném případě takovým hrubým porušením, které by vedlo k výpovědi z nájmu bytu“. Namítla také, že soud měl – s ohledem na skutečnost, že „do rekonstrukce bytu a střechy vložila veškeré své úspory“ – vázat její vyklizovací povinnost (v případě, že by byl naplněn uplatněný výpovědní důvod) „na poskytnutí odpovídající bytové náhrady a nikoli na poskytnutí pouhého přístřeší“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedly, že dovolání není přípustné a ani důvodné. Zastávaly stanovisko, že „odvolací soud zcela správně dospěl k závěru, že žalovaná skutečně hrubě porušila své povinnosti jako nájemce, když zbudovala půdu bez souhlasu vlastníků a bez stavebního povolení“. Navrhly, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Dovolací soud neshledal důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a proto v souladu se svou ustálenou praxí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí nerozhodoval.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitek, že soudy provedené důkazy nehodnotily a rozhodné okolnosti ve skutečnosti nezjišťovaly, nýbrž pouze důkazy popisovaly a vycházely z toho, že je pravdivé sdělení vlastníka nemovitosti, tj. pronajímatele, a že po přečtení listin již nezaznělo žádné stanovisko žalované) a dále také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Současně opomenula, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze
7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06,
a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08). Bez zřetele k tomu je zapotřebí uvést, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) okolnosti rozhodné pro naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. zjišťoval a v tomto směru vzal za prokázáno, že žalovaná zbudovala v půdním prostoru předmětného domu dvě místnosti o výměře 16, 5 m2 a 14, 2 m2, aniž požádala o vydání stavebního povolení, jehož bylo v daném případě zapotřebí, a aniž stavební povolení bylo vydáno, a že stavbu zahájila před projednáním s orgánem státní památkové péče.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno především na právním závěru, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. písm. d/ obč. zák., přičemž hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu soudy spatřovaly v tom, že žalovaná zbudovala dvě půdní místnosti v předmětném domě bez stavebního povolení, ačkoliv ho – vzhledem k charakteru stavebních úprav – bylo zapotřebí. Spočívá rovněž na právním názoru, že vyklizovací povinnost žalované z bytu lze vázat na poskytnutí pouhého přístřeší, nejde-li v tomto případě o rodinu s nezletilými dětmi a není-li naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných. Protože správnost uvedených právních závěrů byla v dovolání zpochybněna, mohlo by jít z pohledu napadeného rozhodnutí
o otázky zásadního právního významu. Z posléze uvedených důvodů však o takové otázky jít nemůže.
Především je zapotřebí pro úplnost zdůraznit, že v soudní praxi, a to i vzhledem k logickému opodstatnění posléze uvedeného, nejsou žádné pochybnosti o tom, že nájem bytu může (s přivolením soudu) vypovědět pronajímatel jako vlastník domu, v němž se pronajatý byt nachází, popřípadě vlastník bytové jednotky; ustanovení §711 odst. 1 obč. zák. – vzhledem ke svému jednoznačnému znění – jiný výklad ani nepřipouští. Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. upravující přechod práv a povinností na nabyvatele pronajaté věci obsažené v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy (část osmá, hlava sedmá, oddíl první až třetí obč. zák.) se uplatní i v právních vztazích nájmu bytu, neboť zvláštní úprava tohoto nájemního vztahu (srov. §685 a násl. obč. zák.) použití uvedeného ustanovení nevylučuje a jeho aplikace není vyloučena ani povahou daného nájemního vztahu. Dojde-li tedy ke změně vlastnictví k pronajatému bytu (domu s byty v nájmu), vstupuje nabyvatel do právního postavení původního vlastníka – pronajímatele a přechází tak na něj práva a povinnosti pronajímatele vyplývající z nájemního vztahu k bytu s výjimkou těch práv a povinností, na něž se toto zvláštní právní nástupnictví nevztahuje, neboť mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku – např. peněžité pohledávky dřívějšího pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněného pod č. 84 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud České republiky dále dovodil, že dojde-li ke změně vlastnictví domu, v němž je pronajatý byt, je nový vlastník oprávněn dát nájemci výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/ obč. zák. zásadně ze stejných důvodů jako vlastník původní; je tedy z tohoto hlediska nerozhodné, že k porušení povinností zakládající výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. došlo popřípadě v době, kdy žalobkyně (resp. v daném případě žalobkyně c/ a právní předchůdce žalobkyň a/ a b/) nebyly ještě spoluvlastníky předmětného domu.
Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je třeba vzít v úvahu, že zákon za hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem, výslovně označuje neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Jde o demonstrativní (příkladný) výčet (srov. slovo „zejména“), což znamená, že důvodem k výpovědi může být i jiné porušení povinností nájemcem, svou závažností však srovnatelné s tím, které zákon výslovně uvádí. Základním hlediskem pro posouzení intenzity porušení povinností nájemce bude tedy úvaha, zda to porušení, jehož se nájemce dopustil, je svým významem (posuzováno zejména z hlediska oprávněných zájmů pronajímatele, avšak též z hlediska zájmů ostatních nájemců domu) alespoň tak závažné, jako neplacení nájemného (služeb) po dobu delší než tři měsíce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 85/2004, uveřejněný pod C 2685 ve svazku 29 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 1222/2003). K hlediskům pro posouzení intenzity porušení nájemcových povinností nepochybně patří okolnost, zda nájemce svým jednáním způsobil pronajímateli škodu (případně v jaké výši), zda způsobil újmu na právech či oprávněných zájmech jiných subjektů (např. ostatních nájemců bytů v domě), jaká byla motivace jeho jednání, dále také okolnost, zda dosud řádně plnil své povinnosti nájemce bytu, eventuálně jaká doba uplynula od porušení nájemcových povinností do dne dání výpovědi z nájmu bytu (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněného pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Bez významu nebude v naznačených souvislostech ani okolnost, zda svým jednáním nájemce porušil eventuálně i jiné právní předpisy (např. předpisy týkající se požární ochrany, stavební zákon a předpisy související) – srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 291/2004, a ze dne 7. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2751/2004 (ústavní stížnost podanou proti posléze citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 6. prosince 2006, sp. zn. IV. ÚS 255/05).
V posuzovaném případě – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu, jehož správnost nelze v daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (viz. výklad shora) – vyřešil odvolací soud otázku naplněnosti výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v souladu s citovanou judikaturou; jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem standardní soudní praxe.
Výrazem standardní judikatury je rovněž rozhodnutí soudů obou stupňů o bytové náhradě ve formě přístřeší (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Z ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. vyplývá možnost soudu rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt, za současného naplnění dvou v něm normovaných předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Druhým předpokladem pro uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96 dovodil, že “skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně”. Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl např. v rozsudcích ze 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, z 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, a dále např. v usneseních z 20. září 2006, sp. zn. 26 Cdo 1702/2006, a z 26. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 904/2006, a sdílí ho i v projednávané věci.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto ho podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyním vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 900,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu