ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4020.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4020/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyň a) P. M. a b) K. W., zastoupených advokátem, proti žalované J. Ž., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti nájemní smlouvy, poskytnutí náhradního bydlení a náhradu budoucího stěhování, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 204/2004, o dovolání žalobkyň proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. března 2006, č. j. 30 C 204/2004-52, a Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2007, č. j. 14 Co 128/2007-88, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
15. března 2006, č. j. 30 C 204/2004-52, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2007, č. j. 14 Co 128/2007-88, se odmítá.
III. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. března 2006, č. j. 30 C 204/2004-52, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně jsou nájemkyněmi „bytu o velikosti 2+1 v domě čp. 777 v k. ú. B. v P. 6, Č. 23“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“ resp. „dům“), a dále na uložení povinnosti žalované „poskytnout jim užívání předmětného bytu, případně jiného bytu o velikosti 2+1 jako nájemkyním na dobu neurčitou za regulované nájemné v hl. m. P. včetně úhrady nákladů stěhování do předmětného, případně náhradního bytu“ (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.) a o povinnosti žalobkyně a/ zaplatit státu soudní poplatek (výrok III.).
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. května 2007, č. j. 14 Co 128/2007-88, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., změnil ho ve výroku III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů za zjištěno, že na základě kupní smlouvy uzavřené s žalovanou dne 27. července 2005 je s účinností od téhož dne vlastnicí předmětného domu obchodní společnost V. s.r.o., se sídlem v P. 2, F. 836/31. Žalobkyně přes uvedené zjištění a navzdory poučení soudem prvního stupně nepodaly návrh, aby nabyvatelka práva vstoupila do řízení jako žalovaná na místo dosavadní žalované (§107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“). Na tomto skutkovém základě učinily soudy obou stupňů právní závěr, že žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována (neboť pasivně věcně legitimován je pronajímatel bytu jako jeho vlastník, kterým byl ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně subjekt odlišný od žalované); proto žalobu zamítly.
Proti rozhodnutím obou soudů podaly žalobkyně dovolání, v němž namítly, že „obecné soudy nevzaly v úvahu neplatnost nájemní smlouvy mezi účastníky řízení, kterou podepsala za žalobkyně (nájemce) jejich matka“. Uvedly, že smlouvu o nájmu bytu ze dne 6. února 2002 uzavřenou na dobu určitou od 1. ledna 2002 do 1. ledna 2003 je třeba posoudit jako neplatnou podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a v této souvislosti zdůraznily, že „právním úkonem, kterým se obchází zákon a příčí se dobrým mravům, je takový úkon, který sice neodporuje výslovnému zákazu zákona, avšak ke stavu, který je se zákonem v rozporu, směřuje svými důsledky“. Současně v dovolání popsaly konkrétní důvody, pro které má být uvedená nájemní smlouva neplatná. Dále uvedly, že „smlouva o nájmu na dobu určitou, která je svými účinky v rozporu s právem nájemce na plnohodnotnou bytovou náhradu na dobu neurčitou, je tedy neplatná“; dodaly, že „žalovaná nedodržela slib, podmínku, uzavírat každý rok vždy novou nájemní smlouvu“, ačkoliv ony „plnily svoje povinnosti vyplývající z nájemního poměru“. V závěru podotkly, že „pokud soud odkazuje na procesní ustanovení §107a o.s.ř., je třeba uvést, že v té době byly všechny byty v domě obsazeny“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními názory soudů obou stupňů. Zdůraznila, že „soud 1. stupně zamítl podaný žalobní návrh žalobkyně (správně žalobkyň) z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalované“, přičemž „s tímto právním názorem se pak ztotožnil i odvolací soud“. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. března 2006, č. j. 30 C 204/2004-52, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelky to v dovolání ani nezpochybnily. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelky uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž využily). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47 v sešitě č. 6
z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované usnesení bylo uveřejněno rovněž pod č. 151 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura/). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. března 2006, č. j. 30 C 204/2004-52, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci spočívá rozhodnutí soudů obou stupňů na právním názoru, že žalovaná není – v důsledku převodu vlastnického práva k předmětnému domu na obchodní společnost V. s.r.o., se sídlem v P. 2, F. 836/31 – ve sporu pasivně věcně legitimována, a že právě proto nelze žalobě vyhovět. Dovolatelky správnost právního závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalované nezpochybnily; v dovolání pouze tvrdily, že – z důvodů tam specifikovaných – je třeba posoudit jako neplatnou podle §39 obč. zák. smlouvu o nájmu bytu ze dne 6. února 2002 uzavřenou na dobu určitou od 1. ledna 2002 do 1. ledna 2003. Z uvedeného vyplývá, že námitkami uplatněnými v dovolání dovolatelky nezpochybnily – prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – správnost právního názoru, na němž napadené rozhodnutí spočívá, tj. názoru, že žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována.
Jestliže dovolatelky nezpochybnily (prostřednictvím dovolacího důvodu podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) správnost právního názoru, na němž rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti spočívá, pak tento právní názor obstojí již jen proto, že nemohl být podroben dovolacímu přezkumu (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.); musí proto obstát i napadené rozhodnutí vycházející z názoru, že není-li žalovaná vlastníkem předmětného domu, není ve sporu pasivně věcně legitimována. Lze uzavřít, že v daném případě nelze dovodit přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelky, které zavinily, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu