ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4163.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4163/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce M., s. b. d., proti žalovaným 1) P. K., zastoupenému advokátem, a 2) H. V., o obnovu řízení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 17 C 286/2005, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2007, č.j. 19 Co 308/2006-44, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) usnesením ze dne 3. 4. 2006, č.j. 17 C 286/2005-29, zamítl žalobu prvního žalovaného na obnovu řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vedeného u téhož soudu pod sp.zn. 17 C 211/99; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) usnesením ze dne 28. 2. 2007, č.j. 19 Co 308/2006-44, potvrdil usnesení soudu prvního stupně
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně, navíc předpoklady pro povolení obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. nejsou dány. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že první žalovaný se o skutečnostech a důkazech, v nichž spatřoval důvod obnovy řízení, dozvěděl v letech 1999 až 2003, pouze o dokladu o dlužném nájemném ze dne 16. 6. 2003 se dozvěděl až dne 2. 12. 2004. Žaloba (původně podle obsahu posouzená jako žaloba pro zmatečnost, jež byla vedena u soudu prvního stupně pod sp.zn. 17 C 176/2005, a jejíž doplnění ze dne 17. 5. 2005 bylo posouzeno jako žaloba na obnovu řízení, a následně vyloučeno k samostatnému řízení vedeném pod sp.zn. 17 C 286/2005) byla sice podána 2. 3. 2005, tj. v tříměsíční lhůtě stanovené v §233 odst. 1 o.s.ř., avšak v žalobě nebyla zmínka o listině ze dne 16. 6. 2003. Vzhledem k tomu, že důvody žaloby na obnovu řízení je možno měnit jen po dobu trvání lhůt k žalobě, tj. pouze do tří měsíců od okamžiku, kdy se první žalovaný o důvodech obnovy dozvěděl, jedná se o důkaz uplatněný až po uplynutí takto vymezené lhůty, tedy opožděně. Dále dovodil, že tvrzená skutečnost, že dluh na nájemném byl žalobcem nesprávně vyčíslen, není pro prvního žalovaného nová, upozorňoval na ni i v původním pravomocně skončeném řízení o přivolení k výpovědi vedeném pod sp.zn. 17 C 211/99, a soudy obou stupňů se již s touto námitkou v řízení o přivolení k výpovědi vypořádaly. Důvodem obnovy řízení nemůže být ani zaplacení dlužného nájemného v průběhu řízení o přivolení k výpovědi, neboť tímto neodpadl právní titul pro vyhovění žalobě. Námitkou prvního žalovaného, že mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, se odvolací soud (soud prvního stupně) v rámci řízení na obnovu řízení nezabýval, neboť představovala zmatečnostní vadu a byla vznesena ještě v rámci probíhajícího řízení o žalobě pro zmatečnost, vedeného u soudu prvního stupně pod sp.zn. 17 C 176/2005, jež bylo z důvodu zpětvzetí žaloby pravomocně zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost blíže neodůvodnil. Vyjadřuje především nesouhlas se závěrem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně. Konstatuje, že s důkazním prostředkem (výpisem z konta nájemného ze dne 16. 6. 2003) se seznámil až dne 2. 12. 2004 nahlédnutím do spisu sp.zn. 17 C 211/99, teprve poté měl možnost porovnat tento důkaz se složenkami a zjistit, že nejsou evidovány dvě platby složenkami učiněné, a až následně je mohl předložit jako nové důkazy v žalobě na obnovu řízení. Tyto již existující důkazy nemohly být bez jeho viny uplatněny, neboť z důvodů dlouhodobých nemocí se nemohl zúčastnit jednání soudu, přičemž k jednání se nedostavoval ani jeho opatrovník. Poukazuje na to, že „ve skutečnosti nedlužil trojnásobek nájemného a záloh na služby, neboť předepsané platby spojené s užíváním bytu byly přemrštěné“, soud se však jejich správností, resp. správností jejich vyúčtování nezabýval. Dále namítá, že v průběhu soudního řízení došlo k mimosoudní dohodě s žalobcem, že dohodnuté splátky řádně platil, avšak žalobce nesplnil ujednání, že vezme žalobu zpět. Navrhl, aby dovolací soud „rozhodnutí obou stupňů zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí“.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 16., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů
(tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. tohoto zákona dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů se podává, že v řízení postupovaly podle občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., ve znění dalších předpisů. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal dovolání podle tohoto právního předpisu. Shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Jestliže napadeným rozhodnutím je usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, je dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238 odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nepřipadá v úvahu, neboť usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu, lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238 odst. 1 písm. a), odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 ve spojení s §238 odst. 2 o.s.ř.). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým je možno vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud zastává názor, že námitky dovolatele nesměřují – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – k řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. Dovolatel sice zpochybnil závěr odvolacího soudu
o opožděnosti žaloby, avšak učinil tak pouze výtkou, že se o výpisu z konta nájemného ze dne 16. 6. 2003 dozvěděl až dne 2. 12. 2004, a že teprve poté jej mohl porovnat se složenkami a zjistit, že nejsou evidovány dvě platby, a vzápětí jej mohl uplatnit u soudu, což také učinil. K tomuto důkazu, jež měl představovat důvod obnovy, však odvolací soud (soud prvního stupně) s ohledem na ustanovení §232 odst. 2 o.s.ř. přihlédnout nemohl, neboť byl uplatněn až v podání ze dne 17. 5. 2005 (žaloba původně podána dne 2. 3. 2005), tedy až po uplynutí tříměsíční lhůty k podání žaloby na obnovu řízení (§233 odst. 1 o.s.ř.). Jestliže tedy odvolací soud – s ohledem na ostatní dovolatelem předložené listinné důkazy, o nichž se dozvěděl již v letech 1999-2003 (což nebylo dovolatem zpochybněno) – učinil závěr, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně, nelze mu vytýkat, že by věc nesprávně právně posoudil. Napadené rozhodnutí též neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, a to již proto, že v něm byly aplikovány výlučně normy procesního práva. Ostatní námitky dovolatele nejsou pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní, neboť směřují proti původnímu řízení o přivolení k výpovědi vedeném pod sp.zn. 17 C 211/99, nikoliv proti napadenému usnesení odvolacího soudu. Navíc se jedná jednak o námitky skutkové (takové námitky nelze v případě přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. úspěšně uplatnit – viz výše) a dále o námitky proti procesnímu postupu soudů v původním řízení (dovolatel namítá zkrácení svých práv tím, že se v důsledku svého zdravotního stavu nemohl zúčastnit jednání soudu a soudem ustanovený opatrovník byl pouze formální). K nápravě takovéto vady řízení – pokud by vůbec byla dána – slouží podle §229 odst. 3 o.s.ř. žaloba pro zmatečnost, nikoliv obnova řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp.zn. 33 Odo 290/2005). Přitom k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti zásadně jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.). Samy o sobě, i kdyby byly dány, však takové vady přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 7. 2006, sp.zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1829/2005).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §238 odst. 1 písm. a) a §238 odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť první žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a ostatním účastníkům náklady
v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. dubna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu