ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4399.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4399/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce B. d. S. 513-515 v l., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Z. H., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 27/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2008, č. j. 69 Co 526/2007-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. ledna 2008, č. j. 69 Co 526/2007-84, potvrdil rozsudek ze dne
21. dubna 2006, č. j. 8 C 27/2005-58, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vyklidit (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) „byt č. 61, o velikosti 3+1, I. kategorie, v 7. podlaží domu
č. 5215 v P. 8, S. 2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl
o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žalovaný nepřestal být členem bytového družstva žalobce (dále jen „bytové družstvo“), neboť rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
20. března 2003, č. j. 19 Cm 420/2000-35, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2004, č. j. 14 Cmo 372/2003-70, bylo určeno, že je neplatné rozhodnutí členské schůze bytového družstva ze dne 10. října 2000, jímž byl vyloučen
z bytového družstva. V této souvislosti konstatoval, že obě rozhodnutí o vyloučení žalovaného z bytového družstva (rozhodnutí představenstva ze dne 15. června 2000
a rozhodnutí členské schůze ze dne 10. října 2000) „tvoří jeden celek“ a že proto „určení neplatnosti vyloučení žalovaného z družstva … zahrnulo obě rozhodnutí orgánů žalobce“. Dále rovněž dovodil, že žalovaný je jako člen bytového družstva neustále nájemcem předmětného bytu, neboť jeho nájemní poměr k bytu jiným způsobem nezanikl. Vzhledem k uvedenému zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Podle čl. II. bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. ledna 2008, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.(dále jen „o.s.ř.“).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítl „nerovnost účastníků v řízení“ způsobenou tím, že „v původním řízení došlo ke striktnímu užití stanov družstva a naopak v tomto řízení ne“). Přitom ovšem přehlédl, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že ze shora vymezené a tudíž příliš vágní obsahové konkretizace dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nelze ani dovozovat, že řízení bylo takovou vadou postiženo.
Napadený rozsudek je založen mimo jiné na právním názoru, že – z důvodů shora uvedených – žalovaný nepřestal být členem bytového družstva. Dovolatel správnost tohoto názoru zpochybnil námitkami, že „představenstvo družstva má jako jediný orgán právo k vyloučení člena družstva, nikoliv členská schůze, která pouze potvrzuje či ruší rozhodnutí představenstva družstva“, že „rozhodnutí představenstva nebylo členskou schůzí a ani soudem zrušeno, po zrušení rozhodnutí členské schůze soudem proti němu opětovně nebylo podáno odvolání, a proto nabylo právní moci
a bylo vykonáno“, a že žalovaný „v žádném případě nemůže dovozovat z rozsudků soudů a odvolávat se na ně, že je členem předmětného družstva … může pouze tvrdit, že bylo zrušeno rozhodnutí členské schůze“. Řešení otázky existence členství žalovaného v bytovém družstvu by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.
Ustálená soudní praxe dovodila, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze
k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení §231 odst. 3 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2000 – nyní §231 odst. 4 a 5 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, dále z 28. srpna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002, a z 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003). Dovolací soud nemá důvod odchylovat se ani od dříve vysloveného právního názoru, že proces vyloučení člena družstva je zákonem koncipován jako dvouetapový s tím, že stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena v družstvu; je jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání), teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě (až) marným uplynutím lhůty k podání odvolání k členské schůzi. Ke zvrácení rozhodnutí družstva o vyloučení člena a tedy k ochraně jeho práv postačuje, aby soud rozhodl o neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení člena, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti rozhodnutí představenstva, které samo o sobě, bez rozhodnutí členské schůze či marného uplynutí lhůty k podání odvolání, k založení účinků vyloučení nepostačuje (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněného pod č. 70 v sešitě č. 8 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 34 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 10. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004). Soudní praxe pak výslovně rovněž dovodila, že soudu přísluší až přezkoumání rozhodnutí členské schůze (shromáždění delegátů), která rozhodovala o odvolání člena proti rozhodnutí představenstva o vyloučení a pro to, aby soud vyslovil neplatnost rozhodnutí představenstva, není v zákoně opora (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. února 2005, sp. zn. 29 Odo 896/2004).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu