ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4510.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4510/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce A. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. d. D. u B. – v l., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 499.577,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 C 661/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2007, č. j. 16 Co 135/2005-130, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2007, č. j. 16 Co 135/2005-130, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný (Z. d. D. u B. – v l.,– dále též jen „družstvo“) zaplatil částku 499.577,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tvrzením, že podle článku 8 stanov družstva ze dne 18. prosince 1992 (zapsaných do obchodního rejstříku dne 22. března 1993 – dále jen „stanovy“), mu po ukončení jeho členství v družstvu ke dni 23. května 1996 vzniklo právo na výplatu vyčísleného majetkového podílu, neboť na nabízenou dohodu o majetkové účasti na podnikání družstva nepřistoupil, a proto se jeho majetkový podíl stal pohledávkou vůči družstvu.
Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. října 2004, č. j. 12 C 661/2001-101, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 469.577,- Kč s 8, 5 % úrokem z prodlení ročně od
1. srpna 2001 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 30.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od 1. srpna 2001 do zaplacení a v části, v níž se domáhal zaplacení 1, 5 % úroku z prodlení ročně z částky 469.577,- Kč od 1. srpna 2001 do zaplacení (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok IV.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný vypočetl dne 2. prosince 1992 majetkový podíl žalobci ve výši 118.743,- Kč
a jeho matce (A. H.) ve výši 378.834,- Kč, že listinou ze dne 22. prosince 1992 převedla A. H. svůj majetkový podíl na žalobce, že žalobce se stal členem družstva podle transformačního projektu, tj. členem transformovaného družstva, že podle majetkové karty vystavené dne 26. listopadu 1994 vedl žalovaný ve své evidenci majetkový podíl žalobce ve výši 499.577,- Kč a že jeho základní členský vklad činil 30.000,- Kč (z toho 2.000,- Kč peněžní vklad, který zaplatil v hotovosti, a 28.000,- Kč nepeněžní vklad). Z článku 8 bodu 3 stanov rovněž zjistil, že přesahoval-li majetkový podíl vzniklý z transformace družstva výši základního členského vkladu
(u fyzické osoby 30.000,- Kč – viz článek 6 stanov), bylo na oprávněné osobě, aby písemně uplatnila vůči družstvu návrh, aby tato hodnota představovala buď a/ její další členský vklad v družstvu, případně další majetkovou účast na podnikání družstva, anebo b/ pohledávku vůči družstvu ve smyslu platných právních předpisů – zde stanovy odkazovaly na ustanovení §13 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „transformační zákon“); družstvo bylo povinno návrh oprávněné osoby respektovat. Dále zjistil, že žalobce ukončil členství v družstvu k 23. květnu 1996, že dopisem ze dne 13. července 2001 (který žalovaný obdržel dne 18. července 2001) vyzval žalovaného k vyplacení majetkového podílu ve výši 499.577,- Kč a že do současné doby mu žalovaný z jeho majetkového podílu nic nevyplatil.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že listinou ze dne 22. prosince 1992 A. H. platně převedla svůj majetkový podíl na žalobce, neboť šlo o převod zvláštního majetkového práva, který žádný právní předpis nezakazoval, a to nepojmenovanou smlouvou podle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Poté rovněž dovodil, že stal-li se žalobce jako oprávněná osoba účastníkem žalovaného podle transformačního projektu, neuplatní se zde postup podle §13 odst. 2 a 3 transformačního zákona, neboť tato ustanovení dopadají na situace, kdy se oprávněná osoba nestala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu. Současně zaujal názor, že z žádného právního předpisu nelze dovodit, že v případě, kdy oprávněná osoba neuplatnila žádnou z variant podle článku 8 bodu 3 stanov, se majetkový podíl přesahující základní členský vklad stal majetkem družstva (zde odkázal na nález Ústavního soudu České republiky ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 107/97). Navíc v daném případě žalobce nepochybně žalovaného o vyplacení majetkového podílu požádal písemnou formou a skutečnost, že to bylo až po ukončení členství v družstvu, ve věci zásadní právní význam nemá, neboť splnil podmínky stanov, a to včetně odkazu na ustanovení §13 odst. 2 transformačního zákona – již uběhlo sedm let od schválení transformačního projektu (tj. od roku 1992); lze tedy mít za to, že v daném případě jde o splatnou pohledávku žalobce vůči žalovanému. Vzhledem k uvedenému bylo proto namístě vypořádat pohledávku žalobce podle stanov družstva. Jelikož však ze stanov (jejich článku 8 bodu 3 písm. b/) vyplynulo, že hodnota pohledávky tvoří rozdíl majetkového podílu a základního členského vkladu, žalobu ohledně částky 30.000,- Kč (s příslušenstvím) zamítl. Podotkl, že tento nárok lze řešit jen podle §233 obchodního zákoníku, tj. jako nárok na vypořádací podíl, a dodal, že žalobce se v předmětném řízení vypořádacího podílu nedomáhal.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. května 2007, č. j. 16 Co 135/2005-130, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a IV. tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 469.577,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení ročně od 1. srpna 2001 do zaplacení
a žalovanému neuložil povinnost zaplatit soudní poplatek; současně rozhodl
o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak zaujal odlišný právní názor. Konstatoval, že jestliže se člen družstva, který je oprávněnou osobou podle §14 písm. a/ transformačního zákona, stane členem transformovaného družstva, řídí se nadále jeho vztah k družstvu a tedy i vypořádání s družstvem v případě zániku členství ustanoveními §233 a §234 obchodního zákoníku, neboť transformační zákon neupravuje vypořádání majetkového podílu z transformace s osobou, která se stala členem transformovaného družstva. Zastával názor, že stanovy družstva jako podzákonný předpis mohou upravovat právní vztahy jen v rámci daném zákonem. V této souvislosti uvedl, že stanovy žalovaného jsou v článku 8 bodu 3 písm. b/ neplatné pro rozpor se zákonem (s ustanovením §13 odst. 2 a 3 transformačního zákona). Z citovaného ustanovení transformačního zákona je totiž podle odvolacího soudu zřejmé, za jakých podmínek má oprávněná osoba nárok na vypořádání majetkového podílu; základní podmínkou je přitom to, že se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu. Stane-li se účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu (jako v daném případě, kdy se žalobce stal členem transformovaného družstva), nelze na oprávněné osoby – členy transformovaného družstva ve stanovách platně vztáhnout režim upravený
v ustanoveních §13 odst. 2 a 3 transformačního zákona, jenž platí pro oprávněné osoby, které se nestaly účastníky právnické osoby podle transformačního projektu. Poté uzavřel, že osoba, která se stala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, nemá právo na úhradu majetkového podílu z transformace; nemůže-li mít žalobce v dané věci právo na vypořádání majetkového podílu podle §13 transformačního zákona, nelze mu toto právo platně založit ani výše citovaným článkem stanov.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. Uvedl, že je „ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním“ skutkové zjištění, že byl členem družstva do transformace. V této souvislosti namítl, že do družstva vstoupil až po schválení transformačního projektu. Dodal, že jeho matka byla členkou družstva jen do roku 1974 a že tudíž přestala být členkou „18 let před transformací a do družstva ani v rámci transformace vůbec nevstoupila“. Z uvedeného dovodil nesprávnost právního názoru, že jeho a matčin majetkový podíl se staly „součástí obchodního majetku družstva“. Z toho podle něj rovněž vyplývá, že mohli být pouze oprávněnými osobami podle §14 písm. b/ transformačního zákona a nikoli podle §14 písm. a/ transformačního zákona. Dále namítl, že „i kdyby byl akceptován názor, že oprávněná osoba nemá nárok na vypořádání majetkového podílu, pokud byla členem družstva před transformací a pokud pokračovala v členství po transformaci, nelze tento závěr vztáhnout na jeho případ, neboť prokazatelně nebyl členem družstva před transformací a nemohl proto ani v členství po transformaci pokračovat.“ Nesouhlasil ani s názorem, že článek 8 stanov je neplatný. Zde poukázal na právní názory uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 29 Odo 891/2003, sp. zn. 29 Odo 189/2004, sp. zn. 29 Odo 518/2004 a v nálezu Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. I. ÚS 107/97. Uvedl, že v rozsudku ve věci sp. zn. 29 Odo 189/2004 Nejvyšší soud dovodil, že pro režim majetkového podílu člena družstva po transformaci jsou rozhodující stanovy družstva; jestliže tam stanovy určily, že vkladová povinnost členů se týká celého jejich majetkového podílu z transformace, pak osobě, která následně ukončila členství v družstvu, nemohlo vzniknout právo na výplatu majetkového podílu. Dále uvedl, že v rozsudku ve věci sp. zn. 29 Odo 518/2004 Nejvyšší soud dovodil, že stanovy mohou určit, v jakém rozsahu se může stát majetkový podíl člena družstva jeho další majetkovou účastí v družstvu. V rozsudku ve věci sp. zn. 29 Odo 891/2003 přijal Nejvyšší soud právní závěr, že „stanovy mohou rozhodnout“ o tom, jakou částkou se vkladová povinnost započítává na vstupní vklad, základní vklad či další členský vklad; tento názor shledal správným i Ústavní soud, jak o tom svědčí jeho rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 251/2004. V rozsudku ve věci sp. zn. 29 Odo 891/2003 pak Nejvyšší soud – s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 107/97 – výslovně dovodil, že stanovy mohly upravit vkladovou povinnost člena pouze ohledně části majetkového podílu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že – z důvodů tam podrobně specifikovaných – je neplatný (pro rozpor se zákonem) převod majetkového podílu A. H. na žalobce. Jinak se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. května 2007, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání
a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil (v napadeném vyhovujícím výroku I.) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – namítána (byť dovolatel v dovolání mimo jiné uvedl, že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, neboť „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“) a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/
a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek,
z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Při úvaze o naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nelze opomenout, že z hlediska článku 8 bodu 3 stanov je právně významné skutkové zjištění, zda se oprávněná osoba stala členem družstva až po jeho transformaci (či zda byla členem družstva už před jeho transformací). To vyplývá mimo jiné z toho, že v citovaném článku stanov se uvažuje se „základním členským vkladem“ (srov. článek 6 stanov), který fyzická osoba poskytuje („platí“) při vzniku členství (článek 4 bod 3 písm. a/, oddíl ab/ stanov). Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a tudíž vzal shodně se soudem prvního stupně rovněž za zjištěno, že žalobce se stal členem družstva až po transformaci, tj. stal se členem (až) transformovaného družstva. Uvedené skutkové zjištění odpovídá obsahu spisu. Dovolací důvod podle
§241a odst. 3 o.s.ř. proto nebyl užit opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel napadl správnost právních závěrů, že stanovy žalovaného jsou v článku 8 bodu 3 písm. b/ neplatné pro rozpor se zákonem (s ustanovením §13 odst. 2 a 3 transformačního zákona) a že nemůže-li mít dovolatel v dané věci právo na vypořádání majetkového podílu podle §13 transformačního zákona, nelze mu toto právo (platně) založit ani výše citovaným článkem stanov.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud – vzhledem k právnímu názoru, který v dané věci zaujal – se nezabýval otázkou platnosti převodu majetkového podílu A. H. na dovolatele. Neexistující právní závěr proto nelze v dovolacím řízení přezkoumávat. Zbývá dodat, že dovolatel žádné námitky v tomto směru ani neuplatnil (navíc mu prospívá závěr, který ohledně této otázky přijal soud prvního stupně).
Ústavní soud České republiky již v nálezu ze dne 21. ledna 1998, sp. zn. I. ÚS 107/97, uveřejněném pod č. 7 ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, mimo jiné dovodil, že nemůže-li se stěžovatel dovolávat ustanovení §13 transformačního zákona, je třeba zkoumat, zda jeho právo na vydání majetkového podílu – při ukončení členství v transformovaném družstvu – nelze vyvozovat ze schválených stanov transformovaného družstva. V nálezu ze dne 28. února 2002, sp. zn. III. ÚS 161/01, pak Ústavní soud dospěl k závěru, že stala-li se osoba, které vznikl nárok na majetkový podíl z transformace, členem transformovaného družstva, řídí se její nároky po zániku jejího členství v družstvu obchodním zákoníkem a stanovami. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, uveřejněném pod č. 58 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že zůstane-li člen družstva, který je oprávněnou osobou ve smyslu §13 transformačního zákona, členem transformovaného družstva, řídí se nadále jeho vztah k družstvu obchodním zákoníkem, a skončí-li jeho členství, řídí se jeho vypořádání ustanoveními §233 a §234 obchodního zákoníku. Osoba, která byla členem družstva před transformací a zůstala jím i po transformaci, nevkládá do družstva členský vklad jako při založení družstva a nemusí činit právní úkon k tomu směřující, ani právní úkon směřující ke splacení vkladu. Majetkový podíl takového člena z transformace se stává součástí obchodního majetku družstva. Je ovšem zapotřebí zdůraznit, že součástí stanov byl v tomto případě článek 4 odstavec 7, podle něhož byl člen družstva povinen vložit celý doplňkový podíl (majetkový podíl z transformace bez vloženého živého a mrtvého inventáře) jako členský vklad. V rozsudku ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003, uveřejněném pod č. 74 v sešitě č. 8 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 54 v sešitě č. 3 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura), Nejvyšší soud dovodil, že schválením změn stanov podle §11 odst. 1 transformačního zákona a §765 odst. 2 obchodního zákoníku vznikla osobám, které zůstaly členy družstva po transformaci, vkladová povinnost. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že určují-li stanovy, že vkladová povinnost členů se týká celého jejich majetkového podílu z transformace (jak tomu bylo v této věci; přitom není podstatné, jakou částkou se započítává na vstupní vklad či základní vklad, resp. další členský vklad), není již zapotřebí činit další právní úkon směřující k převzetí vkladu, stejně jako to není zapotřebí při založení družstva. Dodal, že jiná situace by nastala, pokud by stanovy družstva neupravovaly vkladovou povinnost člena ohledně celého majetkového podílu z transformace, ale stanovily by ohledně části majetkového podílu možnost vložit ji do družstva jako svou majetkovou účast; zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1edna 1998, sp. zn. I. ÚS 107/97. V soudní praxi se pak ustálil názor, že došlo-li k transformaci družstva podle transformačního zákona, stanovy družstva určily, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl člena družstva základním nebo dalším členským vkladem anebo další majetkovou účastí; jinak řečeno že stanovy družstva mohly rozhodnout o tom, zda se vkladová povinnost členů týká celého jejich majetkového podílu z transformace či pouze jeho části. O tom, jakým režimem se bude řídit majetkový podíl člena družstva po transformaci, tedy rozhodovaly stanovy družstva. Jen na stanovách přitom záleželo, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl z transformace základním či dalším členským vkladem či další majetkovou účastí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004, uveřejněný pod č. 22 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, pod číslem 22, a ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 518/2004).
S přihlédnutím k závěrům obsaženým v citovaných rozhodnutích lze konstatovat, že záleželo-li na stanovách, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl
z transformace základním či dalším členským vkladem či další majetkovou účastí, nemohou být stanovy neplatné (pro rozpor se zákonem), pokud určily, že po splnění základního (vstupního) členského vkladu do transformovaného družstva se může člen družstva rozhodnout, zda další část majetkového podílu bude jeho dalším členským vkladem do transformovaného družstva či jeho další majetkovou účastí v transformovaném družstvu nebo jeho pohledávkou vůči transformovanému družstvu. Nemůže proto obstát ani právní názor, že nemůže-li mít dovolatel v dané věci právo na vypořádání majetkového podílu podle §13 transformačního zákona, nelze mu toto právo (platně) založit ani výše citovaným článkem stanov.
Lze – stejně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 837/2006 – uzavřít, že nemůže-li se dovolatel dovolávat ustanovení §13 transformačního zákona (proto, že se po transformaci stal členem transformovaného družstva), je třeba zkoumat, zda jeho právo na vydání majetkového podílu – při ukončení členství v transformovaném družstvu – nelze vyvozovat ze schválených stanov transformovaného družstva.
Napadený rozsudek není z hlediska uplatněných dovolacích námitek podřazených dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud ho proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího
(§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu