ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4752.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4752/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce V. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. D. S., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 170/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2007, č. j. 19 Co 181/2007-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 1. 2007, č. j. 5 C 170/2006-34, vyhověl žalobě a určil, že výpověď z nájmu bytu č. 16 v domě čp. 386, v P. 7, M. 1 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), ze dne 23. 5. 2006, doručená žalobci dne 26. 5. 2006, je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 6. 2007, č. j 19 Co 181/2007-57, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalovaný (zapsaný v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu) dal žalobci (nájemci předmětného bytu) výpověď z nájmu bytu (dále též „Výpověď“), která mu byla doručena dne 26. 5. 2006, že žaloba na neplatnost Výpovědi byla podána dne 20. 7. 2006, že ve Výpovědi byl uplatněný výpovědní důvod vymezen jednak odkazem na ustanovení „§711 odst. 1 písm. c) obč. zák.“, jednak slovně tak, že nájemce (žalobce) hrubě porušuje povinnosti vyplývající z nájmu bytu, neboť v bytě podniká, což je dovozováno ze skutečnosti, že má (v rozhodné době měl) dvě živnostenská oprávnění a jako místo podnikání uvedl v roce 1994 adresu předmětného bytu, že podnikatelskou činnost v bytě fakticky nerealizoval, že neměl vlastní provozovnu ve smyslu §17 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále „živnostenský zákon“), že ke dni 19. 6. 2006 živnostenskou činnost ukončil, a že v roce 2003 si účastníci smluvně dohodli, že nájemce (tj. žalobce) si musí vyžádat předchozí souhlas pronajímatele (tj. žalovaného) s umístěním sídla podnikání v bytě.
Odvolací soud shledal stejně jako soud prvního stupně Výpověď neplatnou pro neurčitost (§711 odst. 3, §37 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“); na rozdíl od něho však dovodil, že důvodem neurčitosti není použití nesprávného zákonného ustanovení (§711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. namísto správného ustanovení §711 odst. 1 písm. b/ obč. zák.), ale vymezení výpovědního důvodu. Zaujal názor, že výpovědní důvod musí být vymezen určitě a srozumitelně, tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, a že v případě výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. musí být ve výpovědi uvedeno, jaké konkrétní jednání je považováno za hrubé porušení povinností nájemce; použití obecné formulace, že jde o podnikání nájemce nepostačuje. Konstatoval, že pro posouzení, zda porušení povinností nájemce je takové intenzity, že je lze kvalifikovat jako „hrubé“, je mimo jiné významné, zda jednáním nájemce vznikla pronajímateli škoda, a jak se jeho jednání projevilo ve vztahu k pronajímateli, k domu či bytu. Z tohoto pohledu by podnikání nájemce v bytě mohlo, ale také nemuselo být hrubým porušením povinností nájemce. Samotné uvedení místa bydlení jako sídla nebo místa podnikání však nelze bez dalšího považovat za hrubé porušení povinností nájemce. Pokud žalovaný nespecifikoval ani ve Výpovědi ani v průběhu řízení, jak se měla podnikatelská činnost žalobce navenek projevit, nelze dovodit existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že nájemce je oprávněn užívat byt toliko pro účely samotného bydlení, kam nelze zařadit využívání bytu k výdělečné činnosti. Dovolatel má za to, že i pouhým uvedením bytu jako místa podnikání bez faktického provozování živnosti dochází k nedovolenému zásahu do práv vlastníka objektu, do něhož je umístěno sídlo podnikání, a že rozhodnutím soudů obou stupňů byla porušena jeho vlastnická práva. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že otázka hrubého porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu v souvislosti s užíváním bytu k účelu podnikání, nutnosti souhlasu pronajímatele k tomu, aby byt mohl být vůbec užívání k jinému účelu než k bydlení, neexistuje žádná relevantní judikatura Nejvyššího soudu. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozsudkem, namítl, že samotné uvedení adresy bytu jako místa podnikání, jež má účely toliko evidenční, nemůže zakládat výpovědní důvod a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. června 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (mimo jiné) na právním závěru, že samotné uvedení místa bydlení jako sídla nebo místa podnikání nelze bez dalšího považovat za hrubé porušení povinností nájemce, zakládající výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky již dříve dovodil, že za hrubé porušování povinností nájemce ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (tj. před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., dále též „obč. zák. před novelou“) lze považovat také užívání bytu k jiným účelům než k bydlení, např. k podnikání, jímž je podle §2 odst. 1 obch. zák. soustavná činnost prováděná podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (obdobně též §2 živnostenského zákona). Užívá-li však nájemce byt řádně k uspokojování své bytové potřeby a provozuje-li podnikatelskou činnost (živnost) nikoli v bytě, ale ve svých provozovnách, není pouhé uvedení místa bydlení jako sídla či místa podnikání hrubým porušením povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. před novelou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1846/2000, ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2836/99 /ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 230/01, a ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 495/01/, a ze dne 14. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 354/2004). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil taktéž ve svém rozhodnutí ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3739/2007, a dále např. ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3257/2008, ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud posoudil otázku, zda pouhé uvedení adresy pronajatého bytu jako místa podnikání naplňuje výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou; pro řešení uvedené otázky tak nelze dovolání v dané věci shledat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.
Protože dovoláním nebyl zpochybněn právní závěr o neplatnosti Výpovědi, když dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se obsahově (argumentačně) vztahuje toliko k závěru výše rozebranému, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který po procesní stránce zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, 7 písm. d/, §15 ve spojení s §14 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky pozdějších předpisů), jakož i z DPH ve výši 19%, tj. 342,-Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. srpna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu