ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4877.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4877/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce M. B. A. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O. F., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 425/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2006, č. j. 20 Co 304/2006-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. srpna 2005,
č. j. 32 C 425/2002-68, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaného k „bytu č. 2551/24 s příslušenstvím v V. nadzemním podlaží domu na ulici V. 10 č. p. 2551 B. – Ž.“ (dále jen „předmětná bytová jednotka“, resp. „předmětný byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. prosince 2006, č. j. 20 Co 304/2006-82, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu s nájemním poměrem na dobu neurčitou) dlouhodobě porušoval povinnosti nájemce bytu tím, že dřívějšímu vlastníku
a pronajímateli (V.L.T. u. z., s.r.o., se sídlem v B., J. 8 – dále jen „dřívější pronajímatel“) nezaplatil opakovaně nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „úhrada za služby“) a že z tohoto titulu mu dlužil za dobu od ledna 2000 do srpna 2002 částku 104.710,- Kč, z toho 57.504,60 Kč na jistině a 47.205,40 Kč na příslušenství, že ohledně předmětné bytové jednotky uzavřeli dne 25. října 2002 dřívější pronajímatel jako prodávající a žalobce jako kupující kupní smlouvu (dále jen „kupní smlouva ze dne 25. října 2002“), že dne 6. listopadu 2002 byl podán u Katastrálního úřadu B. – m. návrh na provedení vkladu vlastnického práva žalobce k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí, že dne 4. listopadu 2002 uzavřeli dřívější pronajímatel jako postupitel a žalobce jako postupník smlouvu
o postoupení pohledávky za žalovaným z titulu dlužného nájemného a úhrad za služby
a že v průběhu řízení žalovaný část dluhu zaplatil, přičemž tuto částku si žalobce započetl na příslušenství pohledávky. Dále zjistil, že dne 11. dubna 2003 podepsal žalovaný jako nájemce smlouvu o nájmu bytu, kterou žalobce jako pronajímatel podepsal již dne 6. listopadu 2002 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 11. dubna 2003“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že nabytím vlastnického práva k předmětné bytové jednotce vstoupil žalobce ke dni 6. listopadu 2002 jako pronajímatel do již existujícího nájemního vztahu s žalovaným jako nájemcem a že na uvedeném nájemním vztahu se nic nezměnilo ani po uzavření nájemní smlouvy ze dne 11. dubna 2003; tuto nájemní smlouvu odvolací soud chápal jako „nadbytečný písemný právní úkon“ a posoudil ji snad jako „tzv. částečnou kumulativní novaci podle §516 OZ (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“), kdy účastníci si mezi sebou ujasňovali pouze otázku, kdo je nyní pronajímatelem bytu a nositelem práv nejen z nájmu, ale i z pravomocně vydaných exekučních titulů ohledně nezaplaceného nájemného a jeho příslušenství“. Poté shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu ze dobu delší než tři měsíce); proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Na naplněnost dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usoudil z toho, že odvolací soud (a ani soud prvního stupně) nezjišťoval, kdy bylo rozhodnuto o návrhu na vklad vlastnického práva žalobce k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí; podle názoru dovolatele je nerozhodné, že účinky vkladu musely nastat ke dni podání návrhu, tj. ke dni 6. listopadu 2002. Následně odvolacímu soudu vytkl, že – v důsledku toho – se ani nezabýval otázkou, zda v době podání žaloby (10. prosince 2002) byl žalobce v dané věci aktivně věcně legitimován. Dále – za použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – oběma soudům vytkl, že se řádně nevypořádaly s otázkou nájemní smlouvy ze dne 11. dubna 2003 a ani s tím související otázkou „vzniku, změny a zániku závazkového vztahu, od něhož se odvíjí předmětná žaloba“; v této souvislosti uvedl, že neplatnosti právního úkonu se nemůže dovolávat ten, kdo ji zavinil. Namítl rovněž, že z listiny ze dne 11. dubna 2003 vyplývá, že dřívější pronajímatel měl pohledávku za žalovaným z titulu dlužného nájemného a úhrady za služby postoupit žalobci dne 4. listopadu 2002. Stal-li se však žalobce vlastníkem předmětné bytové jednotky až dne 6. listopadu 2002, „pohledávka počínaje 4. 11. 2002 není a nemůže být dluhem na nájemném, protože ji nelze přiřadit k nájemní smlouvě“, jak uvedl dovolatel. Není proto podle dovolatele postaveno najisto, zda k postoupení pohledávky došlo k 4. listopadu 2002 nebo až k 11. dubnu 2003 a komu a jakou částku dlužil. Současně uvedl, že od 12. května 2003 nájemné řádně platí a že nechápe, proč jeho příbuzní neplatili nájemné v době, kdy byl mimo území republiky; zároveň podotkl, že v dřívější době přestal platit proto, že „ani jeden pronajímatel neprováděl vyúčtování služeb …“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolací soud zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že vedle dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Přitom však přehlédl, že skutkový základ sporu se
v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Současně opomenul, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že i kdyby tím, co s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. namítl dovolatel, došlo k vadě, nemohlo by jít
o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stal-li se žalobce vlastníkem předmětné bytové jednotky nepochybně ke dni 6. listopadu 2002; tuto skutečnost nakonec dovolatel ani nezpochybnil.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 6. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný pod C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozsudky ze 13. října 2003, sp. zn. 26 Cdo 2781/2003, z 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1657/2004, a z 25. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 254/2006) dovodila, že v případě, kdy mezi stranami byla za trvání nájemního vztahu na dobu neurčitou sjednána nájemní smlouva na dobu určitou k témuž předmětu nájmu, je třeba se zabývat otázkou, zda tato nově sjednaná nájemní smlouva a tedy i na jejím základě vzniklý nájemní vztah má povahu závazku zcela nového ve smyslu §570 odst. 1 obč. zák. (novace privativní) či pouze dochází ke změně stávajícího nájemního vztahu podle §516 obč. zák. a tento pak obstojí vedle nájemního vztahu původního (novace kumulativní). Jinak řečeno, je třeba se v těchto případech zabývat platností nově sjednané nájemní smlouvy i z toho hlediska, zda existující nájemní vztah má být touto smlouvou změněn či zcela nahrazen. O tento případ v projednávané věci však evidentně nešlo, neboť nájemní smlouva ze dne 11. dubna 2003 byla uzavřena na dobu neurčitou v době, kdy podle ničím nezpochybněného právního názoru soudů obou stupňů svědčil žalovanému ve vztahu k předmětnému bytu nájemní poměr na dobu neurčitou. Pak ovšem nelze přehlédnout, že podle ustálené soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze dne 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněný pod C 303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení ze dne 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněné pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a rozsudek ze dne 30. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001) je předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě právo nájmu k určitému bytu (bytové jednotce), nemůže platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004, a z 15. listopadu 2006, sp. zn. 26 Cdo 28/2006). Přitom v právní teorii i v soudní praxi je jednoznačně zastáván názor, že absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem; může se jí dovolat i ten, kdo ji sám způsobil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1668/2000, uveřejněné pod C 929 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13). Případné zavinění absolutní neplatnosti právního úkonu má význam z hlediska odpovědnosti za vzniklou škodu (§420 a násl. obč. zák.).
V soudní praxi, a to i vzhledem k logickému opodstatnění posléze uvedeného, nejsou žádné pochybnosti o tom, že nájem bytu může (s přivolením soudu) vypovědět pronajímatel jako vlastník domu, v němž se pronajatý byt nachází, popřípadě vlastník bytové jednotky; ustanovení §711 odst. 1 obč. zák. – vzhledem ke svému jednoznačnému znění – jiný výklad ani nepřipouští. Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. upravující přechod práv a povinností na nabyvatele pronajaté věci obsažené v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy (část osmá, hlava sedmá, oddíl první až třetí obč. zák.) se uplatní i v právních vztazích nájmu bytu, neboť zvláštní úprava tohoto nájemního vztahu (srov. §685 a násl. obč. zák.) použití uvedeného ustanovení nevylučuje a jeho aplikace není vyloučena ani povahou daného nájemního vztahu. Dojde-li tedy ke změně vlastnictví k pronajatému bytu (domu s byty v nájmu), vstupuje nabyvatel do právního postavení původního vlastníka – pronajímatele a přechází tak na něj práva a povinnosti pronajímatele vyplývající z nájemního vztahu k bytu s výjimkou těch práv a povinností, na něž se toto zvláštní právní nástupnictví nevztahuje, neboť mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku – např. peněžité pohledávky dřívějšího pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněného pod č. 84 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud České republiky dále dovodil, že dojde-li ke změně vlastnictví domu, v němž je pronajatý byt, je nový vlastník oprávněn dát nájemci výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/ obč. zák. zásadně ze stejných důvodů jako vlastník původní; je tedy z tohoto hlediska nerozhodné, že dluh na nájemném a úhradách za služby vznikl vůči dřívějšímu pronajímateli a nikoli vůči žalobci. Dovolací soud dodává, že – z pohledu řečeného – je proto v této souvislosti právně nevýznamná též otázka postoupení pohledávky z titulu dlužného nájemného a úhrad za služby žalobci.
Soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že placení nájemného (a úhrady za služby) patří mezi základní povinnosti nájemce bytu a že splnění této povinnosti nelze podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný
a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§687 odst. 1 obč. zák.). Uvedená povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků (§560 obč. zák.) a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, ze 7. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003, z 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002 a z 25. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002). Dovolací soud dodává, že stejně tak nelze vázat placení nájemného a úhrady za služby na splnění povinnosti pronajímatele vyúčtovat za příslušné období úhradu za služby.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu