ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4907.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4907/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce B. d. M. 13/1985, zastoupeného obecným zmocněncem, proti žalovanému T. Š., zastoupenému opatrovníkem, právně zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a zaplacení dlužného nájemného z bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 309/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. května 2007, č. j. 9 Co 1090/2006-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. června 2006, č. j. 10 C 309/2005-22, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 37.290,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z této částky za každý den prodlení od 5. ledna 2006 do zaplacení a co do zbytku požadovaného poplatku z prodlení žalobu zamítl (výrok I.), přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 22, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, II. kategorie, v 5. poschodí nemovitosti č. p. 1985 v P. 2 – V., u. M. č. p. 13“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), kterou dal žalobce žalovanému (výrok II.), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok III.), a uložil žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů po zajištění přístřeší (výrok IV.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. května 2007, č. j. 9 Co 1090/2006-71, zamítl žádost opatrovníka žalovaného, aby žalovanému byl pro řízení ustanoven zástupce z řad advokátů (výrok I.), citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (ve vyhovujících výrocích) potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Z provedených důkazů vzaly oba soudy především za zjištěno, že matka žalovaného D.r Š. (dřívější nájemkyně předmětného bytu) byla členkou SBD P. 2, že toto bytové družstvo se rozpadlo na několik menších bytových družstev, že poté matka žalovaného požádala o ukončení členství v družstvu, že na základě dohody uzavřené mezi žalobcem (vlastníkem předmětného domu a pronajímatelem předmětného bytu) a matkou žalovaného dne 26. září 1994 bylo členství matky žalovaného v bytovém družstvu žalobce ukončeno a že od 1. ledna 1999 stanovil žalobce nájemné z bytu ve výši 1.130,- Kč. Dále zjistily, že žalovaný se stal nájemcem předmětného bytu po své matce, která zemřela 9. dubna 2002, že trpí duševní poruchou, jejíž zlepšení v budoucnosti není pravděpodobné, že není schopen si zajistit své potřeby a vyřizovat své záležitosti, že rozhodnutím soudu byl zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům, že byt od listopadu 2002 neužívá, neboť vzhledem ke svému nepříznivému duševnímu stavu pobývá v Ú. s. p. hl. m. P. v T., že nájemné z předmětného bytu do března 2003 platil za něj Ú. m. č. P. 2 (m. č. P. 2 byla v té době opatrovníkem žalovaného) a že poslední platbu nájemného od něj žalobce přijal dne 27. března 2003. Vzaly také za prokázáno, že rozhodnutím soudu byl dosavadní opatrovník m. č. P. 2 zproštěn funkce opatrovníka žalovaného a že jeho opatrovníkem byl ustanoven V. M., který za něj nájemné z bytu od dubna 2003 do prosince 2005 neplatil, o byt se nestaral a ten je tak v dezolátním stavu. Na tomto skutkovém základě oba soudy především dovodily, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci dlužné nájemné v žalované částce včetně poplatku z prodlení ve výši 2, 5 promile z této částky za každý den prodlení od 5. ledna 2006 do zaplacení (§671 a násl., §687 a násl., §697 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. /dále jen „obč. zák.“/, a §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.). Poté rovněž dovodily, že – z důvodů specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně – není naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. Současně však usoudily na naplněnost dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., a zároveň dovodily, že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaný dlužné nájemné nedoplatil, neplatí ani běžné nájemné, již delší dobu žije a má trvalý pobyt v Ústavu sociální péče v T., o byt se nestará ani jeho opatrovník a vzhledem k jeho nízkému příjmu není v jeho zájmu, aby hradil ubytování v ústavu sociální péče a současně i nájemné z bytu, který neužívá a ani není předpoklad, že by ho nadále užíval; přitom žalobce jako vlastník má právo nakládat s předmětem vlastnického práva podle své úvahy a není namístě toto jeho právo omezovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – prostřednictvím svého opatrovníka dovolání, které následně doplnil podáním sepsaným ustanovenou advokátkou. Jeho přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací důvody výslovně podřadil pod dovolací důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Uvedl, že dovolání podává proto, že v řízení „nebyla dodržena veškerá procesní ustanovení“. Tak především „se opatrovník žalovaného nedozvěděl o konání jednání, když si z objektivních důvodů nevyzvedl zásilku s obsílkou k soudnímu jednání na poště“, v řízení nebyl proveden „ani jediný důkaz, který žalovaná strana navrhovala a který by ještě navrhla v průběhu řízení před okresním soudem“, „strana žalovaná nebyla vůbec vyslechnuta“, soud „rovněž nezkoumal pravost listin, které byly předloženy stranou žalující“, „nevzal rovněž v potaz ani skutečnosti ohledně platby nájemného ze strany O. ú. pro P. 2“
a „nerespektoval žádosti strany žalované ohledně přerušení jednání“. Dále odvolacímu soudu vytkl, že mu neumožnil, aby byl v řízení zastoupen advokátem, což považuje za „závažné procesní pochybení, které je v rozporu s dobrými mravy“. Měl za to, že jej diskriminovalo „rovněž konání jednání odvolacího soudu v jinou než určenou hodinu, kdy se tak jeho opatrovník nemohl jednání zúčastnit“. Je přesvědčen, že soudy „vyvodily nesprávné právní závěry, kdy i skutkové okolnosti nehodnotily náležitým způsobem“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud především nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje rovněž proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žádost opatrovníka žalovaného, aby byl žalovanému pro řízení ustanoven zástupce z řad advokátů. Současně dovolací soud neopomenul, že ve výroku I. (o zamítnutí žádosti opatrovníka žalovaného na ustanovení zástupce z řad advokátů) má rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř.), byť jako takové je začleněno do rozsudku odvolacího soudu a stává se proto formálně jeho součástí.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení o zamítnutí žádosti opatrovníka žalovaného na ustanovení zástupce z řad advokátů není rozhodnutím ve věci samé
(k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn.
2 Cdon 774/97, uveřejněné pod č. 61 v sešitě č. 10 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popřípadě usnesení téhož soudu z 28. srpna 1997, sp. zn.
2 Cdon 484/97, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. nezakládají přípustnost dovolání proti výroku I. proto, že v jejich taxativních výčtech není uvedeno usnesení
o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Lze – obdobně jako v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněném pod č. 47 v sešitě č. 6 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – uzavřít, že není přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku II.) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle
§237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl nijak obsahově konkretizován. Dovolatel totiž netvrdil, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), dále rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení uplatněných nároků na zaplacení dlužného nájemného z bytu a na přivolení k výpovědi z nájmu bytu) a dále zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř. (námitkou, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem). Dovolatel však především přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Současně opomenul, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., (ale také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné pod č. 82 v sešitě č. 6 z roku 2006 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08). Pro úplnost zbývá dodat, že vady podle §229 odst. 3 o.s.ř. jsou významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu