ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.5237.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 5237/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně B.P. B. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) E. B., a 2) D. B., oběma zastoupeným advokátkou, o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 75/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2006, č. j. 11 Co 414/2006-57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. ledna 2006, č. j. 19 C 75/2005-37, zamítl žalobu, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 1, o velikosti 3+1, druhé kategorie, nacházejícího se v prvním nadzemním podlaží domu č. o. 81 na ulici M. v K. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), kterou dal žalobce žalovaným dne 26. 5. 2005, a rozhodl o nákladech řízení.
Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt, že mezi právním předchůdcem žalobkyně (městem K.) a žalovaným byla za trvání jeho manželství s žalovanou dne 1. 3. 1993 uzavřena nájemní smlouva, že výpověď z nájmu bytu, obsaženou v žalobě, odůvodnila žalobkyně dluhem žalovaných na nájemném a službách spojených s užíváním bytu vůči jejímu právnímu předchůdci městu K. ve výši 7.225,- Kč
a dluhem žalovaných vůči ní samotné za nájemné a služby spojené s užíváním bytu ve výši 3.867,- Kč, že v předmětném bytě nadále bydlí žalovaný a starší syn žalovaných
a že žalovaná s mladším synem, kteří bydlí od roku 1994 v P., zde zanechali své osobní věci a pravidelně dvakrát v měsíci se do bytu vracejí, že žalovaný byl od roku 2001 do roku 2004, kdy získal starobní důchod, nezaměstnaný, že starší syn žalovaných je od roku 1999, s výjimkou školního roku 2004/2005, dosud nezaměstnaný, že po vyúčtování služeb za rok 2002 vznikl žalovaným nedoplatek za neuhrazené služby spojené s užíváním bytu ve výši 2.362,- Kč a za rok 2003 ve výši 2.389,- Kč, přičemž vyúčtování nedoplatků bylo žalovaným doručeno 4. 11. 2004, že dne 28. 12. 2005 žalovaní uhradili předchozímu pronajímateli (městu K.) částku 7.325,- Kč, čímž v plné míře uhradili dluh vůči městu K., že dne 19. 9. 2005 žalovaní uhradili žalobkyni dlužnou částku za nájemné a služby spojené s užíváním bytu ve výši 3.867,- Kč (na nedoplatek za služby a dlužné nájemné započetli pohledávku vůči žalobkyni z titulu nákladů řízení 2.044,- Kč, kterou bylo žalobkyni uloženo zaplatit jim na nákladech řízení ve věci sp. zn. 7 C 229/2004). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že předmětný byt je ve společném nájmu žalovaných jako manželů a žalobkyně je k podání žaloby věcně legitimována, neboť s nabytím vlastnického práva k předmětnému domu vstoupila do postavení pronajímatele bytu. Přihlédl k tomu, že žalovaní ke dni vyhlášení rozsudku uhradili veškeré dluhy na nájemném a službách spojených s užíváním bytu, že od převodu domu do vlastnictví žalobkyně v roce 2001 plní vůči ní své povinnosti řádně, neboť dluh vznikl pouze v důsledku rozdílu mezi výší záloh za služby a skutečnou výší nákladů na služby spojené s užíváním bytu, že je třeba přičíst k tíži žalobkyně, že řádným způsobem v přiměřené lhůtě neprovedla vyúčtování záloh za služby spojené s užíváním bytu za předmětné roky. Považoval tak uplatněný nárok žalobkyně za výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“), a proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. července 2006, č. j. 11 Co 414/2006-57, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že přivolil „k výpovědi ze společného nájmu bytu č. 1 o velikosti 3+1, II. kategorie v prvním nadzemním podlaží domu č. o. 81 na ulici M. v K., dané žalobcem žalovaným 1) a 2)“ s tím, že „nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku“ a že „žalovaní 1) a 2) jsou povinní byt vyklidit po skončení nájemního poměru do patnácti dnů od zajištění přístřeší“. Dále rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, za správné však nepovažoval právní posouzení věci. Připomněl, že žalovanému byla výpověď z nájmu bytu doručena dne 7. 9. 2005 a žalované dne
24. 9. 2005. Žalovaní uhradili žalobkyni dlužnou částku 3.867,- Kč na nájemném a za služby dne 19. 9. 2005 a dlužné nájemné 7.325,- Kč městu K. dne 28. 12. 2005. Žalovaným vznikl dluh na nájemném za dobu delší než tři měsíce a je nerozhodné, že nájemné do roku 2001 žalovaní dlužili předchozímu pronajímateli městu K. Žalobkyně se v roce 2001 stala vlastnicí domu, v němž se byt nachází, čímž vstoupila do práv a povinností původního pronajímatele města K. Ačkoliv nebyla oprávněna požadovat zaplacení dluhu žalovaných vůči tomuto původnímu pronajimateli, byla oprávněna z důvodu existence dluhu dát žalovaným výpověď z nájmu bytu. I když žalovaní dlužné nájemné městu K. uhradili, nemění to nic na skutečnosti, že ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu vykazovali dluh na nájemném za dobu delší než tři měsíce. Šlo sice o dluh vůči původnímu pronajímateli, ale nový pronajímatel – žalobkyně jim dala výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v tehdy platném znění po právu. Za situace, kdy dluh na nájemném nebyl dlouhodobě (po dobu čtyř let) splácen, žaloba byla podána 5. 6. 2005 a žalovaní dluh zaplatili až šest měsíců po podání žaloby, neshledal odvolací soud výkon práva žalobkyně za rozporný s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. O formě bytové náhrady rozhodl soud podle ustanovení §712 odst. 1 a 5 obč. zák., v tehdy platném znění, když se nejedná o domácnost, ve které by žilo nezletilé dítě.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně všem jeho výrokům, podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“), a jako dovolací důvody uvedli, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaní namítli, že
a) „žalobkyně své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně opřela o nová skutková tvrzení a k těmto tvrzením nenabídla jakékoliv důkazy, ačkoliv zde nebylo na místě užití ustanovení §205a o.s.ř. Konkrétně se jednalo o tvrzení týkající se řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 226/2002, použité v odvolání tendenčně.“
b) odvolání žalobkyně „nesplňovalo náležitosti stanovené §205 o.s.ř. a soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanovením §209 o.s.ř.“
c) „odvolací soud se nezabýval ani tím, zda soud prvního stupně učinil dostatečná skutková zjištění, tj. zda bylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že žalovaní skutečně dluží na nájemném, zejména s přihlédnutím k tomu, že se jedná o řízení dle ustanovení §120 o.s.ř.“ V řízení vedeném mezi účastníky u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 306/2005, vzala žalobkyně žalobu ohledně nájemného za září 2004 zpět s odůvodněním, že žalovaní nájemné za uvedený měsíc nedluží, a řízení skončilo tak, že žaloba byla usnesením z 2. 5. 2006 odmítnuta, neboť žalobkyně nebyla schopna specifikovat žalovanou částku 3.867,- Kč.
d) projednání věci bránila překážka věci rozsouzené. Žalobkyně se proti žalovaným domáhala stejného nároku z téhož důvodu již v roce 2001, žaloba však byla zamítnuta z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace, když směřovala pouze proti jednomu ze společných nájemců.
e) nesprávný je právní závěr, že výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, neboť nepřihlíží k tíživé sociální situaci žalovaných a k tomu, že žaloba byla postavena na dluhu žalovaných vůči prvnímu předchůdci žalobkyně.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. května 2007, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenými oprávněnými osobami - účastníky řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
K jednotlivým dovolacím námitkám dovolací soud uvádí:
ad d) Projednání věci nebránila překážka věci rozsouzené. Rozsudkem soudu prvního stupně z 9. 7. 2002, č.j. 15 C 215/2001-53, který nabyl právní moci 6. 8. 2002, byla zamítnuta žaloba o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, kterou podala žalobkyně proti žalovanému E. B. (v tomto řízení žalovaný 1/), z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace, neboť soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanému a jeho manželce svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu. Již v rozhodnutí z 25. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1505/2000, publikovaném pod C 804 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2002, dovolací soud vyložil, že „pravomocné rozhodnutí o zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, dané toliko jednomu z manželů, společných nájemců bytu, nezakládá překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o přivolení k nové výpovědi ze společného nájmu bytu, dané oběma manželům“. Dovolací soud doplňuje, že zmíněnou překážku nepředstavuje ani rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 21. 9. 2004, č. j. 42 Co 382/2004-87, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22.12.203, č. j. 7 C 229/20002-56, tak, že žaloba téže žalobkyně o přivolení soudu k výpovědi žalovaných z nájmu předmětného bytu, byla zamítnuta, neboť výpověď z nájmu byla podle §40 odst. 3 obč. zák. neplatná pro nedostatek písemné formy (chyběl její podpis). V tomto dalším řízení jde o jiný předmět řízení - výpověď z nájmu bytu žalobkyní podepsanou a doručenou žalovaným 7. 9. 2005 a 24. 9. 2005.
ad a) Neobstojí námitka, že žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedla nová tvrzení o řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 226/2002, což bylo v rozporu s §205a o.s.ř. Žalovaní přehlédli, že sami v podání
z 19. 9. 2005 označili a současně předložili rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se označené řízení končilo, a že důkaz spisem sp. zn. 7 C 229/2002 provedl už soud prvního stupně při jednání 13. 1. 2006. Navíc podle §205a odst. 2 o.s.ř. zákaz uplatnění skutečností nebo důkazů neuplatněných před soudem prvního stupně ve věcech uvedených v §120 odst. 2 o.s.ř. (taktéž řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu) neplatí.
ad b) Neopodstatněná je i námitka, že odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně z 23. 2. 2006 (č. l. 39, 40) nesplňuje náležitosti podle §205 o.s.ř. Žalovaní nespecifikovali náležitosti, které odvolání postrádá. Z odvolání však vyplývá, proti kterému rozhodnutí směřuje, že rozhodnutí napadá v celém rozsahu, v čem je spatřována jeho nesprávnost a obsahuje rovněž odvolací návrh.
ad c) Nedošlo ani k vadě řízení, spočívající v tom, že odvolací soud v rozporu
s §120 odst. 2 o.s.ř. neprovedl i jiné než navržené důkazy, které byly potřebné ke zjištění, zda žalovaní skutečně dlužili nájemné žalobkyni, zejména spisem sp. zn. 7 C 306/2005. V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§120 odst. 2 o.s.ř.). Toto ustanovení však nelze vykládat tak, že by soud byl povinen po důkazech pátrat a nahrazovat na prvním místě stojící důkazní aktivitu účastníků. Z obsahu tohoto spisu sp. zn. 19 C 75/2005 skutečnost, že mezi účastníky řízení je vedeno další řízení pod sp. zn. 7 C 306/2005, nevyplývá, a žalovaní ji uvedli jako novou skutečnosti až v dovolání. Kromě toho nelze přehlédnout, že žalovaná při jednání soudu prvního stupně 13. 1. 2006 uvedla, že tvrzení o vzniku a výši dluhů žalovaných vůči žalobkyni a jejímu právnímu předchůdci jsou pravdivá a že tyto dluhy již žalovaní zaplatili (jak shora uvedeno 19. 9. 2005 a 28. 12. 2005).
Protože jiné vady, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti nebyly
v dovolání tvrzeny, a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud dalším uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
ad e) Nesprávnost právního posouzení věci je spatřována v tom, že žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu měla být zamítnuta pro rozpor výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu z 12. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, a ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 1486/2001, uveřejněné pod
C 1421 a C 1702 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 20 a 23 ) je ustálena v názoru, že ani v případě, kdy je výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Pro posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. jsou významné např. důvody, pro které nebylo nájemné placeno (nepříznivá sociální, rodinná či zdravotní situace nájemce a členů jeho rodiny). Nepříznivá sociální situace však nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2003). Tak je tomu zejména v případě, kdy neplacení nájemného není ojedinělým excesem z jinak řádného plnění základní povinnosti nájemce, ale o její dlouhodobé a opakované porušování.
Jak vyplynulo ze skutkových zjištění odvolacího soudu, žalovaní dlouhodobě dlužili nájemné, které zcela splatili až šest měsíců po zahájení tohoto řízení. Přestože žalovaný neměl po určitou dobu žádné příjmy, nelze mimo jiné pominout, že žalovaní platili další nájemné za byt v P., což nelze brát k tíži pronajímatele. Za tohoto stavu lze než přisvědčit odvolacímu soudu, že v dané věci nejsou dány předpoklady pro odepření výkonu práva žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl
(§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Žalobkyni by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu