ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.5273.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 5273/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně B., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o příslušenství pohledávky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 97/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2007, č. j. 58 Co 252/2007-336, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, se žalobou podanou 8. 4. 1992
u Krajského obchodního soudu v Praze domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 2.526.000,- Kč s příslušenstvím, a to 2.202.000,- Kč z titulu dlužného nájemného za užívání dále specifikovaných nebytových prostor za dobu od 1. 3. 1991 do 31. 12. 1991 a 324.000,- Kč jako náhradu za energie a vodu. Žalobu rozšířila a posléze vzala částečně zpět, avšak pouze ohledně náhrady za energie a vodu, takže po částečném zastavení řízení o 324.000,- Kč, o němž soud prvního stupně rozhodl při jednání 13. 4. 2000, požadovala zaplacení dlužného nájemného 2.202.000,- Kč s příslušenstvím.
Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 27. 3. 1996, č. j. 32 Cm 664/92-22, vyslovil svoji věcnou nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 jako soudu věcně příslušnému. Ten usnesením ze dne 24. 6. 1996 č. j. 39 C 160/96- 24, rozhodl, že vyslovuje svoji místní nepříslušnost a věc postupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 1997, č. j. 14 Nc 896/96-28, rozhodl, že nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu 1 s postoupením věci je důvodný. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) platebním rozkazem ze dne
29. 7. 1997, č. j. 39 C 97/97-37, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 2.202.000,- Kč s příslušenstvím; proti platebnímu rozkazu podal žalovaný včas odpor.
Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 1. 6. 2000, č. j. 39 C 97/97-94, žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně byl uvedený rozsudek Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím usnesením ze dne 13. 2. 2001, č. j. 29 Co 707/2000-117, zrušen
a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že sama skutečnost, že nájemce neužívá pronajaté nebytové prostory, jej nezbavuje povinnosti platit nájemné.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. 2. 2003, č. j. 29 Co 49/2003-182, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 2. 2002, č. j. 39 C 97/97-152, ve výroku, kterým bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni částku 2.202.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o příslušenství pohledávky a nákladech řízení a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem stupně, že žalovaný nesplnil závazek zaplatit žalobkyni nájemné 2.202.000,- Kč za užívání nebytových prostor v domě č. 4 na G. nám. v P. za dobu od 1. 3. 1991 do 31. 12. 1991. Podle smlouvy, kterou uzavřeli dne 25. 2. 1991 právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný a která je platným právním úkonem ve smyslu §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, měl žalovaný zaplatit nájemné za dobu od 1. 3. do 30. 6. 1991 v částce 880.800,- Kč do 30. 4. 1991 a další čtvrtletní splátky po 660.600,- Kč „vždy do 15. dne 1. měsíce čtvrtletí“. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil úroky z prodlení z přisouzené pohledávky, odvolací soud zrušil pro nepřezkoumatelnost.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne
22. 7. 2004, č. j. 28 Cdo 1416/2003-215, zamítl dovolání žalovaného, směřující proti výroku o věci samé.
Soud prvního stupně znovu rozhodl o příslušenství pohledávky a nákladech řízení rozsudkem ze dne 21. 7. 2005, č. j. 39 C 97/97-258, který byl opět pro nepřezkoumatelnost zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 28. 4. 2006, č. j. 58 Co 55/2006-292, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Dalším rozsudkem ze dne 20. 11. 2006, č. j. 39 C 97/97-310, soud prvního stupně žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni
3% úrok z prodlení z částky 880.800,- Kč za dobu od 11. 5. 1991 do 8. 4. 1992 ve výši 24.085,50 Kč,
3% úrok z prodlení z částky 660.600,- Kč za dobu od 16. 7. 1991 do 8. 4. 1992 ve výši 16.111,20 Kč,
3% úrok z prodlení z částky 660.600,- Kč za dobu od 15. 2. 1992 do 8. 4. 1992 ve výši 2.877,- Kč
a dále 3 % úrok z prodlení z částky 2.202.000,- Kč od 9. 4. 1992 do 14. 7. 1994
a 16 % úrok z prodlení z částky 2.202.000,- Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení, to vše do tří dnů od první moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení.
S odkazem na již pravomocný rozsudek, kterým bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni dlužné nájemné 2.202.000,- Kč, a z něhož vyplývá, že žalovaný nesplnil svůj dluh vůči žalobkyni řádně a včas, uložil soud prvního stupně žalovanému podle §517 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“), aby zaplatil žalobkyni také úroky z prodlení. Splatnost nájemného byla ve smlouvě z 25. 2. 1991 sjednána shora popsaným způsobem: 880.800,- Kč do 30. 4. 1991, 660.600,- Kč do 15. 7. 1991
a 660.600,- Kč do 15. 10. 1991. Žalobkyně nad rámec toho, co bylo ujednáno, nájemné žalovanému fakturovala a požadovala úroky z prodlení od splatnosti uvedených faktur, která však nepředcházela splatnost nájemného ve smlouvě dohodnutou. Požadovaná výše úroků z prodlení odpovídala vyhl. č. 45/1964 Sb. a vyhl. č. 142/1994 Sb.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2007, č. j. 58 Co 252/2007-336, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shledal, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil postačující a správná skutková zjištění a že věc správně posoudil i po stránce právní. Upřesnil, že žalovaný se dostal do prodlení s platbami nájemného 880.800,- Kč ke dni 1. 5. 1991, 660.600,- Kč ke dni 16. 7. 1991 a 660.600,- Kč ke dni 16. 10.1991. Dodal také, že úrok z prodlení zjištěný podle vyhl. č. 142/1994 Sb. činil celkem 20 %. Soud prvního stupně však nepochybil, pokud úroky z prodlení přiznal v souladu s návrhem žalobkyně až od 11. 5. 1991 a od 15. 7. 1994 ve výši 16 %, neboť i ohledně příslušenství pohledávky platí, že soud nemůže překročit žalobní návrh. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy; žalovaný nesplnil svůj závazek řádně a včas a přibyla mu tak nová povinnost platit úroky z prodlení. Sám žalovaný se choval v rozporu s dobrými mravy, a proto se ani nemůže dobrých mravů dovolávat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) a uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že soudy obou stupňů se nezabývaly námitkou promlčení, kterou vznesl při jednání soudu prvního stupně dne 22. 4. 1999, a to jak ve vztahu k jistině, tak ve vztahu k příslušenství. Podle žalovaného „tato skutečnost způsobila, že napadené rozhodnutí bylo vydáno nesprávně, neboť lze důvodně předpokládat, že minimálně část napadeným rozhodnutím pravomocně přiznané jistiny je promlčena“. Žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 113/02, z něhož vyplývá, že je povinností obecných soudů vypořádat se argumentačně se všemi námitkami účastníků včetně námitky promlčení. Navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny
a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 29. srpna 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 7/2009 Sb. (dále opět „o.s.ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé lze obecně opřít o §237 odst. 1 písm. b) a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny už jen proto, že v žádném ze zrušujících rozhodnutí odvolacího soudu nebyl ohledně úroků z prodlení vysloven pro soud prvního stupně závazný právní názor.
Dovolání by tak mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam; podle §237 odst. 3 o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy a soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu není, neboť žalovaný otázku zásadního významu v dovolání nepředestřel, a rozsudek není ani v rozporu s hmotným právem.
V prvé řadě dovolací soud uvádí, že rozhodnutím odvolacího soudu nebylo rozhodováno o jistině (dlužném nájemném), ale o příslušenství (úrocích z prodlení). Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze spojovat s posouzením jiného nároku, než o kterém odvolací soud rozhodoval. To však žalovaný také činí, jestliže namítá, že „dovoláním napadené rozhodnutí je nesprávné, neboť lze důvodně předpokládat, že minimálně část napadeným rozhodnutím pravomocně přiznané jistiny je promlčena“. K tomu dovolací soud připomíná, že žalovaný podal dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2003, č. j. 29 Co 49/2003-182, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 2. 2002, č. j. 39 C 97/97-152,
a kterým mu bylo uloženo, aby zaplatil žalobkyni jistinu 2.202.000,- Kč. V dovolání nenamítal, že 22. 4. 1999 vznesl námitku promlčení, kterou se soudy nezabývaly.
Jak vyplývá z protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne 22. 4. 1999, žalovaný námitku promlčení obecně vznesl, tedy i ohledně úroků z prodlení. Soudy obou stupňů žalobě na zaplacení úroků z prodlení vyhověly, a je tedy zřejmé, že nárok na jejich zaplacení za promlčený nepovažovaly.
Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně
- se domáhala žalobou podanou dne 8. 4. 1992 zaplacení celkem částky 2.526.000,- Kč (z toho nájemné 2.202.000,- Kč za dobu od 1. 3. 1991 do 31. 12. 1991 podle smlouvy z 25. 2. 1991 a zbývající částku 324.000,- Kč jako náhradu za spotřebované energie
a vodu v tomto období) a úroků z prodlení k 31. 3. 1992 v částce 275.053,30 Kč,
- dalším podáním doručeným soudu 24. 6. 1994 (č. l. 8) požadovala zaplacení částky 2.639.406,- Kč (nájemné 2.202.000,- Kč podle smlouvy z 25. 2. 1991 a zbývající částka náhrada za energie a vodu) a úrok z prodlení 0,0465751992a % denně z částky 1.768.206,- Kč od 11. 5. 1991, z částky 757.800,- Kč od 14. 2. a z částky 113.400,- Kč od 10. 6. 1992 vše do zaplacení,
- podáním doručeným soudu 26. 6. 1997 (č. l. 31) požadovala zaplacení částky 2.526.000,- Kč a úrok z prodlení 3% za dobu od 10. 5. 1991 z částky 1.768.200,- Kč
a z částky 757.800,- Kč od 14. 2. 1992 do 14. 7. 1994 a 16% od 15. 7. 1994 do 23. 10. 2004 a 17 % od 24. 10. 1994 do zaplacení,
- podáním doručeným soudu 21. 10. 1999 (č. l. 75) vzala žalobkyně žalobu zpět ohledně částky 324.000,- Kč (náhrada za energie a vodu), takže nadále zůstalo předmětem řízení dlužné nájemné 2.202.000,- Kč podle smlouvy z 25. 2. 1991 a úroky z prodlení z částky 1.541.400,- Kč za dobu od 11. 5. 1991 do 8. 4. 1992 ve výši 42.187,- Kč a z částky 660.600,- Kč od 15. 2. 1992 od 8. 4. 1992 ve výši 2.877,- Kč a „úroky z prodlení z částky 2.202.000,- Kč od 8. 4. 1992 do zaplacení“; soudem prvního stupně bylo při jednání dne 13. 4. 2000 řízení částečně zastaveno (o 324.000,- Kč) a připuštěna změna úroků z prodlení (č. l. 80 a 81),
- podáním doručeným soudu 3. 10. 2001 (č. l. 130) požadovala úrok z prodlení 42.187,- Kč za dobu od 11. 5. 1991 do 8. 4. 1992 z částky 1.541.400,- Kč, z částky 660.600,- Kč za dobu od 15. 2. 192 do 8. 4. 1992 ve výši 2.877,- Kč a od 3 % z částky 2.202.000,- Kč za dobu od 9. 4. 1992 do 14. 7. 1994 a 16 % z částky 2.202.000,- Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení. Změna žaloby byla připuštěna usnesením soudu prvního stupně při jednání 11. 2. 2002 (č. l. 148),
- podáním doručeným soudu 15. 4. 2005 (č. l. 224) požadovala 3% úrok z prodlení z částky 880.800,- Kč za dobu od 11. 5. 1991 do 8. 4. 1992, 3 % z částky 660.600,- Kč za dobu od 16. 7. 1991 do 8. 4. 1992, 3% z částky 660.600,- Kč od 15. 2. 1992 do
8. 4. 1992 a 3 % z částky 2.202.000,- Kč za dobu od 9. 4. 1992 do 14. 7. 1994 a 16 % z částky 2.202.000,- Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení. Tato změna žaloby byla připuštěna soudem prvního stupně při jednání dne 21. 7. 2005 (č. l. 252).
Žalovaný byl v prodlení (§517 odst. 1 a 2 obč. zák.) se zaplacením nájemného 880.800,- Kč od 1. 5. 1991, další částky 660.600,- Kč od 16. 7. 1991 a další částky 660.600,- Kč od 16. 10. 1991. Z výše uvedeného přehledu vyplývá, že úroky z prodlení přisouzené žalobkyni rozsudkem soudu prvního stupně, potvrzeným napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, žalobkyně uplatnila u soudu včas ve tříleté promlčecí době (§100 a §101 obč. zák.). Přes uvedené změny požadovala svými návrhy vždy nejméně 3 % úroky z prodlení z dlužného nájemného odpovídající §1 vyhl. č. 45/1964 Sb. a rovněž 16% úrok z prodlení od 15. 7. 1994, vypočtený podle §1 vyhl. č. 142/1994 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů námitku promlčení neignorovaly,
a potvrzující rozsudek odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem. Za této situace nelze ani jejich postup označit za protiústavní ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 113/02.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a proto bylo podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu