ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.5298.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 5298/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně Ing. E. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. R. S., zastoupenému advokátkou, o zrušení usnesení o schválení smíru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 82 C 303/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 8 Co 442/2006-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č. j. 82 C 303/2005-71, zamítl žalobu na zrušení usnesení o schválení smíru ze dne 11. 11. 2003, č. j. 36 C 67/2003-29, které nabylo právní moci dne 16. 12. 2003 (dále „předmětný soudní smír“, resp. „soudní smír“); současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, č. j. 8 Co 442/2006-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal ve shodě s ním za prokázáno, že žalobkyně uzavřela dne 23. 4. 1997 se Správou domovního fondu města O., městského obvodu P., vystupující na straně pronajímatele, smlouvu o nájmu bytu č. 4, I. kategorie, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 2. nadzemním podlaží domu č.p. 1329 na ulici Sokolovská v O.-P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“), že dne 8. 11. 1997 uzavřela se žalovaným manželství, že dne 1. 10. 1998 uzavřela spolu s ním smlouvu o nájmu předmětného bytu s týmž pronajímatelem, že se dne 12. 10. 1997 zúčastnila ustavující členské schůze Bytového družstva S. 1329 (dále jen „družstvo“), na které byly přijaty stanovy družstva a žalobkyně i ostatní uchazeči o členství v družstvu zaplatili základní členský vklad ve výši 4.300,- Kč, že družstvo bylo zapsáno do obchodního rejstříku dne 20. 1. 1998, že s účinností od 4. 5. 2000 je zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, a že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 5. 11. 2002. Dále vzal za prokázáno, že v řízení o zrušení společného nájmu předmětného bytu, vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 67/2003, uzavřeli účastníci soudní smír, jehož zrušení se žalobkyně domáhá, v němž se dohodli, že právo společného nájmu předmětného bytu se zrušuje, že byt bude nadále užívat jako výlučná nájemkyně a členka družstva žalobkyně, a žalovaný se zavazuje byt vyklidit do 15-ti dnů od právní moci usnesení; usnesení o schválení soudního smíru nabylo právní moci dne 16. 12. 2003. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že nejsou dány předpoklady pro zrušení tohoto usnesení ve smyslu ustanovení §99 odst. 3 věty druhé o. s. ř., neboť soudní smír není v rozporu s hmotným právem. Byl schválen v řízení o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu a jeho obsahem bylo zrušení práva společného nájmu bytu s tím, že byt bude nadále užívat jako výlučná nájemkyně a členka družstva žalobkyně. Odvolací soud neshledal opodstatněnou odvolací námitku žalobkyně, že soudní smír je svou podstatou „res iudicata“ pro řízení o vypořádání společného jmění účastníků, a uvedl, že neřeší společné členství účastníků v družstvu, ale pouze deklaruje, že výlučnou členskou družstva bude nadále žalobkyně. Odkázal na právní posouzení věci soudem prvního stupně, který dovodil, že soudní smír splňuje obecné požadavky kladené na platný právní úkon (§37 a §39 obč. zák.), nepříčí se kogentním ustanovením zákona, ani jej neobchází a obsahuje podstatné náležitosti dohody o zrušení práva společného nájmu bytu. V dané věci se žalobkyně stala před uzavřením manželství s žalovaným nájemkyní nedružstevního bytu, uzavřením manželství vznikl účastníkům dle §704 odst. 1 obč. zák. společný nájem bytu manžely a nabytím vlastnického práva k předmětnému domu vstoupilo družstvo (založené nájemci domu za účelem jeho koupě) do právního postavení pronajímatele (§680 dost. 2 obč. zák.), čímž došlo k transformaci práva společného nájmu bytu manžely na právo společného nájmu družstevního bytu manžely a současně ke vzniku jejich společného členství v družstvu (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2198/2003).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka rekapituluje průběh řízení v dané věci a obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a uvádí, že „stěžejní právní otázkou“, pro kterou se domáhá zrušení smíru, je její „tvrzení, že se s žalovaným nestali společnými členy družstva“; zatímco soud prvního stupně jí v tomto směru nepřisvědčil (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu), odvolací soud se otázkou vzniku společného členství účastníků v družstvu nezabýval s tím, že soudní smír společné členství v družstvu neřeší a pouze deklaruje výlučné členství žalobkyně. Přitom účelem dohody, jež byla předmětem soudního smíru, bylo právě vypořádat společné členství účastníků v družstvu, neboť v opačném případě (tj. pokud by dovolatelka nabyla právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu před uzavřením manželství) by k zániku společného nájmu došlo již rozvodem manželství a uzavření dohody by v takovémto případě bylo v rozporu s hmotným právem (s ustanovením §705 odst. 2 obč. zák.); protože odvolací soud si na tuto otázku právní názor neučinil, je jeho právní posouzení nesprávné. Uvádí dále, že za situace, kdy odvolací soud (v důsledku toho) neřešil otázku, zda se stala jedinou členkou družstva, nemůže být tato otázka otázkou zásadního právního významu; za takovouto otázku však označuje otázku vzniku práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Rovněž tak uvádí, že „další otázkou zásadního právního významu může být“ i „názor“ odvolacího soudu, že schválený smír nezakládá účinky věci rozhodnuté. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; zároveň učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., se nejprve zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelka spatřuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem především v tom, že se nezabýval platností soudního smíru z hlediska ustanovení §705 odst. 2 obč. zák., tj. otázkou vzniku společného členství účastníků v družstvu. Pro řešení této otázky však nelze shledat dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který se touto otázkou (jak ostatně uvádí i sama dovolatelka) zabýval a dospěl k závěru, že – z důvodů jím uvedených – vzniklo účastníkům vedle společného nájmu bytu i jejich společné členství v družstvu. Právní názor, ze kterého soud prvního stupně vycházel (a na jehož právní posouzení odvolací soud odkázal), vyjádřený v jím citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003 (uveřejněném pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006), jakož i dále např. v rozsudku ze dne 25. 5. 2006, 26 Cdo 780/2006, sdílí dovolací soud i v souzené věci a nemá důvodu se od něho odchýlit. Za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat nesprávnost právního posouzení věci (platnosti soudního smíru), jak se mylně domnívá dovolatelka. Na tom ničeho nemění okolnost, že se odvolací soud nad rámec dané věci vyjádřil k námitce věci rozsouzené ve vztahu k řízení o vypořádání společného jmění manželů, neboť posouzení této otázky je věcí případného (samostatného) řízení v posléze uvedené věci. Se zřetelem k tomu nemůže být v projednávané věci pro řešení této otázky (označené jako „další“ otázka zásadního právního významu) dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud pak dovolatelka spojuje přípustnost dovolání s otázkou vzniku práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, je třeba poukázat na to, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívalo, a již z tohoto důvodu ji nemůže založit.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalobkyni.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2009
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu