ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.5525.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 5525/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně R. I., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. P., zastoupené advokátem, a 2) M. P., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 254/2001, o dovolání 1. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. června 2007, č. j. 35 Co 544/2006-157, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. června 2007, č. j. 35 Co 544/2006-157, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 10. 2005, č.j. 19 C 254/2001-126 (poté, co jeho zamítavý rozsudek z 12. 5. 2004, č.j. 19 C 254/2001-87, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem /soudu odvolacího/ ze dne 9. 6. 2005, č.j. 35 Co 759/2004-112, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 3, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ve 2. podlaží domu č.p. 721/7 v D., Hálkova ulice (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně (město D.) uzavřel dne 8. 11. 2000 se žalovanými smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, v níž byla dohodnuta splatnost nájemného do posledního dne toho kterého měsíce, že kupní smlouvou ze dne 14. 2. 2001 převedlo město D. vlastnické právo k předmětnému domu na žalobkyni, že právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly ke dni 28. 3. 2001, že dopisem ze dne 9. 5. 2001 žalobkyně oznámila žalovaným změnu v osobě vlastníka domu a sdělila jim, na jaký účet jí mají poukazovat nájemné, že od února 2001 probíhalo u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 18 C 42/2001 řízení o žalobě nájemců domu (s výjimkou žalovaných) o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 14. 2. 2001, že žalovaní platili nájemné z bytu do dubna 2001 právnímu předchůdci žalobkyně, že dopisem ze dne 12. 5. 2001 oznámili žalobkyni, že až do skončení soudního řízení o určovací žalobě budou nájemné deponovat u soudu, že sice podali návrh na zahájení řízení o složení do soudní úschovy, nicméně jej vzali zpět a žádnou částku nesložili, a že za období od 28. 3. 2001 do února 2002 nezaplatili žalobkyni nájemné (učinili tak až 15. 3. 2002 a 27. 3. 2002) ani úhradu za služby (kterou zaplatili 23. 11. 2001 a 25. 1. 2002). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nabytím vlastnického práva k předmětnému domu (tj. k 28. 3. 2001) vstoupila žalobkyně ve smyslu §680 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění (tj. ve znění účinném před novelou č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč.zák.“) do právního postavení původního pronajímatele; protože však žalovaným neprokázala změnu v osobě vlastníka domu (toliko ji oznámila), a původní pronajímatel jim tuto změnu neoznámil, nebyli povinni platit jí nájemné (to měli poukazovat původnímu pronajímateli). Dovodil, že žalobkyně neměla na placení nájemného právo a tudíž není ve věci aktivně legitimována. Konstatoval, že i kdyby došlo ke splnění podmínek stanovených v §680 odst. 2 obč.zák., nemohla by být žaloba úspěšná, neboť nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák., tj. neplacení nájemného pod dobu delší než tři měsíce, když žalovaní ke dni podání žaloby dlužili nájemné toliko za tři měsíce (květen, červen a červenec 2001, za srpen 2001 bylo splatné až 31. 8. 2001).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2007, č.j. 35 Co 544/2006-157, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi ze společného nájmu žalovaných k předmětnému bytu, určil, že jejich nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil jim byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté co doplnil dokazování listinnými důkazy, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaným byla původním pronajímatelem oznámena (prostřednictvím OSBD D.) změna v osobě vlastníka předmětného domu v dubnu 2001; na základě toho dovodil, že byly splněny předpoklady stanovené v §680 odst. 2 obč.zák., a že žalovaní byli povinni platit žalobkyni nájemné z bytu od května 2001 (popř. od dubna 2001); žalobkyně je tudíž ve věci aktivně legitimována. Neztotožnil se ani s názorem soudu prvního stupně, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. nebyl naplněn. V odůvodnění svého rozsudku uvedl (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 2937/99), že existenci výpovědního důvodu je nutno posuzovat ke dni doručení žaloby na přivolení k výpovědi. Byla-li v dané věci žaloba doručena 1. žalované dne 14. 3. 2002 a 2. žalovanému dne 12. 3. 2002, a je-li nesporné, že žalovaní neplatili žalobkyni nájemné od května 2001 do prosince 2001, je tím naplněna skutková podstata uplatněného výpovědního důvodu, tj. nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce. Odvolací soud se dále zabýval i tím, zda vyhovění žalobě nebrání ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., a dospěl k závěru, že – z uvedených důvodů – není výkon práva žalobkyně dát žalovaným výpověď z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy. Povinnost žalovaných k vyklizení bytu podmínil dle §712 odst. 5 obč.zák. toliko zajištěním přístřeší, neboť i když jde o rodinu s nezletilými dětmi, nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro poskytnutí jiné formy bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala 1. žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru o splnění předpokladů stanovených v §680 odst. 2 obč.zák. pro placení nájemného žalobkyni a namítá, že závěr o tom, že jim bylo doručeno oznámení o změně vlastníka domu, je v rozporu s ostatními důkazy týkajícími se této skutečnosti; v této souvislosti poukazuje na skutečnosti, z nichž vyplývá, že k jeho doručení nedošlo. Rovněž tak odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák., vycházejícího z nově (na rozdíl od jeho předchozího zrušujícího rozhodnutí) vymezené doby neplacení nájemného. Dovolatelka má za to, že soud je vázán stavem, který je vymezen v žalobě, resp. ve výpovědi z nájmu bytu v ní obsažené, a že projev vůle pronajímatele nelze upravovat či modifikovat ani rozhodnutím soudu, jak to učinil odvolací soud, když dobu neplacení nájemného rozšířil nad období vymezené v žalobě (ve výpovědi), tj. na dobu po 29. 8. 2001. V dané věci se mohlo maximálně jednat o neplacení nájemného za měsíce květen, červen a červenec 2001, nájemné za měsíc srpen 2001 bylo splatné až posledního dne tohoto měsíce a žaloba byla podána již 29. 8. 2001. Dovolatelka je dále toho názoru, že se odvolací soud nedostatečně zabýval posouzením věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., když nepřihlédl k okolnostem v dané věci a k důvodům, pro něž nebylo nájemné placeno. Poukazuje na to, že žalovaní do doby změny vlastníka nájemné řádně platili, že dlužné nájemné uhradili a nadále řádně plní svoje povinnosti nájemce bytu. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad jeho vykonatelnosti.
Žalobkyně se v dovolacím vyjádření ztotožnila se závěrem odvolacího soudu o doručení oznámení o změně v osobě vlastníka domu, jako i s jeho právními závěry a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) usnesením ze dne 5. 5. 2008, č.j. 26 Cdo 5525/2007-181, odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání v dané věci bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává; dovolací soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro právní posouzení věci.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalovaným byla původním pronajímatelem oznámena změna v osobě vlastníka předmětného domu.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Polemika se skutkovým závěrem odvolacího soudu je založena na odlišném hodnocení důkazů (dovolatelka z něho dovozuje, že žalovaným nebylo doručeno oznámení o změně vlastníka domu) a z takového hodnocení pak vyplývá odlišná verze skutkového stavu věci. Pokud však odvolací soud nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů, není taková argumentace způsobilá zpochybnit skutková zjištění, na nichž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí.
Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pronajímatel může s přivolením soudu vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdo 37/97, uveřejněném pod č. 55 v časopise Soudní judikatura 7/1997, zaujal právní názor, že nájemce, který nezaplatil nájemné za tři měsíce a je tedy s placením nájemného za tuto dobu v prodlení, hrubě poruší své povinnosti až v okamžiku, kdy se ocitne v prodlení s placením byť jen části nájemného i za měsíc čtvrtý. Od uvedeného názoru nebyl v rozhodovací praxi dovolacího soudu zaznamenán odklon (srov. např. jeho rozsudek ze dne 7. 9. 2005, sp.zn. 26 Cdo 229/2005) a dovolací soud jej sdílí i v projednávané věci.
Z obsahu spisu vyplývá, že výpověď z nájmu bytu je součástí žaloby (bod IV.), kde se uvádí, že „žalobkyně vypovídá tímto výslovně žalovaným …. nájem bytu … z důvodu hrubého porušování povinností nájemců tím, že neplatí nájemné a zálohy na služby spojené s nájmem bytu za dobu delší tří měsíců, tj. od 28. 3. 2001 až dosud ….“; žaloba je přitom datována dnem 28. srpna 2001, a opatřena podacím razítkem soudu prvního stupně s datem 29. 8. 2001. V této podobě byla žaloba (výpověď v ní obsažená) doručena žalovaným, a to 1. žalované dne 14. 3. 2002 a 2. žalovanému dne 12. 3. 2002. Takto formulovaná žaloba (výpověď) byla předmětem rozhodování soudu v dané věci, aniž by byla dána další (nová) výpověď a v návaznosti na to učiněn návrh na změnu žaloby.
Odvolací soud – vycházeje z jinak obecně správného, v judikatuře ustáleného právního názoru, že existenci výpovědního důvodu je nutno posuzovat ke dni dání (doručení) výpovědi – dospěl k závěru, že daný výpovědní důvod byl naplněn tím, že žalovaní nezaplatili nájemné za dobu delší než tři měsíce, přičemž do doby neplacení nájemného zahrnul i měsíce září až prosinec 2001, tedy měsíce, jež v žalobě (výpovědi) výslovně uvedeny nebyly. Přehlédl však, že tím, že žalobkyně odůvodnila výpověď z nájmu v žalobě jen dluhem na nájemném za období květen až srpen 2001, vyloučila možnost soudu zabývat se – při nezměněné žalobě – neplacením nájemného za měsíce září až prosinec 2001.
Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu, že byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. není správný, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl tudíž uplatněn opodstatněně.
Pro úplnost lze podotknout, že odvolacímu soudu nelze přisvědčit ani pokud jde o posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., neboť přihlédl toliko k okolnostem (nikoliv však ke všem významným) na straně žalovaných, aniž by zohlednil též okolnosti na straně žalobkyně.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení soud přihlédne též ke skutečnostem uváděným v dovolání, tj. že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno (jak vyplývá z kopie přiloženého rozsudku) podle §24a zákona o rodině.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu