ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.772.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 772/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. R., zastoupenému advokátem, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 15 C 4/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2007, č. j. 26 Co 75,76/2007-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.050,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
25. října 2006, č. j. 15 C 4/2006-35, zamítl žalobu na obnovu řízení (skončeného rozsudkem soudu prvního stupně ze den 29. srpna 2003, č. j. 5 C 1101/98-138, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze /dále též jen „odvolacího soudu“/ ze dne 6. dubna 2004, č. j. 23 Co 121/2004-156); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 26. září 2007, č. j. 26 Co 75,76/2007-79, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v názoru, že v dané věci nejsou splněny předpoklady obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Především konstatoval, že považovala-li se žalobkyně v původním řízení za členku bytového družstva, měla již v průběhu tohoto řízení možnost jednat s představenstvem družstva a vyžádat si veškeré doklady, na něž nyní v žalobě na obnovu řízení poukazuje a jež předkládá. Za neopodstatněnou pokládal rovněž námitku, že v původním řízení soud prvního stupně nerespektoval příslušná ustanovení Vzorových stanov ČSBD a ani zprávu o rozhodování soudů o užívání družstevních bytů, projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem tehdejšího Nejvyššího soudu dne 24. června 1983, sp. zn. Cpj 182/82, a uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1983 (dále jen „R 34/83“). V této souvislosti uvedl, že v původním řízení soud prvního stupně vycházel jak ze Vzorových stanov ČSBD, tak také z R 34/83, jak o tom svědčí odůvodnění rozhodnutí vydaného v původním řízení dne 20. března 2002, č. j. 5 C 1101/98-78. Dodal, že z odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně je navíc zřejmé, že již tehdy si byla vědoma Vzorového jednacího řádu stavebních bytových družstev a směrnic vycházejících ve Zpravodaji ČSBD; mohla tak již v původním řízení poukázat na příslušná ustanovení Vzorového jednacího řádu SBD, Vzorových stanov ČSBD či směrnic vycházejících ve Zpravodaji ČSBD, zvláště byla-li v původním řízení zastoupena advokátem. Dále uvedl, že žalobkyni bylo již v původním řízení známo, že existuje pouhá kopie rozhodnutí o přidělení družstevního bytu ze dne 28. ledna 1985; nesouhlasila-li s provedením takového důkazu, měla možnost to namítnout již v původním řízení před soudem prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. V něm především uvedla, že odvolací soud nařídil k projednání jejího odvolání proti zamítavému usnesení soudu prvního stupně odvolací jednání na den 28. března 2007, jak o tom svědčí předvolání k tomuto odvolacímu jednání ze dne 22. února 2007. Poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. srpna 2007, č. j. Nco 160/2007-76, rozhodl, že soudce Krajského soudu v Praze JUDr. Z. V. není vyloučen z projednání a rozhodnutí této věci, odvolací soud věc projednal neveřejně a rozhodl napadeným usnesením, aniž předtím odročil odvolací jednání nařízené na 28. března 2007. Tento postup pokládala dovolatelka za rozporný s procesním právem, uvedla, že jí tím byla v průběhu řízení odňata možnost jednat před odvolacím soudem, a dodala, že řízení je v důsledku toho postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Dále namítla, že v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně požadovala opětovné provedení důkazů, které přiložila k žalobě na obnovu řízení; odvolací soud však na to nijak nereagoval, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na existenci vady podle §241a odst. 2 písm. a/ usoudila i z toho, že odvolací soud, aniž „provedl dokazování ve smyslu §213 odst. 2 o.s.ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud I. stupně“, v odůvodnění napadeného rozhodnutí – na rozdíl od soudu prvního stupně – uvedl, že Vzorové stanovy ČSBD a R 34/83 „byly použity soudem v původním řízení, a to pouze v odůvodnění posléze zrušeného rozsudku soudu I. stupně ze dne 27. 3. 2002“. Podle dovolatelky lze za nestandardní pokládat rovněž postup soudu prvního stupně, který navzdory již podanému odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na zajištění důkazu projednal dne 25. října 2006 její žalobu na obnovu řízení. Poté se dovolatelka obšírně vyjádřila k okolnostem původního řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 1101/98. Zde především poukázala na své studium judikátů a někdejších směrnic ČSBD a na dopis SBD ze dne 26. dubna 2006, podle něhož „žádné rozhodnutí nebylo po dokončení stavby svépomocí vydáno“. V této souvislosti poukázala na „nedostatky české justice, jak jsou i mezinárodně vytýkány“,
a uvedla, že právě dopis ze dne 26. dubna 2006 představuje novou skutečnost, neboť z něj vyplývá, že představenstvo SBD ve skutečnosti nevydalo v roce 1985 rozhodnutí
o přidělení bytu žalovanému. Pak platil ohledně přidělení bytu čl. 14 písm. c/ Vzorových stanov SBD, že byt byl přidělen 30. den po vzniku práva na jeho přidělení – „právo na přidělení bytu vzniklo účastníkům společně zaplacením členského podílu
a uzavřením Smlouvy o jiném plnění na členský podíl dne 14. 8. 1981; byt byl tedy přidělen nejpozději dne 14. 9. 1981“. Užívací právo k bytu pak vzniklo poté, co „byla stavba bytového domu dokončena a člen družstva obdržel klíče od bytu“, které však žalovaný v daném případě měl již před dokončením bytového domu; proto užívací právo vzniklo „nejpozději 30. den po podání návrhu na kolaudační řízení ze dne 15. 6. 1983 – tj. 15. 7. 1983“. Tehdy účastníkům vzniklo právo společného užívání družstevního bytu i jejich společné členství v bytovém družstvu, neboť „v tomto období společná domácnost účastníků řízení s určitostí existovala, jak potvrdil žalovaný v původním řízení výrokem, že společná domácnost zanikla jeho odchodem v srpnu 1983“. Dodala, že „účastníci prokazatelně začali užívat předmětný byt č. 24 již před odchodem žalovaného ze společné domácnosti“. Setrvala na tvrzení, že v původním řízení neměla k dispozici Vzorový jednací řád SBD a směrnice ČSBD, což odůvodnila konstatováním, že nebyla nikdy zaměstnána v bytovém družstvu a nebyla ani činná v bytovém družstevnictví. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů, uvedl, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz, z něhož by vyplývalo, že „účastníci spolu žili ještě po srpnu 1983 nebo že dohoda o odevzdání a převzetí bytu byla uzavřena před tímto datem“. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. b/, 238a a §239 o.s.ř. nezakládají přípustnost dovolání proti napadenému usnesení proto, že toto rozhodnutí nelze podřadit žádnému
z tam vyjmenovaných případů.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení §237 o.s.ř. platí obdobně (§238 odst. 2 o.s.ř.).
Ustanovení §238 o.s.ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za podmínek, jež jsou uvedeny v §237 o.s.ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s dikcí §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné pod
č. 172 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ve spojení
s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť napadené usnesení není usnesením měnícím a usnesení soudu prvního stupně potvrzené napadeným usnesením bylo prvním rozhodnutím o žalobě na obnovu řízení.
Konečně není splněna ani podmínka přípustnosti uvedená v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ve spojení s ustanovením §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud zastává názor, že námitky dovolatelky nesměřují – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – k řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. Jde totiž o námitky skutkové (takové námitky nelze v případě přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. úspěšně uplatnit – viz výklad shora), které se navíc – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – z větší části upínají k řízení v původní věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 1101/98, popřípadě k zamítavému rozsudku tohoto soudu ze dne 29. srpna 2003, č. j. 5 C 1101/98-138, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu ze dne 6. dubna 2004, č. j. 23 Co 121/2004-156, a nikoliv k napadenému usnesení odvolacího soudu. V tomto směru tedy dovolatelka nejprve zpochybnila správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel při právním posouzení věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 1101/98, a až následně, a to z pohledu skutkových zjištění, které sama nabídla, správnost právních závěrů učiněných v tomto ohledu soudy obou stupňů. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy mimo jiných i výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů, a to především ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 1101/98. Dovolatelka však přehlédla, že je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §238 odst. 1 písm. a/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní skutková námitka (navíc námitka, která se netýká napadeného rozhodnutí, nýbrž se vztahuje k rozhodnutí, které bylo napadeno žalobou na obnovu řízení). Přitom k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (právě existenci těchto vad dovolatelka namítla, a to dokonce s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti zásadně jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.). Samy o sobě, i kdyby byly dány, však takové vady přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08). Nad rámec toho lze, avšak pouze stručně, dodat, že z hlediska §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není rozhodná každá vada řízení; právně významné jsou pouze takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud zastává názor, že v dovolacích námitkách, které dovolatelka podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., nelze spatřovat vady řízení, natož vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.750,- Kč (§2 odst. 1, §10 odst. 1 a 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. dubna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu