ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.863.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 863/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce m. V., proti žalované M. B., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 109/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. září 2007, č. j. 11 Co 57/2007-142, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. září 2007, č. j. 11 Co 57/2007-142, pokud jím byl ve výroku I. o přivolení k výpovědi z nájmu bytu
a ve výroku II. o výpovědní lhůtě potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. července 2006, č. j. 8 C 109/2004-89, se odmítá.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. září 2007, č. j. 11 Co 57/2007-142, pokud jím byl ve výroku III. změněn rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. července 2006, č. j. 8 C 109/2004-89, tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. července 2006, č. j. 8 C 109/2004-89, vyhověl žalobě a výrokem I. přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalované k „bytu č. 11 v domě č. p. 464 v R. ve V., sestávajícímu z pokoje, kuchyně, jídelny, předsíně, WC, koupelny a sklepu“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok II.), a uložil žalované povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od zajištění přístřeší (výrok III.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. září 2007, č. j. 11 Co 57/2007-142, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o věci samé I., II. a v nákladovém výroku IV., změnil ho ve výroku III. tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) dlouhodobě (od roku 2002) narušovala soužití v domě převážně v nočních hodinách nadměrným hlukem, že nespokojenost nájemců ostatních bytů v domě vyústila v roce 2002 v hromadnou stížnost na žalovanou adresovanou žalobci, že žalobce dal žalované dne 18. června 2002 písemnou výstrahu s upozorněním na postup podle §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále opět jen „obč. zák.“), že z důvodu hlučnosti v předmětném bytě podala na žalovanou další stížnost L. Z. bydlící v bytě pod žalovanou a že v březnu 2004 uskutečnil žalobce místní šetření se závěrem, že jde o soustavné porušování dobrých mravů v domě. Na základě těchto skutkových zjištění učinil odvolací soud skutkový závěr, že v době dání výpovědi z nájmu bytu (a po doručení písemné výstrahy) porušovala žalovaná svým častým nadměrně hlučným chováním dobré mravy v domě, což mělo negativní dopad na vzájemné sousedské vztahy. Po doplnění dokazování v odvolacím řízení odvolací soud dále zjistil, že dne … se žalované narodil syn T. B., jehož otcem je R. B., a že rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. ledna 2007, č. j. P 89/95-239, byl starší syn žalované D., svěřen do výchovy babičky D. B., byla upravena vyživovací povinnost rodičů k nezletilému D. a styk žalované s nezletilým. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák.; proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a ve výroku II. o výpovědní lhůtě. Ve výroku III. však citovaný rozsudek změnil tak, že vyklizovací povinnost žalované z bytu vázal na zajištění náhradního ubytování. Zde na rozdíl od soudu prvního stupně totiž dovodil, že v případě žalované jde o rodinu s nezletilým dítětem a zároveň je naplněn i předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných (neboť nezletilý T. B. je velmi útlého věku a náhradní ubytování zajistí pro žalovanou, která v poslední době své chování zlepšila, příznivější podmínky pro péči o novorozeného syna i pro styk se starším synem).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Zastávala názor, že „řízení …jednoznačně a nepochybně nepotvrdilo její porušení … dobrých mravů v domě …“, že „soudy …konstatovaly obecné příčiny a důvody a v žádném případě nekonkretizovaly její hrubé chování, a to ve smyslu přesných skutečností a přesných skutků jejího jednání“, že svědkyně Z. a Z. jsou vůči ní zaujaté a že od podání žaloby do rozhodnutí soudu uplynula doba dvou let, během níž se poměry v domě zklidnily
a zároveň se jí narodil syn T. B. Dodala, že ani písemná výstraha „neobsahovala specifikaci jejího porušení domovního řádu, případně porušení dobrých mravů … je v obecné rovině …“. I kdyby byl uplatněný výpovědní důvod naplněn, zastávala názor, že její vyklizovací povinnost z bytu měla být – z důvodů zvláštního zřetele hodných – vázána na zajištění náhradního bytu; zde poukázala na to, že se jí narodil syn T. B., a dále také na to, že byl upraven její styk se synem D., který „měl výborné výsledky ve škole“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem
i s právními názory, které odvolací soud na jeho základě přijal. Z obsahu vyjádření vyplývá návrh, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že ve výrocích o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o určení běhu výpovědní lhůty, tj. ve výrocích I. a II., byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (dále jen „potvrzující výrok“). Odvolací soud pak rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku III. tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování (dále jen „měnící výrok“). Otázku přípustnosti dovolání proto Nejvyšší soud řešil zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku a zvlášť ve vztahu k jeho měnícímu výroku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený ve výrocích I. a II. napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud zastává názor, že – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použila dovolatelka ve vztahu k potvrzujícímu výroku dovolací důvod podle
§241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák.). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu ve skutečnosti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Pro tyto účely přichází dovolatelka s novými tvrzeními a na jejich základě nabízí „svůj vlastní“ (doplněný, resp. odlišný) skutkový stav rozhodný pro posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve vztahu k potvrzujícímu výroku ve skutečnosti zpochybnila správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž – po doplnění dokazování – vycházel i soud odvolací, a z okolností uvedených v dovolání dovozovala nesprávnost závěru o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Pro úplnost lze připomenout, že přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení se omezuje pouze na měnící výrok týkající se bytové náhrady pro dovolatelku (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem
č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Dovolatelka – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnila ve vztahu k měnícímu výroku dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda – s přihlédnutím k tomu, že dovolatelka má ve své výchově nezl. T. B. a má upraven styk s nezl. D. – lze její vyklizovací povinnost z bytu vázat na zajištění náhradního bytu.
Podle §712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/ a d/, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.
Při skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele, mimo jiné i podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., se při vyklizení zásadně poskytuje pouze přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.). Z ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., které je ve vztahu k ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. ustanovením speciálním, vyplývá sice možnost soudu rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt, avšak to pouze za současného naplnění dvou v něm normovaných předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi (uvedený předpoklad je podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění v projednávané věci naplněn). Druhým předpokladem pro uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, v němž dovodil, že „skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně“. Zbývá dodat, že pro účely přisouzení bytové náhrady ve formě náhradního bytu musí jít, a to i s přihlédnutím ke zřetelně sankční povaze výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák., o zvláště kvalifikované důvody zvláštního zřetele hodné.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že jsou naplněny oba předpoklady podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. pro přisouzení vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) a žalovaná správnost uvedených právních názorů, které vyznívají v její prospěch, ani nezpochybnila. Měla však za to, že – s ohledem na nezletilého T. B., jehož má ve své výchově, a dále také na upravený styk s nezletilým synem D. – jí měla být z těchto důvodů (zvláštního zřetele hodných) přisouzena bytová náhrada ve formě náhradního bytu. Dovolací soud zastává názor, že okolnost, že dovolatelka má ve své výchově nezletilého T. B., naplňuje předpoklad rodiny s nezletilými dětmi, a proto nemůže současně naplňovat i předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 26 Cdo 4336/2007), navíc – pro účely bytové náhrady ve formě náhradního bytu – ve zvláště kvalifikované formě (viz výklad shora). Upravený styk dovolatelky s nezletilým D. vzal v úvahu odvolací soud již při posuzování věci podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. a mimo jiné i proto vázal její vyklizovací povinnost z bytu na bytovou náhradu ve formě náhradního ubytování. Přisoudil-li proto odvolací soud žalované bytovou náhradu ve formě náhradního ubytování (podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.), lze pokládat jeho právní posouzení věci za správné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tak nebyl užit opodstatněně.
Lze uzavřít, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání proti uvedenému výroku podle téhož ustanovení bez jednání
(§243a odst. 1 o.s.ř.) zamítl. Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku – vzhledem k tomu, co je vyloženo na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobci nevznikly (podle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2009
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu