ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1012.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1012/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) A. H., b) M. H., oba zastoupeni advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků dle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 271/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.10.2008, č.j. 57 Co 500/2008-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců a) a b), podané u Okresního soudu v Ostravě dne 20.6.2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4.10.2007, č.j. 23 C 271/2005-43.
Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba o určení povinnosti žalovaného uzavřít se žalobci smlouvu o převodu pozemků dle §11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.10.2008, sp. zn. 57 Co 500/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Ostravě potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno opodstatněným neboť podle názoru odvolacího soudu si soud prvního stupně opatřil pro své rozhodnutí správná a postačující skutková zjištění a skutkový stav věci posoudil správně též po právní stránce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci v zákonné lhůtě dovolání, které opírali o důvodnost pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a o přípustnost pro otázku zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c/ popř. odst. 3 o.s.ř.). Pochybení odvolacího soudu spatřovali v zamítnutí žaloby na základě právního názoru, že nárok žalobců na vydání náhradních pozemků je prekludován, jelikož k jeho uspokojení ze strany žalovaného nedošlo do 31.12.2005. Z nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13.12.2005, podle jeho názoru nevyplývá, že postupníka nelze považovat za oprávněnou osobu. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř. ) a přezkoumal napadený rozsudek. Přípustnost dovolání lze dovodit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy pod tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Jak již bylo zmíněno výše, je právo na vydání náhradního pozemku omezeno dnem 31.12.2005 (tzv. restituční tečka). Základní otázkou, kterou je třeba v této souvislosti zodpovědět, je otázka, dopadají-li derogační důvody vypovídající ve prospěch zrušení ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., nejen na oprávněné osoby dle §11 odst. 2 zákona o půdě nýbrž i na postupníky. Smyslem a účelem právní konstrukce, dle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 – §852), a tudíž je lze postoupit na základě §524 občanského zákoníku, bylo rozšířit spektrum alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takové cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků P. f. Proto na jejich straně při posuzování ústavnosti §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo.
Ratio decidendi předmětného nálezu tudíž dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zák. č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona o půdě tj. původní restituenti a jejich dědicové, nikoliv však postupníci.
V posuzovaném případě je tedy třeba odlišit prvotní nároky oprávněných osob podle zákona od nároků osob, které tyto nároky ve smyslu zákona prvotně nenabyly
a nepožívají tudíž stejné ochrany jako osoby oprávněné. Předmětný nárok žalobce není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě, ale jde o nárok postoupený
(viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 13.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/05).
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázku z hlediska hmotného práva správně. Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku nejsou splněny, nebyla nalezena žádná judikatorní mezera či kontradikce a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, právo na jejich náhradu se proto nepřiznává.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. května 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu