ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1071.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1071/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce: F.V. – P., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému: H. A. s.r.o., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 244.101,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 210/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2007, č. j. 11 Cmo 67/2007-66, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 25.454,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze uložil rozsudkem ze dne 27. října 2006, č. j. 39 Cm 210/2005-50, žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 244.101,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Žalobce se domáhal zaplacení shora uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák, neboť zaplatil dluh za spotřebovanou el. energii za třetí osobu – podnájemce nebytových prostor. Tuto úhradu provedl s ohledem na příslib žalovaného, že dá nebytové prostory do podnájmu žalobci, což však nesplnil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný získal bezdůvodné obohacení po té, co na jeho účet žalobce poukázal částku 244.101,- Kč s tím, že se nemohlo jednat o plnění za jiného ve smyslu §454 obč. zák., které podle něj předpokládá uzavření dohody o převzetí dluhu nebo o přistoupení k závazku. Dále zpochybnil platnost dodatku ke smlouvě
o podnájmu nebytových prostor, který mění subjekty na straně podnájemce a tedy existenci dlužníka, za kterého mělo být plněno.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2007,
č. j. 11 Cmo 67/2007-66, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Podle odvolacího soudu jsou skutkové závěry soudu prvního stupně správné a lze s nimi s malými doplněními souhlasit, avšak soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Na rozdíl od závěrů soudu prvního stupně odvolací soud považuje dodatek č. 1 ke smlouvě o podnájmu nebytových prostor za platný, neboť v textu je výslovně uvedeno, že K. T. (původní podnájemce) jedná za obě své společnosti a jeho podpis, připojený k předem vypsanému textu „Za podnájemce“, je třeba vyložit tím způsobem, že tak činí jako původní podnájemce-účastník smlouvy i jako osoba jednající za nové podnájemce. Rovněž neuvedení údaje o firmě u podpisu jednající osoby nezpůsobuje neplatnost právního úkonu. Zmíněným dodatkem tedy K. T. za společnost, která byla jednoznačně identifikována identifikačním číslem, převzal závazek platit veškeré úhrady. Odvolací soud tak uzavřel, že pohledávka existovala
a tuto pohledávku zaplatil žalovanému za podnájemce žalobce. Nemohlo proto vzniknout bezdůvodné obohacení žalovanému jako věřiteli, nýbrž tomu, za koho bylo plněno (odvolací soud přitom odkazuje na výklad ustanovení §454 obč. zák. obsažený v publikaci Občanský zákoník – Komentář vyd. C.H.BECK 2004, 9. vydání, i judikaturu – např. R 1/1979 nebo R 23/2004), a žalovaný nemůže být ve sporu pasivně věcně legitimován.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost z §241a o. s. ř., poněvadž napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ponechávajíc vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, na posouzení dovolacího soudu.
Dovolatel má za to, že odvolací soud pochybil především ve skutkovém zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování. Městský soud se podle něj měl zabývat existencí nájemního vztahu, bez nějž podnájem nemůže platně vzniknout, konkrétně pak zkoumat udělení předchozího souhlasu obecního úřadu ve smyslu §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb., který byl podle ustálené soudní praxe nutný také u nájmu nemovitostí, jejichž součástí jsou předmětné nebytové prostory. Dovolatel rovněž nesouhlasí s hodnocením odvolacího soudu ohledně platnosti dodatku, který podle něj nemá podstatné náležitosti, zejména projev vůle účastníků srozumitelně vyjadřující, že na sebe berou práva
a povinnosti z ujednání plynoucí.
Dovolatel rovněž vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, když aplikace §454 obč. zák. vyžaduje zjištění vůle žalobce plnit za jiného, která v řízení před soudy obou stupňů prokázána nebyla.
Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření k dovolání žalovaný poukazuje na skutečnost, že tvrzení
o nemožnosti platného vzniku podnájemního vztahu s ohledem na nedostatek souhlasu obecního úřadu se v řízení dosud neobjevilo, a proto je nelze dle názoru žalovaného prvně uplatnit v řízení dovolacím, neboť k němu nelze provést ani důkazy ve věci samé. Stejné platí i pro tvrzení žalobce ohledně údajné neplatnosti dodatku k podnájemní smlouvě, které se dosud také neobjevilo. Přiklání se k závěrům odvolacího soudu, že dodatky k podnájemní smlouvě jsou dostatečně určité, a tedy platné. Žalovaný souhlasí se žalobcem, že předpokladem vztahu dle §454 obč. zák. je to, že mezi tím, kdo plnil, a tím, komu se plnilo, bylo zřejmé, že plnění se děje za jiného, přičemž vědomí o tomto plnění má za prokázané na obou stranách. Žalovaný proto navrhl dovolacímu soudu, aby dovolání postupem dle §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.). Citované vady nebyly v dovolání tvrzeny ani v dovolacím řízení zjištěny.
V dovolání přitom nemohou být uplatněny nové skutečnosti nebo důkazy
(§241a odst. 4 o. s. ř.), jimiž jsou všechny skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v §205a a §211a o. s. ř. v řízení před odvolacím soudem. Tak je tomu v dané věci v případě úvahy dovolatele, že odvolací soud se měl zabývat existencí nájemního vztahu, bez nějž podnájem nemůže platně vzniknout, konkrétně pak zkoumat udělení předchozího souhlasu obecního úřadu ve smyslu §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb., který byl podle ustálené soudní praxe nutný také u nájmu nemovitosti, jejichž součástí jsou předmětné nebytové prostory. Dovolací soud proto nemohl k této námitce přihlížet.
Ke skutkovým námitkám dovolatele směřujícím k posouzení platnosti nájemní smlouvy tedy dovolací soud připomíná, že skutkový základ věci tak, jak byl zjištěn nižšími instancemi, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn a v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dovolací soud je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“ resp. nalézacím – viz též konstantní výklad k ustanovení §243a o. s. ř.
Dovolatel rovněž nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem, pokud jde o zjištění vůle žalobce plnit za jiného dle §454 obč. zák. Nesouhlas dovolatele
s hodnocením důkazů odvolacím soudem je však námitkou proti skutkovému zjištění,
a nikoliv námitkou brojící proti nesprávnému právnímu posouzení věci, jak uvádí dovolatel. Jde tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech pod PR 7/1998 na str. 372).
Z obsahu spisu se nepodává, že by skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemělo oporu v provedeném dokazování, když vědomí o plnění za jiného na straně žalobce bylo zjištěno z listinných důkazů, konkrétně výpisu z účtu žalobce ze dne 16. 6. 2005, dopisu žalovaného ze dne 23. 6. 2005 a faxu ze dne 16. 6. 2005, jenž byl odeslán z faxového čísla žalobce žalovanému, jako důkazy o provedení převodu částky 244.101,- Kč, a žalobce tedy musel vědět jakou částku, za koho,
a z jakého důvodu hradí, což jednoznačně vyplývá z odůvodnění žaloby, přičemž ohledně skutkových zjištění se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a odkázal i na odůvodnění žaloby. Městský soud tedy na základě správně zjištěného skutkového stavu, který vyplývá z hodnocení provedených důkazů, učinil i správné právní závěry.
Pokud jde o námitku týkající se platnosti dodatku k podnájemní smlouvě, pak
i tuto otázku odvolací soud již přiléhavě posoudil, když na základě znění dodatků uzavřel, že dodatek je platný, neboť v textu je výslovně uvedeno, že K. T. (původní podnájemce) jedná za obě své společnosti a jeho podpis připojený k předem vypsanému textu „Za podnájemce“, lze vyložit způsobem, že tak činí jako původní podnájemce-účastník smlouvy i jako osoba jednající za nové podnájemce. Rovněž neuvedení údaje o firmě u podpisu jednající osoby nezpůsobuje neplatnost právního úkonu. Dodatkem tedy K. T. za společnost, která byla jednoznačně identifikována identifikačním číslem, převzal závazek platit veškeré úhrady, přičemž tento dodatek je dostatečně srozumitelný a určitý.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl soud podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k jejich náhradě žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 21.090,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1, věta první, vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše navýšeno o 19 % DPH.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. dubna 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu