ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1237.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1237/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky, zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 23. 4. 2008, sp. zn. 18 Co 542/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 217/2003 (žalobkyně G. R., zastoupené advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. D. s., zastoupeného advokátem, a 2. P. f. Č.R., o určení vlastnictví k nemovitostem a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu), takto:
Odmítá se dovolání dovolatelky G. R. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 23. 4. 2008, sp. zn. 18 Co 542/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 217/2003.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně G. R., podané u soudu 16. 7. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech z 18. 6. 2007, č. j. 9 C 217/2003-128. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se uřčení, že je vlastníkem domu čp. 1264 s pozemkem parc. č. 1709 (o výměře 938 m2) v katastrálním území K., dále vlastníkem pozemku parc. č. 1714 (o výměře 30 m2) v katastrálním území K. a také vlastníkem pozemku parc. č. 1710 (o výměře 786 m2) v katastrálním území K. Dalším výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně bylo pak určeno, že G. R. a) není vlastníkem pozemků parc. č. 1706 (o výměře 679 m2), parc. č. 1710 (o výměře 21 m2) a parc. č. 1713 (o výměře 26 m2), parc. č. 1712 (o výměře 21 m2) a parc. č. 1713 (o výměře 22 m2) v katastrálním území K. a b) nemá právo na převedení pozemku z vlastnictví státu do jejího vlastnictví a na poskytnutí finanční náhrady za stavební pozemek parc. č. 1714 (o výměře 30 m2) v katastrálním území K.(„na jehož vydání uplatnila nárok a jenž byl před uplatněním tohoto práva převeden na jinou osobu, která není povinna jej vydat“). Výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně bylo vysloveno, že tento rozsudek ve svých výrocích II. a) a b) nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu K. z 13. 5. 2003, č. j. 191/2003 „v celém rozsahu“. Žalobkyni G. R. bylo uloženo zaplatit Diplomatickému servisu na náhradu nákladů řízení 63.672,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že G. R. a P. f. Č.R. nemají proti sobě navzájem nárok na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně G. R. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 23. 4. 2008, sp. zn. 18 Co 542/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech z 18. 6. 20076, č. j. 9 C 217/2003-128, potvrzen ve svých výrocích I. a II. (týkajících se vlastnictví pozemků v katastrálním území K.) a ve výrocích III. a V. (týkajících se nákladů řízení před soudem prvního stupně). Jen ve výroku rozsudku soudu prvního stupně označeném IV. (týkajícím se náhrady nákladů řízení mezi G. R. a D. s.) byl tento výrok změněn takto: Žalobkyně G. R. je povinna nahradit D. s. náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částkou 17.740,31 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalobkyně G. R. je povinna nahradit D. s. na náhradu nákladů odvolacího řízení 14. 679,22 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně není možno považovat za důvodné; odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně provedl důkazy v rozsahu potřebném pro zjištění skutkového stavu věci a z tohoto zjištěného skutkového stavu pak dovodil právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil.
Odvolací soud poukazoval především na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu v K., v němž bylo vydáno podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnutí z 13. 5. 2003, č. j. 192/2003, jímž bylo rozhodnuto, že G. R. není vlastníkem obytného domu čp. 1264 a pozemku parc. č. 1709 v katastrálním území K., a také o tom, že G. R. nelze vydat stavební pozemek č. 1714 v katastrálním území K. s tím, že oprávněné osobě se převede do jejího vlastnictví jiný pozemek z vlastnictví státu v přiměřené kvalitě jako byl původní pozemek, a podle §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. bylo zřízeno na vydávaných nemovitostech věcné břemeno pro vlastníka pozemku parc. č. 710 v katastrálním území K. Ovšem uváděným rozhodnutím Pozemkového úřadu v K. bylo kladně určeno, že G. R. je vlastníkem pozemků parc. č. 1706, parc. č. 1710, parc. č. 1711, parc. č. 1712 a parc. č. 1713 v K. Svým návrhem, který došel soudu 19. 6. 2003, se D. s. domáhal přezkoumání uvedeného rozhodnutí pozemkového úřadu, pokud rozhodl kladně o restitučních nárocích G. R. Naproti tomu svým návrhem, který došel soudu 16. 7. 2003, se G. R. domáhala (vůči D. s. a P. f. Č.R.) přezkoumání rozhodnutí, jímž nebylo jejím uplatněným nárokům vyhověno. V soudním řízení bylo řízení o těchto dvou návrzích spojeno.
Pokud šlo o nároky uplatňované ze strany G. R. bylo třeba, podle názoru odvolacího soudu, posoudit především, zda nemovitosti, uváděné touto žalobkyní jsou nemovitostmi, na které se vztahují ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; šlo tedy o to, zda pozemky uváděné touto žalobkyní jsou zemědělsky obhospodařovány, případně zda jsou v katastru nemovitostí označeny druhem kultury uvedeným v ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb.
Odvolací soud konstatoval, že pozemky, o něž jde v tomto řízení jsou (s výjimkou pozemku parc. č. 1714 v katastrálním území K.) ve vlastnictví státu. Právo hospodaření k nemovitostem tu svědčí D. s., a to na základě smlouvy o převodu práva hospodaření s národním majetkem ze dne 6. 5. 1996, uzavřené s převádějícím Ministerstvem zahraničních věcí ČR. Tyto nemovitosti jsou v současné době vedeny jako „ostatní plochy, respektive jako zastavěná plocha a nádvoří; budova čp. 1264 je pak označena jako objekt bydlení a garáž bez čísla popisného“. V budově čp. 1264 je nyní hotel T. a pozemky jsou nyní zázemím hotelu. Pozemek parc. č. 1714 je ve vlastnictví fyzické osoby a je na něm postavena garáž. Odvolací soud z toho dovozoval, že je „nepochybné, že ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. netvořily zmíněné nemovitosti zemědělský půdní fond vymezený v §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.“.
Odvolací soud se dále zabýval tím, zda sporné nemovitosti byly užívány k účelu zemědělské výroby v době odnětí vlastnického práva k nim právním předchůdcům G. R. Z výsledků řízení v této právní věci měl odvolací soud za prokázáno, že pozemky parc. č. 1706, 1709, 1710, 1711, 1712, 1713 a 1714 vznikly z parcel vedených v pozemkové knize pro katastrální území K. ve vložce 1615 pod č. 1581, 612/7, 612/8 a 612/11; v této knihovní vložce byly původně vedené parcely č. 612/7 a č. 612/8 označeny jako orná půda. Podle zápisu ze 17. 2. 1925 bylo vloženo na základě kupní smlouvy z 31. 10. 1924 vlastnické právo pro rodiče žalobkyně G. R., každému z jedné poloviny. Ze zápisu ze dne 26. 2. 1926 pak vyplývá, že z dílů pozemkové parcely 612/7 a pozemkové parcely č. 612/8 se vytvořila stavební parcela č. 1581 a na ní byl vystavěn obytný dům čp. 1624 vila T. Podle poznámky v pozemkové knize z 29. 9. 1932 byla na pozemkové parcele č. 612/7, pozemkové parcele č. 612/8 a pozemkové parcele č. 612/11 vystavěna garáž a pozemková parcela č. 612/7 byla rozdělena na parcely č. 612/7, č. 612/8 a č. 612/11; u pozemkových parcel č. 612/7, č. 612/8 a č. 612/11 bylo poznamenáno, že to jsou zahrady. Z těchto všech údajů dospěl odvolací soud k závěru, že tu nešlo o nemovitosti, které by byly užívány k účelům zemědělské výroby; nejde tedy, dovozoval odvolací soud, o pozemky, na něž by se vztahovala ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, tedy ve výroku, jímž byl zamítnut návrh žalobkyně, aby bylo změněno rozhodnutí Pozemkového úřadu v K., jímž bylo určeno, že žalobkyně G. R. „není vlastníkem parcely č. 1709 a obytného domu čp. 1264 v K.“. Odvolací soud pak shledal správnými také výroky rozsudku soudu prvního stupně, označené II. a) a b), týkající se vlastnictví pozemků parc. č. 1706, parc. č. 1710, parc. č. 1711, parc. č. 1712 a parc. č. 1713 v katastrálním území K., jakož i uplatňovaného práva žalobkyně G. R. na převedení jiného pozemku z vlastnictví státu nebo na poskytnutí finanční náhrady za pozemek parc. č. 1714 v katastrálním území K., jimiž bylo nahrazeno (ve smyslu ustanovení §250j odst. 2 občanského soudního řádu) rozhodnutí Pozemkového úřadu v K. z 13. 5. 2003, č. j. 191/2003.
Odvolací soud ještě dodával, že v daném případě nebyl na místě postup soudu podle ustanovení §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. (podle něhož v pochybnostech o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., rozhodují příslušné státní orgány státní správy republiky) za situace, kdy na základě výsledků řízení před soudy obou stupňů nejsou tu pochybnosti o charakteru nemovitostí, které jsou předmětem tohoto soudního řízení.
Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi žalobkyní G. R. a Diplomatickým servisem byl změněn vzhledem na výsledek řízení (podle rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni G. R. v řízení zastupoval, dne 19. 5. 2007 a dovolání ze strany této žalobkyně bylo v pondělí dne 21. 7. 2007 (následujícím po sobotě 19. 7. 2007 a neděli 20. 7. 2007) předáno na poštu k doručení Okresnímu soudu v Karlových Varech, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka především zdůrazňovala, že v tomto soudním řízení ve věci, o níž už bylo rozhodnuto jiným orgánem (ve smyslu ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu) zamítnutím jejího práva trvá na svém „návrhu na určení vlastnictví, které dovozuje z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), respektive z ustanovení zákona č. 243/1992 Sb.“.
Dovolatelka pokládá za nesprávný závěr soudů, že tu nešlo „o majetek, jehož zemědělský charakter odpovídá kvalifikaci obsažené v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.“ Dovolatelka je naproti tomu toho názoru, že pozemky parc. č. 612/7, parc. č. 612/8 a parc. č. 612/11 v katastrálním území K. byly v době přechodu majetku na stát zahradami a tedy podle ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 tvořily jednoznačně zemědělský půdní fond, jehož charakter odpovídá kvalifikaci obsažené v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelka má za to, že co do souvislosti se zemědělskou výrobou není tu už podle právní úpravy v zákoně č. 243/1992 Sb. tato podmínka obsažena, takže je tu rozhodující jen doložení zemědělského využití nemovitosti v době odnětí vlastnického práva. Toto využití u nemovitostí, o něž jde v tomto řízení bylo dáno, neboť tyto nemovitosti sloužily pro účely provozování někdejšího zahradnictví, což však nebylo v silách žalobkyně prokázat „z důvodu velikého časového odstupu, rasové perzekuce celé rodiny žalobkyně za války a zničení některých dobových dokumentů.“ Proto žalobkyně navrhovala využití možnosti podle ustanovení §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., aby totiž v tomto případě bylo o tom, zda tu jde o nemovitosti, na které se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., rozhodl o této otázce ústřední orgán správy republiky, neboť jsou tu zjevné pochybnosti o této otázce. Odvolací soud však využití této možnosti pokládal za nepřípadné s tím, že o této předběžné otázce rozhodne sám bez přerušení řízení a bez vyčkání výsledků správního řízení ve smyslu ustanovení §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelka naproti tomu má za to, že této zákonem připouštěné možnosti bylo tu třeba využít, a to zejména proto, že šlo o předběžnou otázku, od jejíhož posouzení odviselo rozhodnutí soudu ve věci samé. Chtěl-li soud prvního stupně o této otázce rozhodnout sám, pak si musel pro toto rozhodnutí opatřit dostatek podkladů (např. v podobě znaleckého posudku). V opačném případě rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nedostatečném zjištění skutkového stavu a na nesprávném právním posouzení věci; došlo tu „k nevstřícnému, formalistickému přístupu soudu, který hrozí případnou další křivdou vůči žalobkyni. Žalobkyni tak soudy neposkytly ochranu jejích práv a došlo tu k denegaci spravedlnosti“.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 217/2003 Okresního soudu v Karlových Varech), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by rozsudkem odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc po procesní stránce s přihlížením k ustanovením §80 písm. c), §244 odst. 1, §246 odst. 1 a 2, §250a odst. 1, §250b odst. 1, 2 a 3, §250f, §250i a §250j občanského soudního řádu; z hmotněprávních ustanovení posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §1 odst. 1 a 2, §9 odst. 4, §17 odst. 6 a §30 zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), jak na tato ustanovení poukazoval ve svém rozsudku z 23. 4. 2008 (sp. zn. 18 Co 542/2007 Krajského soudu v Plzni).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 46 /124/): „Půdou ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (s přihlédnutím i k ustanovením zákona č. 334/1992 Sb., o zemědělském půdním fondu) se rozumí zejména orná půda, vinice, chmelnice, zahrady, ovocné sady, pastviny a lesní pozemky; může jít také o půdu, která dočasně není obdělána, ale je nepostradatelná pro provozování zemědělské nebo lesní výroby (např. vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu, lesní a polní cesty, průseky v lesích apod.). Budovami a stavbami, patřícími k původní zemědělské usedlosti (jako např. vodárny, betonové hnojiště, silážní žlaby apod.) jsou míněny stavby spojené se zemí pevným základem. Zemědělskou usedlostí je třeba chápat zejména obytnou část zemědělské usedlosti, chlévy a stodoly se stavebním pozemkem (stavebními pozemky) a potom jednotlivé zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými stavbami užívány jako společný komplex“.
V soudní i ostatní právní praxi je uplatňován právní závěr, že pro zahrnutí zahrady do zemědělského půdního fondu jsou určující dva znaky: jednak takový pozemek je nebo má být zemědělsky obhospodařovatelný (znak faktický) a jednak zda je takový pozemek označen (znak právní) v katastru nemovitostí jako zahrada (k tomuto právnímu závěru dospěl např. Vrchní soud v Praze v nepublikovaném rozhodnutí sp. zn. 6 A 901/94).
Podle ustanovení §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. v pochybnostech o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., rozhodují příslušné ústřední orgány státní správy republiky“.
Podle ustanovení §30 zákona č. 229/1991 Sb. se pro postup podle části druhé zákona č. 229/1991 Sb. (srov. §4 až §16 tohoto zákona) na majetek uvedený v §1 odst. 1 téhož zákona považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.
Z uvedených ustanovení právních předpisů (zejména zákona č. 229/1991 Sb. /zákona o půdě/) i z citovaných právních závěrů z judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vycházel dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelky i v daném případě.
Z týchž hledisek bylo třeba posuzovat i výsledné právní závěry odvolacího soudu, k nimž dospěl ve svém rozsudku z 23. 4. 2008 (sp. zn. 18 Co 542/2007 Krajského soudu v Plzni), které odvolací soud vyjádřil zejména takto: a) Z výpisů z katastru nemovitostí, z listu vlastnictví č. 1220 pro katastrální území K., je zřejmé, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, jsou (kromě parcely č. 1714) ve vlastnictví státu. Právo hospodaření k nim svědčí na základě smlouvy o převodu práva hospodaření s národním majetkem ze 6. 5. 1996, uzavřené s převádějícím Ministerstvem zahraničních věcí, D. s. (). Nemovitosti jsou v současné době vedeny jako ostatní plochy (respektive jako zastavěná plocha a nádvoří); budova čp. 1264 je vedena jako objekt bydlení a dále je i garáž bez čísla popisného. V současné době je budova čp. 1264 provozována jako hotel T. a související pozemky jako zázemí hotelu. Pozemek parc. č. 1714 je ve vlastnictví fyzické osoby a je na něm postavena garáž. Ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. tedy nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, netvořily zemědělský půdní fond, vymezený v §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. b) Podle zápisu z 26. 2. 1986 v knihovní vložce č. 1615 pozemkové parcely č. 612/7 a č. 612/8 se vytvořila stavební parcela č. 1581 a na ní byl vystavěn obytný dům čp. 1264 vila T. Podle poznámky z 29. 9. 1932 byla na pozemkové parcele č. 612/7 a č. 612/8 vystavěna garáž; pozemková parcela č. 612/7 byla rozdělena na pozemkovou parcelu č. 612/7 a č. 612/11; ohledně pozemkových parcel 612/7, č. 612/8 a č. 612/11 bylo poznamenáno, že to jsou zahrady. „Z těchto záznamů nelze učinit jiný závěr než ten, že tu nešlo o nemovitosti, jež by měly být využívány k zemědělským účelům (k účelům zemědělské výroby).“ „Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován a ani v budoucnu tak nemá být, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl v rozporu s faktickým stavem v katastru nemovitostí veden v některé z kategorií zemědělské půdy“.
Podle názoru dovolacího soudu tedy odvolací soud ve svém rozsudku z 23. 4. 2008 (sp. zn. 18 Co 542/2007 Krajského soudu v Plzni) vycházel rovněž z již uváděných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a z již citovaných závěrů z uveřejněné judikatury soudů. Nelze mít přesvědčivě za to, že tu byl stav pochybnosti o tom, o jaké nemovitosti se tu jedná, jak to má na zřeteli ustanovení §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. Nebyly tu důvody k závěru, že u dovolání dovolatelky jsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a to že by uváděné rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, řešilo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, tedy, že by tu šlo o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam a proti němuž by tak bylo možné připustit z tohoto důvodu dovolání.
U dovolání nepřípustného pak již dovolacímu soudu nenáleží (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné.…“) posuzovat dovolací důvody, které má na zřeteli ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Lze tu však co do dovolatelkou uváděných výtek „nedostatečného zjištění skutkového stavu“, „nevypořádání se s nedostatečnými podklady pro rozhodnutí“ a nesprávného hodnocení důkazů, poukázat na závěry z uveřejněné judikatury soudů, obsahující výklad k otázce posuzování výtek tohoto druhu, obsažených v dovoláních, dovolacím soudem v řízení o dovolání. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu právní úpravy těchto důvodů, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z taxativně stanovených dovolacích důvodů v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal např. za zjištěno něco, co ve spise vůbec není nebo jestliže soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího obsahu spisu naopak vyplývá.
Protože tedy nebyly u dovolání dovolatelky shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, přikročil dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu