ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1299.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1299/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Česká republika – Ministerstvo obrany, proti žalovanému m. Ch., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp.zn. 10 C 86/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21.1.2009, č.j. 15 Co 593/2008-135, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21.1.2009, č.j. 15 Co 593/2008-135, se ve výrocích I. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací svým výrokem I. rozsudku (č.j. 15 Co 593/2008-135) změnil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 14.11.2008, č.j. 10 C 86/2007-109, tak, že určil jako vlastníka pozemkových parcel č. 633, 634 a 2320 v katastrálním území Ch. žalobce – Českou republiku, s právem hospodaření s majetkem státu Ministerstvem obrany ČR. Ohledně ostatních pozemků již o určení vlastnictví, a to ve prospěch žalobce, pravomocně rozhodl soud prvního stupně.
Okresní soud v Chebu tedy vyhověl z větší části žalobě, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k PK parcelám č. 553, 554, 636, 637, 638, 639, 640, 645, 646, 647, 648, 2319, 633, 634 a 2320 v Katastrálním území Ch., a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 613,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že parcely č. 553, 554, v Katastrálním území Ch. byly zkonfiskovány dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a po zániku obcí k 1.1.1950 pozemky přešly do vlastnictví státu, MNV je pouze spravoval. Žalovaný k těmto pozemkům nepředložil žádné doklady, kterými by prokázal, že by pozemky byly přiděleny obci. U pozemků PK 636 a 637 bylo prokázáno, že se jednalo o pozemky ve vlastnictví obce Ch. od r. 1940, ale obec tyto dva pozemky nabídla ke směně a byly přiděleny k přídělu č. 42 N. p. f. Tyto pozemky tedy rovněž nebyly ve vlastnictví obce k 31.12.1949. U pozemků PK 638, 639, 640, 645, 646, 647, 648 a 2319 bylo prokázáno, že se jedná o pozemky vyvlastněné a konfiskované dle dekretu 108/1945 Sb. původnímu vlastníkovi B. K. in E. konfiskačním výměrem ze 7.11.1946 a přidělené přídělci č. 30 Čsl. stát – Vojenská správa. Nejedná se o pozemky, které byly konfiskovány obci, ale právnické osobě – fondu a nebylo prokázáno, že byly přiděleny obci přídělem do r. 1949. Parcely se staly vlastnictvím státu dnem vydání dekretu o konfiskaci (25.10.1945) a následně byly součástí přídělu. Ohledně uvedených pozemků tak soud prvního stupně žalobě vyhověl a určil vlastnické právo k nim České republice. Co se pozemků PK 633, 634 týče, u těchto bylo prokázáno, že byly zkonfiskovány podle dekretu prezidenta republiky 108/1945 Sb. původnímu vlastníkovi B. K. in E. Ze schváleného grafického přídělového plánu z roku 1947 a přehledu pozemků náležejících do přídělu č. 32 bylo zjištěno, že se jedná o pozemky přidělené městu Ch. jako pozemky náhradní za pozemky nabídnuté ke směně. K dalšímu přídělu došlo až přídělovou listinou z 20.6.1959 a tedy ke dni 31.12.1949 byly tyto nemovitosti v majetku obce a do vlastnictví obce náleží dle §2a zákona č. 172/1991 Sb., neboť byl prokázán příděl dle odst. 3 schváleným grafickým přídělovým plánem a jednalo se o pozemky náležející do vlastnictví České republiky k 1.7.2000. Nemohlo tak jít o pozemky federace zaniknuvší k 31.12.1992. Obdobně i k pozemku PK 2320, který je veřejným statkem (cestou), jenž nebyl zkonfiskován, ale z protokolu o směně a výpisy pozemků nabídnutých ke směně a náhradních pozemků je zřejmé, že část tohoto pozemku byla ke směně nabídnuta obcí a další část byla nabídnuta jako náhradní pozemek. Obec Ch. se tedy v rámci směny považovala za vlastníka tohoto pozemku v r. 1947, kdy se jedná o malou místní cestu v katastru obce. Soud tedy co se pozemků č. 633, 634 a 2320 týče žalobu zamítl, neboť bylo dostatečně prokázáno, že se jedná o historický majetek obce.
Žalobce poté proti uvedenému rozsudku podal v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém formálně brojil proti všem výrokům rozsudku. Obsahově však odvolání směřovalo proti výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva k parcelám č. 633, 634 a 2320 v k.ú. Ch. Odvolací soud shledal odvolání jako důvodné do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž se neztotožnil s uvedeným názorem soudu prvního stupně. Právní názor odvolacího soudu vychází z rozsudku NS ČR sp. zn. 28 Cdo 2850/2004. Odvolací soud konstatoval, že parcely původního pozemkového katastru č. 633, 634 a 2320 v k.ú. Ch. byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tedy k 24.5.1991, ve vlastnictví ČSFR a nebyla tak splněna jedna z podmínek, za nichž majetek podle zmíněného zákona přechází do majetku obcí. Vzhledem k tomuto odlišnému právnímu názoru tedy odvolací soud změnil napadený výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve prospěch žalující strany.
Proti rozsudku odvolacího soudu (resp. výroku I. rozsudku) podalo žalované město Cheb dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. To mělo spočívat v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, vyjádřenou zejména v rozhodnutí sp.zn. 28 Cdo 1743/2006. Žalovaný v dovolání tvrdil, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním závěru, že nemovitý majetek, který do vlastnictví obcí přecházel dle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., musel být ve vlastnictví ČR již ke dni 24.5.1991. Dále rovněž tvrdil, že poukaz odvolacího soudu na rozhodnutí NS sp.zn. 28 Cdo 2850/2004 a s tím související usnesení Ústavního soudu ČR sp.zn. III ÚS 2180/07 je nepřípadný. V těchto řízeních se posuzovaná věc týkala přídělu obci do 31.12.1949 na základě přídělové listiny ze dne 16.12.1949 a šlo tedy o aplikaci §2 zákona č. 172/1991 Sb., nikoliv §2a tamtéž. Žalovaná strana žádala, aby dovolací soud zrušil v příslušných výrocích napadený rozsudek a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a dovolací důvod byl uplatněn na základě ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným a to s ohledem na to, že podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dána přípustnost dovolání při změně meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem.
Dovolání je též důvodné.
Právní názor Nejvyššího soudu se opírá o závěry uvedené zejména v rozhodnutí sp.zn. 28 Cdo 1743/2006, přičemž vychází ze skutečnosti, že zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, doznal změny zákonem č. 114/2000 Sb. – mimo jiné i vložením ustanovení §2a, které upravuje další případy přechodu nemovitostí do vlastnictví obcí, a to ke dni 1.7.2000. Smyslem tohoto zákona bylo mj. omezit vlastnictví státu ve prospěch obcí a umožnit obcím hospodaření s dalším majetkem, který do té doby vlastnil stát. Ten tak obcím přenechal další část svého majetku v případech, kdy to zákon výslovně stanovil. K uvedenému viz např. rozsudky sp. zn. 28 Cdo 2212/2004, 28 Cdo 2411/2006, 28 Cdo 3508/2006 a další. Z textu zákona nevyplývá, že nemovitosti (věci) předvídané ustanovením §2a musely být ve vlastnictví České republiky ke dni 24.5.1991. Z dikce „Do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v §2 odst. 1 písm. a) až d) …“ lze naopak právem dovodit, že mělo jít o nemovitosti, které náležely České republice právě k posledně zmíněnému datu. Tento závěr koresponduje i s čl. II. zákona č. 114/2000 Sb., podle kterého se nároky založené tímto zákonem v čl. I (zahrnuje i ust. §2a) nedotýkají věcí nabytých do vlastnictví jiné osoby než státu v době před nabytím účinnosti tohoto zákona.
Na základě řečeného dovolací soud shledal, že odvolací soud posoudil věc po hmotněprávní stránce nesprávně a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Rozhodnutí citované odvolacím soudem – sp.zn. 28 Cdo 2850/2004 – je odchylkou od jinak konstantní judikatury a neobstojí. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. zrušil v napadeném výroku I. a navazujícím nákladovém výroku IV. rozsudek odvolacího soudu a věc v souladu s §243b odst. 3 o.s.ř. vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud, jenž je vázán právním názorem dovolacího soudu, rozhodne v novém řízení o věci též o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu