ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1320.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1320/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky G. P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 10 2006 sp. zn. 22 Co 205/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 61/2004 (žalobkyně G. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o uložení povinnosti bezplatně převést vlastnické právo k pozemkům), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 26. 7. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 17. 3. 2006, čj. 14 C 61/2004-40. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně domáhající se uložení povinnosti žalovanému P. f. ČR vydat žalobkyni pozemek parc. č. 1678 (o výměře 14.393 m2) v katastrálním území H., anebo některý z jiných 25 pozemků (žalobkyní konkrétně uváděných) v katastrálním území Z., v katastrálním území H., v katastrálním území S. a v katastrálním území H. P. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 19. 10. 2006, sp. zn. 22 Co 205/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 17. 3. 2006, čj. 14 C 61/2004-40, potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá na jejich náhradu právo.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno opodstatněným, neboť podle názoru odvolacího soudu si soud prvního stupně opatřil pro své rozhodnutí správná a postačující skutková zjištění a skutkový stav věci posoudil správně též po právní stránce.
Odvolací soud poukazoval na to, že restituční nárok žalobkyně podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) byl založen rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR – Pozemkového úřadu P. z 2. 9. 2003, čj. PÚ 605/96 (které nabylo právní moci 8. 9. 2003), a že tento nárok byl postoupen původní oprávněnou osobou – M. H. smlouvou z 30. 3. 2004 na V. B., která pak další smlouvou z 10. 5. 2004 o postoupení pohledávky postoupila svůj nárok žalobkyni G. P. Žalovaný P. f. ČR ovšem ohledně nároku žalobkyně namítal, že jednak z ustanovení §11 odst. 2 zákona
č. 229/1991 Sb. mu nevyplývala žádná povinnost převést na žalobkyni konkrétní pozemek, o který žádala, nýbrž muselo jít o pozemek, který by byl namítnut veřejnou nabídkou, a jednak měl za to, že převedení pozemku na žalobkyni podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nepřipadá u žalobkyně v úvahu, neboť žalobkyně není oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. a není ani dědičkou oprávněné osoby.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně vycházel ve svém rozhodnutí z právního závěru, že právo na vydání náhradního pozemku bylo již omezeno ustanovením §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. stanovením lhůty dvou roků pro ty případy, v nichž rozhodnutí pozemkového úřadu nabude právní moci po nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl změněn zákon č. 98/1999 Sb.,
o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o P. f. ČR (ve znění pozdějších předpisů a ve znění zákona č. 253/2003 Sb.), a některé další zákony, a dále pro ty případy, u nichž vznikl jiný titul pro vydání dnem actionis nata rovněž po dni nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb., a to ode dne účinnosti rozhodnutí pozemkového úřadu. Po uplynutí doby uvedené v §13 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. právo na převod pozemku z vlastnictví státu zaniká. V souvislosti s projednávanou právní věcí poukazoval pak soud prvního stupně na to, že tu rozhodnutí pozemkového řadu nabylo právní moci 8. 9. 2003, a měl tedy za to, že právo žalobkyně zaniklo ke dni 8.9. 2005. Přitom lhůta stanovena v §13 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. je lhůtu propadnou, takže právo na vydání náhradního pozemku tu zanikne bez ohledu na to, zda bylo uplatněno ve stanovené lhůtě. Soud prvního stupně měl za to, že v takových případech jde o lhůtu propadnou, jak to vyplývá i z nálezu ústavního soudu ČR P1.ÚS 6/085. Soud prvního stupně ve svém rozsudku ze 17. 3. 2006, čj. 14 C 61/2004-40 Obvodního soudu pro Prahu 10, dospěl proto k závěru, že „právo žalobkyně bylo omezeno uváděnou lhůtou již v době převodu tohoto práva“. Z uvedeného důvodu byla tedy žaloba žalobkyně zamítnuta z důvodu zániku práva žalobkyně.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo žalobkyně podle §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. zaniklo ke dni 8. 9. 2005, a to bez ohledu na to, že bylo uplatněno u soudu, neboť tu jde o lhůtu propadnou, jak na to bylo poukázáno v nálezu Ústavního soudu ČR P1.ÚS 6/05; od tohoto právního závěru se odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neodchyloval při svém rozhodování.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba žalobkyně zamítnuta, jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (i včetně rozhodnutí o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na to, že žalovanému fondu v řízení o odvolání náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 6. 12. 2006 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno na poště dne
2. 2. 2007 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 10, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka ve svém dovolání uváděla, že „zásadně nesouhlasí s názory soudů obou stupňů, že zákon č. 253/2003 Sb. je v souladu s ústavním pořádkem ČR; nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že Ústavní soud ČR již tuto otázku vyřešil; soudy obou stupňů tu, podle názoru dovolatelky, nesprávně posoudily tzv. restituční tečku zcela nesprávně jako předpis v souladu s ústavou zaručenými právy občanů“.
Dovolatelka dále uváděla, že „pokud jde o vadu, kterou bylo řízení v této právní věci postiženo, touto vadou tu byly průtahy v řízení způsobené nesprávným postupem soudu prvního stupně, který měl za následek zamítnutí žaloby žalobkyně“. Žalobkyně totiž uplatnila svůj nárok u soudu již 26. 7. 2004, ale přesto došlo k jednání u soudu ve věci až počátkem roku 2006; mezitím soud prvního stupně neoprávněně ještě vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku, čímž došlo k dalšímu průtahu v řízení; „byl to tedy soud prvního stupně, který svými průtahy v řízení způsobil odvolacím soudem uváděný zánik práva žalobkyně“.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 14 C 61/2004 Obvodního soudu pro Prahu 10), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 19. 10. 2006
(sp. zn. 22 Co 205/2006 Městského soudu v Praze) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posuzoval nárok žalobkyně podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech nevydání pozemků uvedených v ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pozemkový fond oprávněné osoby převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky, jež jsou ve vlastnictví státu, postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Ze slovního znění ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že se týká oprávněných osob podle tohoto zákona (srov. §4 zákona č. 229/1991 Sb.).
Soudy se ovšem v této právní věci musely zabývat i otázkou souvislosti ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 5. 2005, P1.ÚS 6/05.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, P1.ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb., uveřejněným i pod č. 226 ve svazku Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vysloveno, že ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.) a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu“ (tj. dnem 20. 12. 2005).
V odůvodnění tohoto nálezu ústavního soudu ČR bylo i uvedeno: „Smyslem
i účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - §852) a tudíž je lze postoupit na základě §524 občanského zákoníku, lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky.“ Rovněž tu bylo (pod VIIh nálezu) uvedeno co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález „dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona č. 253/2003 Sb., zákona o půdě (tj. původní restituenti) a jejich dědicové, a nejsou jimi postupníci“.
I tyto právní závěry bylo třeba v daném případě mít na zřeteli (kromě zjištění
a posouzení právní otázky, lhůty trvání či zániku práva na převod pozemku z vlastnictví státu) v tomto případě, v němž jde nepochybně na straně žalobkyně (už podle údajů uvedených v její žalobě) o nárok získaný žalobkyní postupní smlouvou, uzavřenou s fyzickou osobou, která rovněž uzavřela postupní smlouvu s původní oprávněnou osobu podle zákona č. 229/1991 Sb.
Vzhledem ke shora uvedeným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. i vzhledem k výroku i odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, P1.ÚS 6/05 (vyhlášenému pod č. 531/2005 Sb.), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelky ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 19. 10. 2006 (sp. zn. 22 Co 205/2006 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 19. 10. 10. 2006 ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanoveních §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. února 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu