ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1367.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1367/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání P. f. ČR, zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 10. 11. 2006, sp. zn. 30 Co 449/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 206/2001 (žalobce P. f. ČR, zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. Z., o 102.787,- Kč s příslušenstvím), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího fondu, podané u soudu 8. 8. 2001, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Děčíně z 31. 1. 2005, čj. 15 C 206/2001-54. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba P. f. ČR o zaplacení částky 102.787,- Kč (s konkrétně vyčíslenými úroky z prodlení za jednotlivá roční období od 16. 2. 1993 do 16. 10. 1999 a pak do zaplacení), jako úhrady nájemného za dobu od 1. 1. 1993 do 30. 9. 1999 ohledně pozemků v katastrálním území D., okres D., přenechaných podle smlouvy z 3. 3. 1993 „k zemědělskému využití“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 10. 11. 2006, sp. zn. 30 Co 449/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Děčíně z 31. 1. 2005, čj. 15 C 206/2001-54, potvrzen (v jeho upřesněném znění ve věci samé), a to i ve výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá na jejich náhradu právo.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud doplnil řízení opětovným konstatováním znění nájemní smlouvy z 3. 3. 1993 (jakož i přílohy k této smlouvě) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že v článku IV. uvedené nájemní smlouvy z 3. 3. 1993 byla dohodnuta výše ročního nájemného v částce 15.256,- Kč a jeho splatnost tak, že žalovaný, jako nájemce, bude platit nájemné měsíčně pozadu, a to vždy do 15. dne následujícího měsíce ve výši jedné dvanáctiny ročního nájemného. Placení nájemného bylo dohodnuto tak, že bude poukazováno na účet pronajimatele s konkrétním uvedením peněžního ústavu i čísla účtu. V příloze k nájemní smlouvě z 3. 3. 1993 byla vymezena čísla pozemkových parcel v katastrálním území D. se stanovením jejich výměr, a to pozemkové parcely č. 772 (o výměře 5,3382 ha) a pozemkové parcely č. 871 (o výměře 11,2211 ha); v této příloze byly pak další tři parcely i s výměrami přeškrtnuty a poté bylo ručně doplněno číslo parcely 435 s označením, že se jedná o část parcely o výměře 16 ha (uvedeno tu bylo v příloze smlouvy rovněž, že údaje byly opraveny se souhlasem nájemce a připojen byl podpis žalobce a žalovaného).
Odvolací soud byl toho názoru, že takto ze smlouvy z 3. 3. 1993 vyplývá, že změny v jejím znění byly provedeny se souhlasem účastníků smlouvy a že součet jednotlivých výměr parcel činí 32,5593 ha, jakož i to, že výše nájemného byla dohodnuta. Odvolací soud však měl za to, že „nejasnost a neurčitost této smlouvy způsobuje rukou dopisovaná pozemková parcela č. 435, u níž se uvádí, že je pronajímána pouze její část v rozsahu 16 ha, přičemž není přesně vymezeno, ať již geometrickým plánem či jiným způsobem, která konkrétní část z tohoto pozemku je ve smlouvě vymezena“. Uvedený nedostatek smlouvy posoudil odvolací soud tak, že „jednou vyjádřený obsah smlouvy již nelze výkladem doplňovat a nahrazovat“, takže tento nedostatek „způsobuje neplatnost celé smlouvy“. Odvolací soud dále dovozoval, že „by bylo možné zvažovat částečnou neplatnost smlouvy, avšak tato úvaha naráží na vymezení nájemného celkovou sumou ze všech pozemků za rok. Cenu tu nebylo možné stanovit ani poměrem podle velikosti parcel, neboť cena může být odlišná v závislosti na kvalitě pronajímaného pozemku“. Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem dospěl odvolací soud k výslednému závěru, že nelze-li „dovodit, jaké nájemné by připadlo na relativně platnou část smlouvy, je předmětná nájemní smlouva, uzavřená žalobcem a žalovaným, pro neurčitost neplatná v celé šíři (§37 odst. 1 občanského zákoníku)“.
Odvolací soud proto potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, zamítající žalobní návrh ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu s potřebným upřesněním výroku rozsudku. Správným byl odvolacím soudem shledán i výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlížením k tomu, že žalovanému, který byl v řízení úspěšný, žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující P. f. ČR v řízení zastupoval, dne 2. 1. 2007 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 5. 2. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Děčíně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolávající se P. f. ČR navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení; dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uvedený dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především zdůrazňoval, že i soudy obou stupňů v daném případě měly za to, že změna nájemní smlouvy byla učiněna způsobem, který nezakládá spor o tom, co bylo předmětem změny obsahu nájemní smlouvy.
Přesto však odvolací soud dospěl k závěru, že předmět nájmu není dostatečně jasně určen, když je vedle pozemků parc. č. 772 a parc. č. 81 v katastrálním území D. předmětem nájmu také část pozemku parc. č. 435 v katastrálním území D. o rozloze 16 ha.
Podle názoru dovolatele však označení pronajímaných pozemků v nájemní smlouvě z 3. 3. 1993, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným, splňuje náležitosti uvedené v zákoně č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR, že totiž pozemky musí být označeny parcelním číslem, názvem katastrálního území, v němž pozemky leží, a případně označením toho, zda se jedná o pozemkovou či stavební parcelu. Takové vymezení nájemní smlouva z 3. 3. 1993 v daném případě splňuje; „smlouva navíc ještě obsahuje také další vymezení, a to, že pokud jde o pozemek parc. č. 435 v katastrálním území D., jde o jeho část v rozloze 16 ha. Podle názoru dovolatele byl tu ve smlouvě dostatečně jasně vymezen předmět nájmu a tedy nájemní smlouva z 3. 3. 1993 „je jasná a určitá, a tudíž platná“.
Přípustnost dovolání dovolávajícího se P. f. ČR bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc, jak uváděl na str. 2-3 svého rozsudku z 10. 11. 2006 (sp. zn. 30 Co 440/2006 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku i podle §663 a §671 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §663 občanského zákoníku přenechává pronajimatel nájemci věc nájemní smlouvou, aby ji nájemce dočasně (ve sjednané době) užíval, nebo i z ní bral užitky.
Podle ustanovení §671 odst. 1 občanského zákoníku je nájemce povinen platit nájemné podle smlouvy, jinak nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy, s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání. Není-li dohodnuto nebo zvláštním předpisem stanoveno jinak, platí se nájemné za zemědělský nebo lesní pozemek půlročně pozadu 1. dubna a 1. října, při ostatních nájmech měsíčně pozadu.
Neplatnost právního úkonu, vyjádřena v §37 občanského zákoníku, je neplatností absolutní od počátku bez ohledu na to zda se někdo důvodu neplatnosti dovolal a je nerozhodné, zda došlo k vydání rozhodnutí soudu, určujícího, že je právní úkon neplatný (viz Sborník IV. Nejvyššího soudu /str. 459/, SEVT, Praha 1986).
V řízení o dovolání v této právní věci byl předmětem posouzení výsledný právní závěr odvolacího soudu: „Nejasnost a neurčitost této smlouvy (tj. smlouvy z 3. 3. 1993, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným) způsobuje rukou dopisovaná pozemková parcela č. 453 (v katastrálním území D.), kde se udává, že je pronajímána pouze část parcely v rozsahu 16 ha. Protože se jedná jen o část pozemkové parcely, která není přesně vymezena, ať již geometrickým plánem či jiným způsobem, není zřejmé, která konkrétní část z tohoto pozemku byla smlouvou vymezena. Cena nemovitostí ve smlouvě z 3. 3. 1993 není specifikována k jednotlivým parcelám či cenou za jeden hektar. Cenu tu nebylo možné stanovit ani poměrem podle velikosti parcel“.
Citovaný právní závěr odvolacího soudu nebyl zaujat v důsledku aplikace nesprávného právního předpisu, nýbrž v důsledku výkladu použitého hmotněprávního předpisu, který se na projednávanou právní předpis vztahoval. Ze strany odvolacího soudu šlo o výklad neodporující slovnímu znění zejména ustanovení §37 občanského zákoníku. Tento užší zaujatý výkladový závěr tu odpovídal v soudní praxi i v právní teorii často uplatňovaným závěrům, že je třeba považovat právní úkon za neurčitý tehdy, jestliže i srozumitelně vyjádřený obsah právního úkonu má takové věcné nedostatky, že je nelze zcela překlenout s použitím interpretačních pravidel, a že pro právní úkony, týkající se nemovitosti, platí v užší míře použití vykládacích pravidel určitosti právního úkonu, nejsou-li nemovitosti v právním úkonu plně a náležitě vymezeny a označeny. Za těchto uvedených okolností, které dovolací soud rovněž pokládá za rozhodné, nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že v rozsudku odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele, tu byla řešena právní otázka určitosti právního úkonu v rozporu s hmotným právem. Nešlo tu také o řešení právní otázky, která by dosud ještě vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu a ani o řešení zcela totožné právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Nebyly proto u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu