ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1389.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1389/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky Č. r. – O. p. b. h. v P., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 22. 10. 2008, sp. zn. 39 Co 159/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 57/2004 (žalobců: 1. J. K., a 2. V. S., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Obvodnímu podniku bytového hospodářství v Praze 2, státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému JUDr. Irenou Němečkovou, advokátkou, o vydání ideální poloviny nemovitostí), takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 24. 1. 1992, bylo rozhodnuto posléze rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 4. 10. 2007, č. j. 17 C 57/2004-302. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému státnímu podniku bytového hospodářství uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí – jedné ideální poloviny domu čp. 358 a pozemků parc. č. 1235 a parc. č. 1236 v katastrálním území V. /obec P./, a to každému ze žalobců z jedné ideální čtvrtiny. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že se právo na jejich náhradu žalobcům nepřiznává.
O odvoláních žalovaného i žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 22. 10. 2008, sp. zn. 39 Co 159/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 4. 10. 2007, č. j. 17 C 57/2004-302, potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 31.325,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu, ale nebyla žalobcům přiznána další náhrada nákladů řízení částkou 31.325,- Kč. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobcům byla přiznána náhrada nákladů řízení částkou 5.650,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu, ale nebyla jim přiznána náhrada těchto nákladů řízení částkou 5.650,- Kč.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že jen odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení je zčásti důvodné.
Odvolací soud poukazoval na dosavadní průběh řízení v této právní věci, v níž šlo o vydání spoluvlastnického dílu na nemovitostech, když tento nárok podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, byl žalobci řádně a včas uplatněn a došlo i k uzavření dohody o vydání jedné ideální poloviny nemovitosti, o něž jde v tomto soudním řízení. Dohoda však nebyla v roce 1991 bývalým Státním notářstvím pro P. registrována (pod sp. zn. 2 Re 01/91) s poukazem na to, že vlastnické právo k nemovitostem tu nemohlo přejít na stát z původní vlastnice nemovitostí M. W., „neboť ta byla v době realizace převodu vlastnického práva na stát již 13 let mrtvá“. K přechodu vlastnického práva na stát ohledně jedné ideální poloviny nemovitostí tu však došlo rozhodnutím finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v P. ze 4. 5. 1962, č. j. A/381/88/1959, podle nařízení vlády č. 15/1959 Sb. M. W., jako původní vlastník nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, zanechala závěť ve prospěch svého manžela E. W., který také zanedlouho zemřel se zanecháním závěti, ale obě řízení o dědictví po uvedených zůstavitelích nebyla ukončena. Závětní dědičkou manželů W. se mimo jiných dědiců měla stát také L. A., přičemž zákonnými dědici po ní byly dcery L. K., rozená A., a L. S., rozená A., o níž žalobci J. K. a V. S. odvozují svůj restituční nárok podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. Podané žaloby žalobců proti žalovanému podniku bytového hospodářství byly v řízení před soudy obou stupňů v právních věcech sp. zn. 7 C 47/92 a 17 C 57/2004 Obvodního soudu pro Prahu 2 zamítnuty, ale rozhodnutími dovolacího soudu byla v obou případech rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena. V rozsudku Nejvyššího soudu z 22. 5. 2007, 28 Cdo 2658/2006, byl posléze zaujat právní názor, že nelze souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že žalobci nesplňují podmínky posloupnosti oprávněných osob podle §3 zákona č. 403/1990 Sb. (že údajně nejsou dědici L. A., ani jejími dětmi). V dalším průběhu řízení soud prvního stupně z uvedeného právního názoru dovolacího soudu vycházel a dospěl k závěru, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát zákonem upraveným způsobem a že tedy žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. (které včas a řádně uplatnily výzvu k vydání nemovitostí, přičemž svůj nárok řádným způsobem uplatnily pak i v soudním řízení) a že žalovaný podnik bytového hospodářství je povinnou osobou, takže tu není žádná další překážka, která by bránila vyhovění žalobě žalobců o vydání nemovitostí.
Odvolací soud v návaznosti na uvedená zjištění soudu prvního stupně měl za to, že soud prvního stupně vycházel z rozsudku odvolacího soudu z 22. 5. 2007 (sp. zn. 28 Cdo 2658/2006 Nejvyššího soudu), který se „jednoznačně vypořádal s otázkou, zda žalobci nejsou oprávněnými osobami podle §3 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., z čehož i odvolací soud nadále vycházel. Odvolací soud neshledal oprávněným názor žalovaného, že projednání této právní věci bránila překážka věci rozhodnuté (zejména vzhledem k tomu, že tu rozhodoval Katastrální úřad P., který rozhodnutím z 8. 6. 2000, jež nabylo právní moci 19. 8. 2000, zamítl návrh na vklad vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí s odůvodněním, že nejsou dědici ze závěti M. W., původní majitelky nemovitostí. Odvolací soud byl toho názoru, že touto překážkou nemohlo být předchozí řízení vkladové, které se sice týkalo „stejného skutku, ale nebyla tu splněna podmínka totožnosti předmětu sporu, protože podle §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. nebylo dosud o věci rozhodnuto“. Pokud šlo o posouzení věcné legitimace na straně žalovaného, byl odvolací soud toho názoru, že tu Českou republiku, jako vlastníka nemovitostí, o něž jde v tomto řízení stíhá povinnost vydat věc, k níž byl uplatněn restituční nárok. Vydání věci je tu právním institutem vlastnického práva státu, takže postavení povinné osoby ohledně pozbytí vlastnického práva je tu na České republice, když pouhé právo hospodaření, kterým je vybaven Obvodní podnik bytového hospodářství v P. takovéto nakládání s nemovitým majetkem nepokrývá.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Ohledně výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení však odvolací soud přikročil k jeho změně podle ustanovení §220 odst. 3 občanského soudního řádu za současného použití ustanovení §150 téhož právního předpisu.
Stejnou úvahou byl odvolací soud veden i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení, o nichž rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 3. 12. 2008 doručen advokátce, která žalovanou ČR – Obvodní podnik bytového hospodářství P., státní podnik v likvidaci, v řízení zastupovala, a dovolání ze strany této žalované bylo dne 28. 1. 2009 podáno u Obvodního soudu pro P., tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. V tomto dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo poukazováno na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale i na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) téhož právního přepisu, s tím, že odvolací soud tu ve svém rozhodnutí řešil otázku zásadního právního významu; z obsahu dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod je v dovolání uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
V dovolání bylo především namítáno, že si odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně vyložil rozsudek dovolacího soudu z 22. 5. 2007 (28 Cdo 2658/2006 Nejvyššího soudu), a to zejména v tom, že v tomto rozhodnutí nebylo jednoznačně vyjádřeno, že by žalobci byli oprávněnými osobami v této právní věci. Názor dovolacího soudu byl však dovolateli v dovolání vyložen „jiným způsobem“, a to tak, že dovolací soud pouze vyjádřil, že projednávaný případ je třeba posuzovat výhradně podle ustanovení zákona č. 403/1999 Sb. a že v daném případě je pojem dědice vlastníka (uvedený v §3 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.), jde-li o případ zastavení řízení o dědictví, nutno vykládat tak, že se týká i osoby přicházející v úvahu jako dědic (dědička) zůstavitele. V tomto smyslu v daném případě, kdy došlo k odnětí nemovitostí původní vlastnici M. W., přicházela po její smrti v úvahu jako oprávněná osoba (srov. §3 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.) L. A., která však dne 13. 4. 1970 zemřela, takže na její místo měly nastoupit děti této dědičky po vlastnici nemovitostí, tedy L. K. a L. S., které však zemřely 26. 2. 1983 a 7. 12. 1987, aniž by se dožily nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., takže jejich nárok, podle názoru odvolacího soudu, vůbec nevznikl; žalobci pak nejsou dětmi L. A., takže nejsou v daném případě oprávněnými osobami. V dovolání bylo proto poukazováno na to, že v rozporu s těmito okolnostmi je to, že odvolací soud zřejmě posoudil věc tak, jako by předmětná nemovitost byla odňata přímo L. A.; jedině při této argumentaci (s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 písm. b/ zákona č. 403/1990 Sb.) by bylo možné žalobce považovat za oprávněné osoby; v dovolání bylo však k tomu vyjádřeno, že takové posouzení nároku žalobců je v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud (i soud prvního stupně) však výslovně neuvedl, komu byla vlastně, podle jeho názoru, předmětná nemovitost odňata, když od takové osoby se odvíjí posloupnost oprávněných osob, tedy žalobců, kteří tvrdí, že takovými osobami jsou.
V dovolání bylo poukazováno i na to, že odvolací soud tu nerespektoval ani pokyn dovolacího soudu o potřebě posoudit otázku, zda tu vyhovění žalobě nebrání některá další ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. Podle názoru uvedeném v dovolání vyplývá z ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. („…..pokud povinná osoba své povinnosti nesplní, oprávněná osoba může své nároky uplatnit u soudu“), že „pokud povinná osoba své povinnosti splní, tak jak se to stalo v tomto případě, kdy žalovaný i žalobce již dohodu o vydání věci uzavřel, nelze již nárok u soudu znovu uplatnit; tím se však odvolací soud v tomto řízení vůbec nezabýval.
Dovolávající se žalovaná poukazovala ještě i na to, že se odvolací soud zevrubněji nevyjádřil ani k otázce, že „projednání věci bránila překážka věci rozsouzené“, třebaže k této zásadní otázce se dovolací soud ve svých předchozích rozhodnutích nevyjadřoval.
Ve vyjádření k dovolání žalované ČR – Obvodního podniku bytového hospodářství P., státního podniku, bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalobci mají za to, že to, že u dovolání dovolatele není dána přípustnost dovolání ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b), ani písm. c) občanského soudního řádu. Podle názoru uvedeného ve vyjádření v dovolání vyplývá z rozsudku dovolacího soudu z 22. 5. 2007 (28 Cdo 2658/2006 Nejvyššího soudu), že v dalším řízení po tomto zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu „už nebude úlohou soudu zabývat se řešením aplikace a interpretace ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 403/1990 Sb., tedy jako s otázkou již vyřešenou v rozhodnutí dovolacího soudu“. Odvolací soud se také, podle názoru žalobců, odpovědně vypořádal s námitkou žalovaného podniku bytového hospodářství ohledně údajné překážky věci rozsouzené.
Přípustnost uvedeného dovolání bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu tu nebyla dána, protože dřívější rozsudek soudu prvního stupně z 2. 12. 2004 (č. j. 17 C 57/2004-217 Obvodního soudu pro P. nebyl zrušen rozsudkem odvolacího soudu, nýbrž až rozsudkem dovolacího soudu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 17 C 57/2004 Obvodního soudu pro Prahu 2), ani z obsahu dovolání, podaného v této právní věci, a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozhodnutím z 22. 10. 2008 (sp. zn. 39 Co 159/2008 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §3 odst. 2 a §5 odst. 1 a 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, v souvislosti i s ustanovením §21a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. zemřel-li vlastník věci nebo byl-li prohlášen za mrtvého, vydá se odňatá věc dalším oprávněným osobám v pořadí uvedené v §3 odst. 1 písm. a) a d), tj. dědici ze závěti, nebo dětem vlastníka a jeho manželu, rodiči vlastníka a sourozenci vlastníka.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. nejsou-li osoby uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., vydá se odňatá věc dědici vlastníka a není-li naživu, pak jeho žijícím dětem.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat (na str. 108-109 /242-243/ ) právní názor: „pokud se dítě zemřelé osoby, jíž byla věc odňata, nedožilo dne 1. 12. 1990 (tj. dne účinnosti zákona č. 403/1990 Sb.), potom vstupují případně jeho potomci do práva (podílu) zemřelého předka“.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. je povinná osoba povinna neodkladně vydat oprávněné osobě na její písemnou výzvu věc. Pokud povinná osoba své povinnosti nesplní, oprávněná osoba může uplatni své nároky u soudu.
Podle ustanovení §21a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu za stát před soudem vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního předpisu a v ostatních případech (než jsou uvedeny v §21a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) vystupuje za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Z těchto uvedených ustanovení právních předpisů a citovaných právních závěrů z judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) dovolací soud vycházel i v daném případě, přičemž bylo nutno zároveň konstatovat, že také odvolací soud ve svém rozsudku z 22. 10. 2008 (sp. zn. 3 Co 159/2008 Městského soudu v Praze) vycházel z týchž ustanovení právních předpisů i z týchž citovaných právních závěrů. Nemohl proto dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, odvolací soud tu neřešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné u dovolání dovolávajícího se státního podniku (v likvidaci) shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dovolatele podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
U nepřípustného dovolání již nenáleží dovolacímu soudu (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné…..“) posuzovat důvodnost dovolání ve smyslu právní úpravy dovolacích důvodů v občanském soudním řádu. Vzhledem k námitkám neúplnosti skutkových zjištění i nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů, obsaženým v dovolání dovolatele, lze tu však ještě poukázat na to, jak je posuzování námitek tohoto druhu vykládáno v uveřejněné judikatuře soudů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: Vadná a i nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů, stanovených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není nebo jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, anebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Dovolací soud tedy přikročil podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného podle ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím dovolacích soudů.
Dovolávající se Česká republiky – Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 2 nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu,umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto vynaložených nákladů žalobců nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího v podstatě jen to, co bylo ze strany žalobců uvedeno a uplatněno již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. listopadu 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu