ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1477.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1477/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Mgr. J. K, zastoupené advokátem, proti žalované Ing. M. R., o zaplacení částky 135.152,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 8/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2008, č. j. 16 Co 115/2008-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. prosince 2007, č. j. 10 C 8/2007-85, zamítl žalobu na zaplacení částky 135.152,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho zrušujícím usnesení ze dne 2. 10. 2007, č. j. 16 Co 203/2007-75, dospěl k závěru, že žalovaná jako spoluvlastník (z ideální poloviny) nemovitosti - domu není pasivně věcně legitimována ohledně požadovaného bezdůvodného obohacení, když toto se týká bytu nacházejícího se v předmětném domě, který však užívá syn žalované. Nejedná se tedy o užívání bytu spoluvlastníkem nemovitosti, nýbrž jde o užívání bytu třetí osobou.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. dubna 2008, č. j. 16 Co 115/2008-102, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil jen tak, že náklady řízení činí 109.884,60 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III.).
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil postačující skutková zjištění a na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil věc správně i po stránce právní, přičemž vycházel ze závazného právního názoru vysloveného odvolacím soudem ve zrušujícím usnesení ze dne 2. 10. 2007. Odvolací soud nemohl přitakat názoru žalobkyně, která odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 351/2004, když toto rozhodnutí na danou věc nebylo možno aplikovat, neboť řeší situaci, kdy menšinový spoluvlastník bez souhlasu většinového spoluvlastníka smlouvou o nájmu pronajme třetí osobě nemovitost v rozsahu nad rámec svého spoluvlastnického podílu. V daném řízení pak ani nebylo tvrzeno, že by žalovaná uzavřela se svým synem jakoukoliv nájemní smlouvu ohledně zmíněného bytu. Syn žalované užíval byt bez právního důvodu, neboť na něj přes jeho očekávání i předpoklad žalované nepřešlo nájemní právo k bytu podle §706 odst. 1 obč. zák. po smrti předchozí uživatelky bytu (babičky syna žalované). Na daný případ tedy nebylo možno aplikovat §457 obč. zák. ale §451 odst. 1 obč. zák., protože na straně syna žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, spočívající v užívání předmětného bytu bez právního důvodu. Toto bezdůvodné obohacení je pak syn žalované povinen vydat nejen žalobkyni ale i žalované s tím, že jde o typický příklad bezdůvodného obohacení, kdy osoba bez jakéhokoliv právního důvodu začne užívat věc ve vlastnictví odlišných osob. Druhým důvodem nedůvodnosti nároku žalobkyně pak bylo zjištění, že předmětem užívání ze strany syna žalované nebyla část nemovitosti, která by překračovala spoluvlastnický podíl žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a důvodnost shledává v nesprávném právním posouzení věci a ve vadách řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, když v rozporu se zjištěnými skutečnostmi uvedl, že žádná nájemní smlouva mezi B. R. (synem žalované) a žalovanou nebyla uzavřena, a že to nebylo ze strany žalobkyně tvrzeno. Dovolatelka následně odkazuje na své vyjádření ke stanovisku žalované k žalobě ze dne 23. 2. 2007, kde uvádí, že žalovaná svému synovi pronajala bez souhlasu žalobkyně předmětný byt. Obdobně se žalobkyně vyjadřovala i v odvolání ze dne 4. 2. 2008. Navíc soud první instance zamítl žalobkyní navrhované důkazy, když nesprávně aplikoval §451 obč. zák., a postupoval tak v rozporu s §120 o. s. ř. Dovolatelka považuje tuto skutečnost za rozhodnou s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 351/2004, který lze podle ní na daný případ přiměřeně aplikovat, neboť z něj v podstatě vyplynul závěr, že uzavře-li menšinový spoluvlastník s třetí osobou bez souhlasu většinového spoluvlastníka nájemní smlouvu ohledně věci, nebo části věci, která je v podílovém spoluvlastnictví, pak vzájemná restituční povinnost podle §457 obč. zák. platí jen mezi těmito účastníky neplatné smlouvy a k vydání bezdůvodného obohacení, k němuž došlo na úkor většinového spoluvlastníka, má povinnost nikoliv třetí osoba ale menšinový spoluvlastník, přičemž podle názoru dovolatelky lze tyto závěry přiměřeně aplikovat i na případ, kdy jde o spoluvlastníky, jejichž podíly na věci jsou stejné a jeden z nich uzavře bez souhlasu druhého neplatnou nájemní smlouvu na bytový prostor se třetí osobou. Nájemní smlouva uzavřená žalovanou s jejím synem bez souhlasu žalobkyně je tedy neplatná, dalším důvodem neplatnosti je pak i nedostatek písemné formy, přičemž v tomto případě dle dovolatelky není podstatné, z jakého důvodu je smlouva neplatná. Dovolatelka tedy nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná není pasivně věcně legitimována, s tím, že odvolací soud chybně vyloučil užití §457 obč. zák. a nesprávně aplikoval §451 obč. zák. Dále pak zdůrazňuje, že se nejednalo o situaci, kdy by žalovaná uzavřela se svým synem neplatnou nájemní smlouvu na část nemovitosti, kterou by z titulu svého spoluvlastnického práva měla oprávnění užívat žalobkyně, jak nepřiléhavě zmínil odvolací soud, s tím, že toto ani dovolatelka nikdy netvrdila.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pouze pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení, předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. V posuzované věci (oba rozsudky soudu prvního stupně byly zamítavé) by tak bylo možné dovodit přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 103 a 111).
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005, usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2737/2008, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v §242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.
Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat především z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci. K námitkám resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.), tj. vady řízení (v tomto případě námitka dovolatelky, podle které odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, když v rozporu se zjištěnými skutečnostmi uvedl, že žádná nájemní smlouva mezi B. R. (synem žalované) a žalovanou nebyla uzavřena a že to nebylo ze strany žalobkyně ani tvrzeno, a dále námitka, že soud první instance zamítl žalobkyní navrhované důkazy, když nesprávně aplikoval §451 obč. zák., a postupoval tak v rozporu s §120 o. s. ř.) a skutkové námitky, v zásadě nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Případné pochybení odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozsudku nesprávně uvedl, že v řízení nebylo tvrzeno, že by žalovaná uzavřela se svým synem jakoukoliv nájemní smlouvu na předmětný byt, nemá vliv na rozhodnutí ve věci samé, když ani při zohlednění tohoto tvrzení žalobkyně by nebylo možno aplikovat jí citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, či ostatní žalobkyní zmíněná rozhodnutí Nejvyššího nebo Ústavního soudu v plném rozsahu, neboť tato dopadají na jinou skutkovou situaci (a zejména na jinou právní problematiku), kdy menšinový spoluvlastník bez souhlasu většinového spoluvlastníka smlouvou o nájmu pronajme třetí osobě nemovitost, přičemž, jak považuje Nejvyšší soud za nutné v dané věci zdůraznit, se tak musí stát v rozsahu nad rámec spoluvlastnického podílu menšinového spoluvlastníka (popřípadě spoluvlastníka z ideální poloviny), což je nezbytná podmínka pro vznik bezdůvodného obohacení na úkor druhého z nich (ostatních spoluvlastníků). To se však v tomto případě nestalo, neboť odvolací soud měl za zjištěné, že předmětem užívání ze strany žalované (jejího syna) nebyla část nemovitosti, která by překračovala její spoluvlastnický podíl (viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 5, odst. první). Tuto skutečnost výslovně zmiňuje i dovolatelka ve svém dovolání a souhlasí s naznačeným závěrem. Za takto popsaného a účastníky nezpochybněného skutkového stavu lze přitom jednoznačně uzavřít, že i v případě existence žalobkyní tvrzené neplatné nájemní smlouvy by nemohlo žalované vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor druhého spoluvlastníka nemovitosti (žalobkyně), neboť by nebyla splněna druhá z kumulativních podmínek, kterou je užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu. V případě neexistence sporné nájemní smlouvy by pak rozhodnutí odvolacího soudu bylo přiléhavé, což ani dovolatelka nijak nezpochybňuje. Pokud jde o námitku ohledně zamítnutí žalobkyní navrhovaných důkazů, pak zde je nutno uvést, že je na uvážení soudu, z jakých důkazů bude vycházet při svých skutkových zjištěních a jak je bude následně hodnotit (viz §125 a §132 o. s. ř.), přičemž zásadní otázka, na níž je vystavěno toto rozhodnutí, dovolatelkou zpochybněna nebyla. Dovolací soud tedy vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ani neshledal.
Dovolání žalobkyně navíc postrádá obsahové vymezení otázky zásadního právního významu, jak vyplývá z výše citované judikatury. Dovolací přezkum podle příslušných ustanovení pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání, relevantních pro tuto věc (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je přitom zaměřen nikoli na úplnou hmotněprávní či procesní revizi rozhodnutí nižší instance, ale na event. vyřešení či přehodnocení konkrétní právní otázky (jasně vymezené a zdůvodněné v dovolání, včetně odkazu na stávající judikaturu) s přínosem pro oblast sjednocování judikatury.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Žalované vzniklo podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložila.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. prosince 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D, v. r.
předseda senátu