ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1537.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1537/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. hl m P, zastoupenému advokátkou, 2. Č. r. – Ministerstvu dopravy ČR, za účasti vedlejšího účastníka na straně druhého žalovaného Ř. s. a d. ČR, o zaplacení částky 220.163,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 38/2004, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2008, č. j. 13 Co 57/2008-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. září 2007, č. j. 18 C 38/2004-129, uložil prvnímu žalovanému (dále též jen „žalovaný“) povinnost zaplatit žalobci částku 220.163,- Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok I.), zamítl žalobu proti prvnímu žalovanému co do částky 753,50 Kč s příslušenstvím (výrok II.), uložil druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 404.072,50 Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok III.), zamítl žalobu proti druhému žalovanému co do částky 11,- Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 404.072,50 Kč (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok V. a VI.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovaným, kteří bezesmluvně užívali pozemky zapsané na LV 11 v k. ú. S. (P. 5), jichž je žalobce z poloviny vlastníkem. Na těchto pozemcích byly v minulosti vybudovány komunikace I. a II. třídy a místní komunikace. Znaleckým posudkem vypracovaným v této věci a věcech souvisejících byla stanovena plocha zastavěná komunikacemi I. třídy včetně obestavěného prostoru, kterou dle závěru soudu prvního stupně nemůže žalobce využívat podle jejího původního určení, stejně tak jako pozemky zastavěné silnicemi II. třídy a místními komunikacemi včetně obestavěného prostoru. Soud prvního stupně pak stanovil výši bezdůvodného obohacení vzniklého žalovaným jako vlastníkům uvedených komunikací odvozenou od nájemného z pozemků nesloužících k podnikání stanovenou výměrem Ministerstva financí č. 1/2000. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku prvního žalovaného o nedostatku jeho pasivní věcné legitimace, promlčení nároku ani rozpor s dobrými mravy.
K odvolání žalobce (který vzal následně své odvolání zpět) a žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. října 2008, č. j. 13 Co 57/2008-185, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé a v nákladových výrocích potvrdil (výrok I.), řízení o odvolání žalobce zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výroky III. a IV.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející a po té, co doplnil dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř., dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a věc také přiléhavě posoudil i po stránce právní. Soud prvního stupně správně posoudil vlastnictví státu u silnic I. třídy, a tedy pasivní legitimaci státu, za který jedná podle §3 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, organizační složka státu (Ministerstvo dopravy ČR), i vlastnictví obce – první žalované u silnic II. třídy a místních komunikací ve smyslu zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a tedy pasivní legitimaci hl. m. P., která je touto obcí, a nikoli městská část, na jejímž území silnice leží. Odpovídajícím shledal odvolací soud i právní závěr soudu prvního stupně, že žalovaní užívají pozemky ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu, proto jsou povinni vydat mu za takové užívání bezdůvodné obohacení podle §451 odst. 1, 2 ve spojení s §458 obč. zák. Za pozemky užívané bez právního důvodu je třeba považovat i pozemky přímo silnicemi nezastavěné, nicméně ke komunikacím přiléhající či jimi obestavěné, a to bez ohledu na to, zda je k těmto pozemkům přístup či nikoli. V žádném případě takové pozemky nemohou sloužit ke svému původnímu účelu – zemědělská půda, avšak podle názoru odvolacího soudu smysluplně ani k účelům jiným. Tyto pozemky jsou v bezprostřední blízkosti frekventovaných komunikací, případně tvoří vnitřní prostor křižovatek, proto jen stěží mohou sloužit jinému účelu, než právě provozu na těchto komunikacích, a proto i za ně náleží bezdůvodné obohacení. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že se neztotožňuje se závěry senátu 25 Co, které uvedl ve svém usnesení sp. zn. 25 Co 179/2008 a jimiž není vázán, neboť těmi byl vázán pouze soud prvního stupně v dané konkrétní věci, ve které uvedený senát odvolacího soudu rozhodoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání (dle jeho obsahu není dovoláním napaden výrok II. rozsudku), jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s odst. 3, neboť napadené rozhodnutí má podle něj ve věci samé po právní stránce zásadní význam, který spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem následující otázky:
„aktivní legitimaci žalobce, tedy vlastnictví pozemků žalobcem, navíc pokud jde o tuto otázku, tato je rovněž odvolacími soudy rozhodována rozdílně (odlišný názor je uveden např. v usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 179/2008-86 ze dne 17. 6. 2008 a Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 480/2008-138 ze dne 19. 11. 2008)
bezdůvodné obohacení žalovaného č. 1/ za pozemky či jejich části nezastavěné komunikacemi, navíc pokud jde o tuto otázku, tato je rovněž odvolacími soudy rozhodována rozdílně (odlišný názor je uveden např. v usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 179/2008-86 ze dne 17. 6. 2008 a Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 480/2008-138 ze dne 19. 11. 2008)
odvolací soud nevzal v úvahu výdaje, které žalobce na předmětné pozemky nevynaložil, ale vynakládají je za něj žalovaní (rozpor s §451 obč. zák. a §11 a násl. zákona č. 13/1997 Sb.)
pasivní legitimaci žalovaného č. 1/ a Městské části P.- S., tedy subjektu, který užívá předmětné pozemky na úkor žalobce“.
Dovolatel má tedy za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel v souvislosti s výše uvedenou první otázkou poukazuje na uzavřené kupní smlouvy, zejména pak smlouvu ze dne 1. 9. 1982, které se týkaly předmětných pozemků a jimiž se žalobce nebo jeho právní předchůdce snažili žalovanému nebo státu tyto pozemky odprodat. Akcentuje přitom §134 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném od 1. 4. 1983, kdy bylo sice výslovně v zákoně zakotveno, že k účinnosti smluv o převodu vlastnictví k nemovitostem do socialistického vlastnictví nebylo třeba registrace, nicméně obdobným způsobem vykládá judikatura i smlouvy uzavřené před tímto datem (např. usnesení Ústavního soudu II. ÚS 746/01 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1505/2006, 30 Cdo 658/2005, 30 Cdo 1496/2005, 22 Cdo 2139/2004 a 22 Cdo 91/2000).
Dovolatel rovněž nesouhlasí s posouzením otázky bezdůvodného obohacení v případě obestavěného prostoru a nezastavěných pozemků, neboť soudy obou stupňů vůbec neuvedly, v čem tento majetkový prospěch žalovaného spočívá a v čem tedy získává dodatečné finanční prostředky na úkor žalobce, když tyto prostory a pozemky žalovaný vůbec neužívá, nemá z nich žádný finanční prospěch a nebrání žalobci v jejich užívání. Dovolatel zdůrazňuje, že obestavěný prostor je volně přístupný (vyjádření znalce v rámci soudního sporu pod sp. zn. 24 C 16/2004) a je nesporné, že žalobce může tyto pozemky užívat, a to k nejrůznějším účelům - zastavění drobnými stavbami, billboardy a jinými upoutávkami apod. Odvolací soud případné bezdůvodné obohacení vůbec neposuzuje z pohledu zák. č. 13/1997 Sb., který uvádí, co tvoří silniční pozemek. Dále skutečnost, že jeden nezastavěný pozemek žalobce spolu s dalšími spoluvlastníky v roce 2006 prodal, svědčí o tom, že bezdůvodné obohacení zde nemohlo být dáno ani v předchozích letech u obdobných pozemků. Dovolatel poukazuje rovněž na dvě odlišná rozhodnutí, která se týkají otázky nezastavěných pozemků a v nichž Městský soud v Praze rozhodl odlišným způsobem (usnesení ze dne 17. 6. 2008, č. j. 25 Co 179/2008-86, a dále usnesení ze dne 19. 11. 2008, č. j. 54 Co 480/2008-138).
Dovolatel se neztotožňuje ani s posouzením, že není na místě pasivní legitimace městské části P. – S. Je nesporné, že předmětné pozemky jsou v užívání městské části P. – S., a dle názoru dovolatele tak může být pasivně legitimována pouze tato městská část, nikoliv hl. m. P. Dovolatel dále poukazuje na soudní judikaturu ve věci, podle níž je v případě bezdůvodného obohacení pasivně legitimována právě městská část, která s nemovitostí hospodaří.
Závěrem dovolatel zmiňuje, že soudy obou stupňů při svém rozhodování nevzaly v úvahu, že žalobce by musel vynaložit výdaje na údržbu předmětných pozemků, což nečiní a činí to za něj žalovaní.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí a případně i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil těmto soudům k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil druhý žalovaný, který se k němu připojil a poukázal na to, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou, zda pozemky nezastavěné komunikacemi či jejich části jsou předmětem bezdůvodného obohacení, když vlastníci předmětných pozemků mají možnost pozemky pronajmout nebo prodat ke komerčnímu podnikání. Vlastníci se o svoje pozemky nestarají tak, jak je jejich povinností, údržbu provádí na vlastní náklady „bezdůvodně obohacovaný“.
K dovolání se vyjádřil také vedlejší účastník na straně druhého žalovaného. Předně se ztotožnil s dovoláním ohledně nesprávného posouzení aktivní legitimace žalobce soudy prvního a druhého stupně. Podrobně cituje dovolatelem zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 91/2000, podle něhož nebylo třeba registrace smlouvy jako předpokladu převodu vlastnictví k zemědělskému pozemku do socialistického vlastnictví. Rovněž plně souhlasí s argumentací dovolatele ohledně nesprávného posouzení bezdůvodného obohacení soudy obou stupňů u nezastavěných pozemků.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání vyslovil v tom smyslu, že považuje za správné závěry soudů obou stupňů. Uvedl, že o jeho aktivní legitimaci v daném sporu bylo již rozhodnuto a že námitka dovolatele stran pasivní legitimace městské části je podle jeho názoru nedůvodná. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání prvního žalovaného odmítl, resp. zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pouze pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání žalovaného však přípustné není.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení, předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 103 a 111).
Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Dovolání žalovaného však nesplňuje charakteristiky vymezené výše. Námitky dovolatele zpochybňující vlastnické právo žalobce k předmětným pozemkům a tedy aktivní legitimaci žalobce nelze považovat za zásadně právně významné. Navíc odvolací soud jasně specifikoval, z jakých důkazních prostředků dovodil, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí. Pokud dovolatel tento závěr zpochybňuje, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž za daných procesních okolností nemůže dovolací soud přihlížet.
Pokud dovolatel dále odkazuje na judikaturu ohledně odlišného posouzení bezdůvodného obohacení u nezastavěných pozemků odvolacími soudy v jiných případech, pak zde je nutno uvést, že tento odkaz není na místě, neboť otázku bezdůvodného obohacení a využitelnosti nezastavěných pozemků je třeba posuzovat vždy individuálně, což ostatně výslovně zmiňuje i dovolatelem citovaná judikatura odvolacích soudů. V projednávané věci soudy obou stupňů vycházely z odborného znaleckého posudku, na jehož základě dospěly k závěru, že v žádném případě předmětné pozemky nemohou sloužit ke svému původnímu účelu – zemědělská půda, a podle názoru odvolacího soudu smysluplně ani k účelům jiným. Tyto pozemky jsou totiž v bezprostřední blízkosti frekventovaných komunikací, případně tvoří vnitřní prostor křižovatek, proto jen stěží mohou sloužit jinému účelu než právě provozu na těchto komunikacích, a i za ně tak náleží právo na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž není rozhodné, zda k nim přístup je, či není. Nejedná se totiž jen o to, zda-li je tento díl pozemku zastavěn pozemní komunikací či nikoliv, nýbrž i o to, zda jej lze považovat za část nezbytnou k její konstrukci a následnému provozu. V daném případě je zcela zřejmé, že pozemky tvořící vnitřní část křižovatek jsou jejich nezbytnou součástí, neboť bez existence těchto pozemků by bylo vystavění a následný provoz křižovatky (včetně její údržby) jen těžko přestavitelné. Důležitou roli hraje i to, že pozemek tvořící vnitřní součást křižovatky je pro žalobce téměř nevyužitelný, a to i z důvodu bezpečnostního, kterak zdůraznil soud odvolací. Tomuto názoru přitakal ostatně i Městský soud v Praze v usnesení, na něž žalovaný ve svém dovolání poukazoval (usnesení ze dne 19. 11. 2008, č. j. 54 Co 480/2008 – 138), přičemž argumentace k této otázce obsažená v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2008, č. j. 25 Co 179/2008 – 86, postrádá bližšího zdůvodnění a nelze pominout, že byla uvedena v odůvodnění rozhodnutí nad rámec důvodu, pro který bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno. Není možné ani opomenout, že umístění jakéhokoliv zařízení či stavby na takovém pozemku (včetně zmiňovaného reklamního poutače) bude nepochybně podléhat schválení příslušných správních úřadů a že každé takové zařízení bude posuzováno z hlediska vlivu na plynulost a bezpečnost provozu na dané komunikaci. Pokud přitom dovolatel zastává opačný názor, když uvádí, že tyto pozemky lze využívat k různým účelům, nebo odkazuje na zák. č. 13/1997 Sb., který určuje, co tvoří silniční pozemek, nebo namítá, že obdobný pozemek žalobce v minulosti prodal, pak je nutné zdůraznit, že zmíněný zásadní právní význam nemůže být vůči rozhodnutí nižší instance (právní otázce pro ně určující) dovolacím soudem přiznán také tehdy, jestliže tvrzení dovolatele, jimiž je dovolací soud vázán, označují za podstatnou takovou otázku, která svou povahou není posouzením právního aspektu věci (otázky aplikace či interpretace práva), ale zpochybněním skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Tímto skutkových základem je však dovolací soud – jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“ resp. nalézacím – vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů, zejména k §243a o. s. ř.).
Nejvyšší soud neshledal ani rozpor s hmotným právem, který dovolatel spatřuje v nesprávném posouzení otázky bezdůvodného obohacení u obestavěného prostoru a nezastavěných pozemků, když vytýká soudům obou stupňů, že vůbec neuvedly, v čem tento majetkový prospěch žalovaného spočívá a v čem tedy získává dodatečné finanční prostředky na úkor žalobce, přičemž tyto pozemky žalovaný vůbec neužívá, nemá z nich žádný finanční prospěch a nebrání žalobci v jejich užívání. Zde je nutné připomenout, že „Bezdůvodné obohacení na úkor vlastníka vzniká i užíváním jeho věci (bytu, nemovitosti) bez právního důvodu. Neoprávněný uživatel tak získává majetkový prospěch, odpovídající částce obvykle vynakládané v daném místě a čase na užívání takové věci, např. formou nájmu“ (viz Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol., Občanský zákoník I. - komentář, 1. vyd. C. H. BECK v Praze r. 2008, str. 1180). V tomto ohledu je pak irelevantní námitka dovolatele ohledně jím vynaložených nákladů na údržbu těchto pozemků.
Rozpor s hmotným právem nebyl Nejvyšším soudem shledán ani v případě posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného. Odvolací soud správně dovodil, že vlastníkem části předmětných komunikací, tedy silnic II. třídy a místních komunikací, je ve smyslu zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, obec a touto obcí je hl. město Praha, a nikoli městská část, na jejímž území silnice leží. Podle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, městská část sice vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, nicméně toliko spravuje majetek hl. m. P., které je veřejnoprávní korporací. Žaloba v souzeném sporu směřuje na vydání bezdůvodného obohacení, jež spočívá v užívání pozemků bez právního důvodu, a to tím, že na těchto pozemcích jsou postaveny pozemní komunikace. Pasivně legitimovaným subjektem tak musí být v tomto případě vlastník dotčených pozemních komunikací, nikoliv uživatel pozemků, kterak namítá žalovaný. Je nadto zcela zřetelné, že vlastníkem silnice II. třídy je žalovaný jakožto kraj, což vyplývá z §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a z čl. 1 bodu 1 ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. V případě místní komunikace pak žalovaný nezpochybňuje, že by byl jejím vlastníkem. I když dovolatel uvádí, že k této otázce existuje odlišná judikatura dovolacího soudu, na žádné takové rozhodnutí přímo neodkazuje.
Soudy obou stupňů tedy v těchto otázkách nikterak nepochybily a věc po právní stránce posoudily správně.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ust. §3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a režijního paušálu ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12.257,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. prosince 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D, v. r.
předseda senátu