ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1556.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1556/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Dipl. Ing. J. P., Dr., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. p. k. a k. p., o určení vlastnictví a o vyklizení nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 44 C 138/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2007, č.j. 44 Co 393/2006-275, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že je podílovým spoluvlastníkem id. ½ nemovitostí, a to objektu č.p. 356 (nemovitá kulturní památka) a zastavěného jím pozemku parc. č. 451 v kat. úz. Město B., blíže specifikovaných v žalobním návrhu (a výroku rozsudku soudu prvního stupně), a aby byla žalovanému uložena povinnost k vyklizení objektu a k jejímu předání žalobci.
Městský soud v Brně svým rozsudkem č.j. 44 C 138/2001-246 žalobu v obou jejích bodech petitu (určovací, vyklizení) zamítl a vyslovil též, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. Žalobce se stal vlastníkem ideální poloviny nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 17. 12. 1975, avšak v roce 1982 tento svůj spoluvlastnický podíl převedl na Československý stát – Obvodní národní výbor B. I, zastoupený B. (formou dvou smluv o převodu nemovitostí). Žalobce tyto smlouvy považoval za absolutně neplatné, neboť je podle jeho názoru uzavřel pod nátlakem, při absenci svobodné vůle, v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. V roce 1991 vyzval žalobce v zákonné lhůtě tehdejšího vlastníka nemovitosti, obchodní společnost I., a. s. (dále jen „I.“), k jejímu vydání na základě zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Podle §4 odst. 1 uvedeného zákona však byla tato výzva odmítnuta s tím, že I. je obchodní společností se zahraniční majetkovou účastí, k převodu nemovitosti došlo před 1. 10. 1990 a ze strany I. tedy neexistuje povinnost nemovitost vydat. Během řízení pak soud vycházel z toho, že žalobce obdržel ještě před restitučním obdobím peněžitou náhradu za svůj spoluvlastnický podíl ve výši 150.000,- Kč a rovněž mu byl poskytnut náhradní byt. Žalobci se podle soudu prvního stupně nepodařilo prokázat, že k prodeji došlo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Soud prvního stupně též dovodil, že zákon č. 87/1991 Sb. je zákonem speciálním vůči obecné úpravě občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), týkající se ochrany vlastnického práva (§126 odst. 1 obč. zák.), a že se tedy žalobce nemohl svého nároku domáhat cestou určovací žaloby (§80 písm. c/ občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“), když tak mohl učinit jen podle zákona
o mimosoudních rehabilitacích.
Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zároveň určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně v tom smyslu, že v případě žalobcova nároku jde jednoznačně o nárok restituční a že jej tedy nelze řešit jinak než podle zákona
č. 87/1991 Sb. Odvolací soud též vyslovil souhlas se závěry soudu prvního stupně v tom směru, že s ohledem na poskytnutou přiměřenou finanční náhradu a náhradní byt nedošlo k uzavření smluv v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Bylo také zdůrazněno, že mohl-li se žalobce svého nároku domáhat na základě zákona č. 87/1991 Sb. (a to bez ohledu na to, zda tak skutečně učinil a s jakým výsledkem), nemůže tak učinit podle obecných předpisů, přičemž tento závěr je zcela v souladu s konstantní judikaturou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, z čehož má vyplývat i důvodnost dovolání. Odvolací soud dospěl podle dovolatele k chybnému závěru, když dovodil, že žalobce se nemůže domáhat svého nároku cestou určovací žaloby, neboť takový postup by znamenal obcházení zákona č. 87/1991 Sb. Krajský soud podle něj pominul skutečnost, že I. neměl povinnost vydat předmětnou nemovitost. Kromě toho se podle názoru žalobce soudy dostatečně nezabývaly otázkou platnosti smluv z roku 1982. Dovolatel žádal, aby byl rozsudek odvolací instance zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí nemá podle jeho mínění zásadní právní význam a považuje toto rozhodnutí za správné; dovolateli by tedy nemělo být vyhověno. Pokud se žalobce mohl svého nároku domáhat v rámci restitučních předpisů, nemůže tak činit podle předpisů obecných. Ve vztahu k převodům nemovitostí v 80. letech neabsentovala svobodná vůle převodce, aby bylo možné právní úkon považovat za neplatný.
Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.) a jeho přípustnost byla dovozena z §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. V případě kladné odpovědi Nejvyššího soudu na otázku přípustnosti dovolání by byl přezkoumán dovolací důvod, jenž byl uplatněn podle obsahu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Dovolání však není přípustné.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce ve svém dovolání v podstatě tvrdí, že se na něj nevztahoval režim zákona o mimosoudních rehabilitacích, poněvadž vzhledem k jeho §4 odst. 1 písm. a/ nebylo možné dosáhnout vydání předmětného majetku. Kromě toho dovolatel namítá, že soudy obou instancí se dostatečně nezabývaly otázkou platnosti kupních smluv, na jejichž základě přestal být vlastníkem nemovitostí. V tomto konkrétním případě však obě otázky velmi úzce souvisí. Jestliže by se žalobce považoval za oprávněnou osobu (pro okolnosti převodu nemovitostí) a nebylo by možné vydat nemovitosti pro zákonnou překážku, pak je restituční nárok oprávněného transformován do formy finanční náhrady, poskytnuté státem (§13 zákona o mimosoudních rehabilitacích). Tento nárok musel být uplatněn nejpozději do 1. 7. 1995 (ust. §13 odst. 3 cit. zákona ve spojení s čl. II odst. 4 zákona č. 116/1994), nebo do jednoho roku ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým by byl zamítnut návrh na vydání věci. Pokud tedy tehdejší vlastník věci, kterým byl I., nebyl povinnou osobou na základě ust. §4 odst. 1 písm. a/ citovaného zákona, mohla oprávněná osoba, v tomto případě dovolatel, požádat stát
o poskytnutí finanční náhrady. Je zároveň nutno zdůraznit, že rozhodný byl právní stav ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy k 1. 4. 1991 – nikoli stav pozdější. Jestliže by měl restituent pochybnosti o překážce na straně povinné osoby (výluka podniku se zahraniční majetkovou účastí), pak měl tím spíše podat restituční žalobu na vydání věci a finanční náhrada mohla být její alternativou. Nynější obcházení absence tohoto postupu cestou určovací žaloby je však v rozporu s deklarovaným účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích (§1) i s již konstantní judikaturou.
Stran této judikatury je vhodné poukázat především na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. – 21/05, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb. V podstatě shodně již dříve viz též rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn.
31 Cdo 1222/2001. Právní názory zde publikované sleduje i senát 28 Cdo, například v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 35/2003, 28 Cdo 1930/2000 a dalších.
Z výše uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tedy nebyla dána a dovolání žalobce bylo proto odmítnuto (§243b odst. 5 věta první,
§218 písm. c/ o. s. ř.).
Úspěšnému žalovanému vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Tyto náklady však ve vyjádření k dovolání
nebyly vyčísleny, neboť toto vyjádření podala JUDr. J. Z. (jinak advokátka) z titulu funkce předsedkyně správní rady žalovaného.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu