ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1586.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1586/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele D. B., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 11. 2008, sp. zn. 21 Co 293/2008, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 55/2005 (žalobců: 1. J. K., a 2. Č. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému D. B., zastoupenému advokátem, o vydání věcí), takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě podané v této právní věci 13. 12. 1991, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 21. 4. 2008, č. j. 15 C 55/2005-673. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému družstevnímu podniku uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání spoluvlastnických podílů Janu Kozákovi (ve výši jedné ideální poloviny) a Č. K. (ve výši také jedné ideální poloviny) domu čp. 351 a pozemku parc. č. 316 (o výměře 136 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 132 pro katastrální území Veveří u Katastrálního úřadu pro J. (katastrální pracoviště B.). Žalovanému družstevnímu podniku bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 66.723,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalovanému družstevnímu podniku uloženo zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Městského soudu v Brně 3l.000,- Kč na úhradu soudního poplatku a 30.750,- Kč na úhradu jím vyplaceného znalečného v této právní věci.
O odvolání žalovaného družstevního podniku proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 25. 11. 2008, sp. zn. 1 Co 293/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 21. 4. 2008, č. j. 16 C 55/2005-673, potvrzen ve výroku ve věci samé (označeném I.). Ve výroku o nákladech řízení (označeném IV.) byl tento výrok změně tak, že žalovanému družstevnímu podniku bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 68.216,75 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ve výrocích označených II. a III. byl rozsudek soudu prvního stupně změně tak, že žalovanému družstevnímu podniku bylo uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Brně na úhradu soudního poplatku 300 Kč a na úhradu placeného znalečného 38.604,- Kč.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalovanému družstevnímu podniku bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu těchto nákladů 31.654,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, byl odvolacím soudem přezkoumán se závěrem, že rozhodnutí soudu prvního stupně, napadené odvoláním, bylo shledáno správným.
Odvolací soud úvodem odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že žalobci jsou, jako synové původních vlastníků nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, oprávněnými osobami, žalovaný družstevní podnik je v tomto případě povinnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. a že žalobci podali řádnou a včasnou výzvu k vydání nemovitostí a také včas uplatnili svůj nárok u soudu.
Odvolací soud z výsledků dokazování, provedeného v této právní věci, dovozoval, že v daném případě stát převzal nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; v takovém případě není nezbytné pro uplatnění restitučního nároku, aby tu došlo k přechodu věci do vlastnictví státu.
Odvolací soud měl dále za to, že v tomto případě dům čp. 351 v katastrální území Veveří neztratil zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter. V tomto smyslu vycházel odvolací soud ze znaleckých posudků, které měly soudy obou stupňů v dané případě k dispozici (v počtu čtyř těchto posudků), z nichž vyplynulo, že obměna jednotlivých stavebních prvků, o nichž odvisí životnost stavby (konstrukce základů, svislé a vodorovné konstrukce stavby, konstrukce střechy a schodiště, které tvoří součást nosného systému stavby), vyjma konstrukce střechy, neodpovídá nadpolovičnímu objemovému podílu všech konstrukcí daného prvku. Změny u domu čp. 351 v katastrálním území Veveří (který byl dříve domem bytovým i s nebytovými prostorami a nyní jde o dům s nebytovými a administrativními prostorami) nejsou podstatné; využitelná plocha se zvýšila vybudováním 4. nadzemního podlaží a podlahová plocha se naopak snížila odbouráním pavlačí, přičemž výška budovy se nezměnila.
Z uvedených důvodů odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu. Změněny byly jen výroky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a o soudním poplatku s poukazem na ustanovení §220 odst. 3, §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaný družstevní podnik v řízení zastupoval, dne 14. 1. 2009 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Městského soudu v Brně dne 10. 3. 2009, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především namítal nesprávné právní posouzení otázky restitučního titulu na straně žalobců, když zejména převod nemovitostí na stát právním úkonem ze strany tehdejších vlastníků nemovitostí (manžely K.) nebyl bezúplatným převodem, nýbrž stát tu převzal nemovitosti k vypořádání dluhů převodců do výše obecné ceny převáděných nemovitostí, a to k úhradě pohledávek za převodci a za pohledávky státu z titulu majetkových dávek k odpisu ze strany státu. Tento převod tedy nebylo možno posoudit ani podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., ani podle ustanovení §6 odst. 2 téhož zákona. Nebyly tu totiž, podle názoru dovolatele, splněny zákonné podmínky pro vydání nemovitostí. Nešlo tu také o převod v rozporu s cenovými předpisy, když kupní cena za převod nemovitostí ve výši 88.910,- Kč byla na úrovni maximální ceny, kterou bylo možné v roce 1964 podle tehdy platných cenových předpisů, sjednat mezi převodci a nabyvatelem; nešlo rovněž o převod nemovitostí za nápadně nevýhodných podmínek pro převodce J. K. a J. K. vůči nabývajícímu čs. státu. Převod se uskutečnil na základě písemné nabídky K. z 1. 7. 1963 a uhrazovala se jím knihovní pohledávka ve výši 8.678,- Kč a neknihovní pohledávka 153.999,- Kč; dluhy byly likvidovány co do částky 88.910,- Kč a neknihovní pohledávka 153.000,- Kč; dluhy byly likvidovány co do částky 88.910,- Kč a ve zbytku pak byly odepsány. Převod se ovšem (jak uváděl dovolatel) uskutečnil tak, že „nedošlo ke shodné vůli ohledně částky, za kterou bylo vlastnictví nemovitostí převodem přijato“. Pokud tu mělo dojít ke smlouvě smíšené, dílem ke smlouvě darovací a dílem ke smlouvě kupní, pak tu šlo, podle názoru dovolatele, o úkon neplatný z hlediska určitosti učiněného právního úkonu“.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že tu stát převzal nemovitosti bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), pak to neodpovídá skutečnému stavu věci, když tu „stát převzal nemovitosti při existenci právního úkonu – smlouvy mezi původními vlastníky a státem, směřující k převodu nemovitostí na stát“. Podle názoru dovolatele tu byla při převodu nemovitostí v roce 1964 dostatečně určitá shoda vůle smluvních stran a byla platně dohodnuta cena za převod nemovitostí kupní smlouvou podle ustanovení §399 občanského zákoníku, jakož i shoda ohledně toho, že převzetím nabídnutých nemovitostí státem nebudou již převodci zatíženi pohledávkami váznoucími na nemovitostech, ať už výše zůstatku těchto pohledávek v době nabídky převodu byla jakákoliv. Podle názoru dovolatele soudy tu tedy nesprávně interpretovaly ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že stát převzal nemovitosti bez právního důvodu.; bylo tu třeba, podle názoru dovolatele, rozlišovat mezi plněním z neplatného právního úkonu a plněním bez právního důvodu; v tomto případě tu totiž zcela zřejmě existoval právní úkon, byť případně i od počátku neplatný, a nešlo tedy o převzetí věcí státem, aniž by k tomu existoval právní důvod.
Dovolatel je dále toho názoru, že v řízení před soudy obou stupňů nebyla vyřešena námitka dovolatele, že dům čp. 351 v katastrálním území V. ztratil zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter, a proto (ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) neměl být podle zákona č. 87/1991 Sb. vydán. Citované ustanovení nelze tu interpretovat paušálně tak, že v každém případě, kdy v rámci stavební přestavby dojde k podstatné obměně, která však nemá povahu výměny např. krovu budovy a nepředstavuje minimálně nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí tohoto prvku (i např. u ostatních prvků dlouhodobé životnosti stavby), takže by k zásadní přestavbě, provázené změnou původně stavebně technického charakteru, nedošlo; naopak je tu třeba postupovat od případu k případu na základě individuálního posouzení. V daném případě např. byla v rámci stavebních změn odstraněna celá dvorní stavba na části pozemku parc. č. 316 v katastrálním území V. a na místo původní zbořené stavby byla na uvolněném pozemku postavena přístavba k takto rozšířené přestavěné budově; také rekonstrukce dřevěného trámového stropu (spřežením železobetonové desky k původním dřevěným trámům) došlo k zásadní změně původních dřevěných trámů. Došlo tak v důsledku uvedených změn k tomu, že původní obytný dům již nemůže svým dispozičním uspořádáním sloužit k bydlení a navrácení do původního stavu by bylo možné jen nákladnou stavební adaptací; přitom vzhledem k provedeným rozsáhlým pracím adaptačním došlo tu nepochybně k prodloužení životnosti objektu. Podle názoru dovolatele je tedy rozsudek odvolacího soudu i z hlediska aplikace ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nesprávný, nepřesvědčivý a je v rozporu s hmotným i procesním právem.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustno dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak uváděl ve svém rozsudku z 25. 11. 2008, sp. zn. 21 Co 293/2008 Krajského soudu v Brně, zejména podle ustanovení §6 odst. 2 a §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na další případy neuvedené v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter, nevydávají.
V nálezu Ústavního soudu z 19. 11. 1996 IV ÚS 279/95 (uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo, že podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby v případě jmenovitě uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; nemusí však být uplatněna v případech uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení.
Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., případně §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., se rozumí i převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné.
O zásadní přestavbě stavby (§8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti (viz k tomu č. 34/1993, str. 121/255/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odkazující i na č. 54/1973, str. 288-289, Sbírky soudních rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem).
Pro závěr o ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby je nutno mít ověřeno provedeným dokazováním, zda alespoň u některého z prvků dlouhodobé životnosti došlo k jeho výměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu (k tomuto závěru dospěl již např. Vrchní soud v Praze v rozsudku 3 Cdo 199/95, s nímž byly soudy seznámeny v dříve vydávaném Bulletinu Vrchního soudu v Praze, v sešitě 3/1994, poř. č. 24). Prvky dlouhodobé životnosti stavby však nejsou jediným hlediskem pro posouzení stavebně technického charakteru stavby ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly co do zjišťování skutkového stavu věci v občanském soudním řízení, co do hodnocení důkazů prováděného v tomto řízení a co do vycházení ze skutkového zjištění podle obsahu soudního spisu zaujaty tyto právní závěry: V občanském soudním řízení učiněná vadná nebo nesprávná skutková zjištění, nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v právní úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady čí omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 25. 11. 2008 (sp. zn. 21 Co 293/2008 Krajského soudu v Brně), když v návaznosti na závěry z předchozích rozhodnutí odvolacího soudu i dovolacího soudu v téže právní věci (zejména z rozhodnutí dovolacího soudu z 31. 8. 2006, 28 Cdo 856/2006 Nejvyššího soudu) dospěl k tomu, že v tomto případě bylo nutno (vzhledem k tomu, co vyplývalo z obsahu soudního spisu) posoudit tuto právní věc tak, že přechod nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, je přechodem věcí na stát bez právního důvodu, když tu nebyla bezpečně doložena existence perfektivního právního úkonu o převodu či přechodu věcí na stát; zároveň nebylo také jednoznačně doloženo, že by vydání nemovitostí bránily zákonné podmínky stanovené v §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, a to zejména s přihlížením k tomu, že odvolací soud při aplikaci ustanovení §6 odst. 2 a §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nevycházel z jiných závěrů než z těch, které odpovídají citovaným právním závěrům z publikované judikatury soudů či z právních závěrů z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.
Nešlo tu také podle názoru dovolacího soudu ani o případ řešení právní otázky, která by byla řešena rozdílně v konkrétních rozhodnutích odvolacích soudů nebo dovolacího soudu se zcela shodnou právní problematikou.
Nebyly tu tedy u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Dovolací soud proto přikročil podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatele nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobcům v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. prosince 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu