ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1685.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1685/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce JUDr. J. D., proti žalovanému Ing. P. Š., o zaplacení úroků z prodlení, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 4 C 4/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 12 Co 442/2007-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 23. května 2007, č. j. 4 C 4/2007-73, zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 2,5 % z částky 1,500.000,- Kč za dobu od 24. 2. do 22. 3. 2005 (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 2,5 % z částky 1,500.000,- Kč za dobu od 23. 3. 2005 do 23. 8. 2006 ve stanovené lhůtě (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný jako správce podniku neoprávněně odebral peníze z cizího účtu, který byl zřízen žalobcem jako soudním exekutorem, jenž měl za ně odpovědnost. Podle §451 odst. 2 obč. zák. tak žalovanému vznikla povinnost je vrátit žalobci, neboť peníze byly vybrány z jeho účtu. Splatnost této povinnosti nastává dle §563 obč. zák. po výzvě, jež byla v souzené věci učiněna dopisem nové správkyně podniku adresovaným žalovanému ze dne 17. 3. 2005, v níž byla žalovanému určena třídenní lhůta ke splnění povinnosti, a proto byl žalovaný s vrácením peněz v prodlení ode dne 23. 3. 2005. Toto prodlení skončilo dnem 23. 8. 2006, kdy nové správkyni došly od žalovaného vrácené peníze, neboť plnění správkyni podniku ze strany žalovaného jako osobě, jejímž úkolem je tyto peníze spravovat, má pak stejný význam, jako plnění žalobci. Žalobci tak vzniklo podle §517 odst. 2 obč. zák. právo na úroky z prodlení za dobu od 23. 3. 2005 do 23. 8. 2006, a soud prvního stupně proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 12 Co 442/2007-101, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej změnil tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem I. stupně v částce 58.057,- Kč ve stanovené lhůtě (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Soud prvního stupně správně rozhodl o povinnosti žalovaného k zaplacení úroků z prodlení za posuzované období žalobci, z jehož účtu žalovaný neoprávněně vybral 1,500.000,- Kč a tyto prostředky i po výzvě k jejich vrácení, učiněné správkyní podniku ustanovené žalobcem namísto žalovaného, zadržoval. Za tuto dobu pak žalobce požadoval úrok z prodlení v přiléhavé výši. Odvolací soud nepřistoupil na argumentaci žalovaného, který odkazoval na §338k odst. 1 o. s. ř., podle kterého správce při výkonu své funkce postupuje podle zákona a dalších předpisů, přičemž dbá po nařízení výkonu rozhodnutí, aby nedošlo bezdůvodně ke zmenšení majetku, a vyžadují-li to okolnosti případu, může vyzvat dlužníky povinného, aby plnění svých peněžitých dluhů skládaly na účet, který za tímto účelem zřídil. V tomto případě ovšem daný účet nezřídil žalovaný jako správce podniku, nýbrž žalobce jako exekutor.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uvádí, že nenalezl rozhodnutí dovolacího soudu, které by se podobnou záležitostí zabývalo a řešilo ji. Má tedy za to, že se jedná o otázku zásadního právního významu vzhledem k tomu, že i do budoucna lze důvodně předpokládat spory mezi exekutory a správci podniku a řešení vztahu jejich nadřízenosti a podřízenosti. Dovolatel přitom poukazuje na prolínání odlišných institutů, na základě kterých měla být finanční částka vrácena. Prvotní žaloba byla totiž vedena z titulu náhrady škody, přičemž následně začal žalobce uvádět, že se jedná o nárok plynoucí z bezdůvodného obohacení. Z důvodu nesprávného právního posouzení pak bylo vydáno i vadné rozhodnutí. Důvodnost dovolání tedy žalovaný dovozuje z §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí ani se soudem prvního stupně, který podle něj svůj rozsudek vystavěl na argumentu, že žalovaný jako správce podniku a žalobce jako exekutor jsou ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, avšak správce podniku je zcela samostatnou osobou vykonávající svoji funkci dle §338k o. s. ř., jenž je povinen řídit se výhradně ustanoveními občanského soudního řádu, nikoliv pak výzvami či nařízeními exekutora. Vybráním peněz z účtu určeného pro exekuce prodejem podniku se pak žalovaný nedopustil žádného protiprávního jednání, tím méně pak s úmyslem způsobit žalobci škodu, neboť byl povinen postupovat ve vztahu k podniku, jeho aktivům i pasivům s odbornou péčí a spravovat peníze a majetek povinného tak, aby nedocházelo k jeho zmenšení či škodě na tomto majetku. Dovolatel tedy svým postupem pouze napravoval v mezích svých možností stav exekuce prodejem podniku, když režim finančních toků byl podle něj nastaven nestandardně, navíc v rozporu se zákonnými ustanoveními, přičemž jej §338k odst. 1 o. s. ř. opravňoval ke zřízení účtu za účelem skládání peněžitých dluhů dlužníky povinného.
Dovolatel se dále domnívá, že žalobce nebyl aktivně věcně legitimován k podání žaloby, tato měla být vedena ze strany nové správkyně podniku, neboť konflikty v rámci předání správy podniku mají být řešeny v rámci vztahu nový správce versus správce odvolaný.
Žalobce přitom teprve v rámci odvolání začal tvrdit, že žalovaný nevybral peníze z účtu určeného pro exekuci prodejem podniku, ale z účtu exekutora, kde byly jeho pohledávky na nákladech exekuce a prostředky pro oprávněné. Na tato tvrzení neměl brát odvolací soud s ohledem na §119a o. s. ř. zřetel, a pokud k nim přihlédl, pak zatížil řízení vadou ve smyslu §241a o. s. ř.
Žaloba měla být zamítnuta i z toho důvodu, že byla podána před splatností tvrzené pohledávky, když k vrácení prostředků nebyl žalovaný vyzván žalobcem, ale novou správkyní, tedy subjektem odlišným od žalobce.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí a, dospěje-li dovolací soud k závěru, že důvody ke zrušení se týkají i rozsudku soudu prvého stupně, nechť zruší i tento.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pouze pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení, předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání lze tak v posuzované věci zvažovat pouze za užití §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí NS, sv. 2/2001, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor civilních rozhodnutí NS, sv. 2/2001, C 103 a 111).
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005, usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2737/2008, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v §242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.
Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat především z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci. K námitkám resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.), tj. vady řízení (v tomto případě námitka dovolatele, podle kterého žalobce teprve v rámci odvolání začal tvrdit, že žalovaný nevybral peníze z účtu určeného pro exekuci prodejem podniku, ale z účtu exekutora, kde byly jeho pohledávky na nákladech exekuce a prostředky pro oprávněné, přičemž na toto tvrzení neměl brát odvolací soud s ohledem na §119a o. s. ř. zřetel) a skutkové námitky, v zásadě nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005). Nadto Nejvyšší soud zmíněné vady v posuzované věci ani neshledal. Případné pochybení odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozsudku nesprávně uvedl, že žalovaný vybral finanční prostředky z účtu žalobce v době, kdy již nevykonával funkci správce, nemá přitom žádný vliv na rozhodnutí v této věci.
Dovolání žalovaného navíc postrádá přiléhavé obsahové vymezení otázky zásadního právního významu, jak vyplývá z výše citované judikatury. Dovolací přezkum podle příslušných ustanovení pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání, relevantních pro tuto věc (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je přitom zaměřen nikoli na úplnou hmotněprávní či procesní revizi rozhodnutí nižší instance, ale na event. vyřešení či přehodnocení konkrétní právní otázky (jasně vymezené a zdůvodněné v dovolání, včetně odkazu na stávající judikaturu) s přínosem pro oblast sjednocování judikatury. Pokud totiž dovolatel tuto otázku vymezuje tak, že jde o řešení vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi exekutorem a správcem podniku, pak se tato otázka nevztahuje k meritu věci, kterým je povinnost zaplacení úroků z prodlení žalovaným, jenž neoprávněně vybral z účtu žalobce 1,500.000,- Kč a tyto prostředky po výzvě k jejich vrácení správkyní podniku, ustanovené žalobcem namísto žalovaného, zadržoval. Obdobně postrádají přiléhavé obsahové vymezení i námitky ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce či nesprávného určení osoby oprávněné k výzvě k vrácení zadržované finanční částky.
Dovolatel přitom přehlíží, že právní kvalifikace provedená žalobcem není pro rozhodnutí soudu o věci samé rozhodná a že pro dovození závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně je jedině podstatná skutečnost, že z účtu zřízeného žalobcem vybral neoprávněně určitou finanční částku, kterou taktéž bez právního důvodu po zproštění své funkce zadržoval. Na jeho straně tak došlo k obohacení na úkor žalobce bez právem uznaného důvodu. Byla tak naplněna jedna ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení obsažená v §451 odst. 2 obč. zák. a žaloba byla podána důvodně osobou aktivně věcně legitimovanou.
Námitka dovolatele, že „žalobce teprve v rámci odvolání začal tvrdit, že žalovaný nevybral peníze z účtu určeného pro exekuci prodejem podniku, ale z účtu exekutora, kde byly jeho pohledávky na nákladech exekuce a prostředky pro oprávněné, a že na toto tvrzení neměl brát odvolací soud s ohledem na §119a o. s. ř. zřetel“, není přiléhavá, neboť dovolatel skutečnost, že „peníze byly určeny k rozdělení dle Příkazu k úhradě nákladů exekuce, kterým je určována část finančních prostředků na úhradu pohledávek oprávněného, náhrady případných nákladů řízení a nákladů exekutora“, tvrdil sám ve svém vyjádření k žalobě ze dne 20. 2. 2007 (č. l. 49).
Pokud dovolatel namítá, že žalobce jej nevyzval k plnění dluhu, a žaloba tak měla být jako předčasná zamítnuta, pak Nejvyšší soud konstatuje, že otázka, zda-li a kdy byl žalovaný žalobcem vyzván k plnění dluhu je otázkou skutkovou, která nemůže být za daných procesních okolností předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení (viz §241a odst. 3 o. s. ř.) s tím, že závěr soudu prvního stupně v tomto směru, jemuž soud odvolací přitakal, byl založen na konkrétním – jedinečném vztahu mezi žalobcem jako exekutorem a „novou“ správkyní podniku a posuzování tohoto vztahu, jeho obsahu i příslušných zmocnění výrazně přesahuje rámec naznačeného dovolacího přezkumu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř..
Žalobci vzniklo podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. prosince 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D, v. r.
předseda senátu