ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1735.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1735/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele M. L., zastoupeného, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12. 11. 2008, sp. zn. 12 Co 281/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 108/2000 (žalobkyně L. H., zastoupené, proti žalovanému M. L., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 9. 1. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 18. 5. 2007, č. j. 12 C 108/2000-278. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému M. L. uloženo vydat žalobkyni L. H. ideální polovinu objektu bydlení čp. 57 a pozemku parc. č. 172 (o výměře 452 m2) v katastrálním území L., zapsaných na listu vlastnictví č. 1001 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Ú. (katastrální pracoviště L.). Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby žalovanému městu bylo uloženo vydat žalobkyni i zbývající polovinu týchž nemovitostí. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Lounech 19.707,50 Kč na náhradu jím placených nákladů tohoto řízení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Také žalovanému M. L. bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Lounech 19.707,50 Kč na úhradu jím placených nákladů řízení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně i žalovaného města proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12. 11. 2008, sp. zn. 12 Co 281/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Lounech z 18. 5. 2007, č. j. 12 C 108/2000-278, potvrzen ve výrocích označených I. a III. (o vydání ideální poloviny žalobkyní požadovaných nemovitostí a o nákladech řízení mezi žalobkyní L. H. a žalovaným M. L.), zatím co výroky téhož rozsudku soudu prvního stupně (o úhradě placených nákladů řízení vůči Okresnímu soudu v Lounech) byly rozsudkem odvolacího soudu změněny tak, že platební povinnost žalobkyně a žalovaného města vůči Okresnímu soudu v Lounech se jim neukládá. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně i žalovaného města ve věci samé nejsou důvodná; odvolání žalobkyně i žalovaného města byla shledána důvodnými jen ohledně náhrady nákladů řízení ze strany žalobkyně a žalovaného města vůči Okresnímu soudu v Lounech.
Odvolací soud poukazoval na to, že v předchozím průběhu tohoto řízení byla žalobkyni zamítnuta její žaloba rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 26. 11. 1992, č. j. 7 C 15/92-63, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 19. 5. 1998, sp. zn. 11 Co 103/98, avšak rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 11. 1. 2000, 28 Cdo 1919/98, byly uvedené rozsudky zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud byl toho názoru, že je třeba v tomto dalším řízení blíže objasnit a posoudit, komu byla podána ze strany oprávněné osoby výzva k vydání nemovitostí uvedených v žalobě žalobkyně, zda tato výzva měla povahu výzvy podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. a zda výzva byla žalobkyní podána u subjektu, o němž bylo možné se domnívat, že tento subjekt měl žalobkyní uváděné nemovitosti ve svém držení.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně rozhodoval již jen o části restitučního nároku, o níž dosud nebylo rozhodnuto. Žaloba žalobkyně tu byla již ohledně jedné poloviny nemovitostí zamítnuta, když tato část nároku se týkala ideální poloviny nemovitostí, která byla matkou žalobkyně prodána kupní smlouvou z 13. 12. 1958, ale soud tu neshledal důvod existence restitučního důvodu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., neboť k prodeji nedošlo za nápadně nevýhodných podmínek; soud totiž měl za to, že sjednaná kupní cena poloviny nemovitostí ve výši 24.654,- Kč odpovídala tehdy platným právním předpisům. Tento zamítavý výrok soudního rozhodnutí nebyl napaden odvoláním, nabyl samostatně právní moci a nebyl proto předmětem přezkoumání ze strany odvolacího soudu.
Pokud šlo o výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo uloženo vydat žalobkyni ideální polovinu nemovitostí, o něž šlo v tomto soudním řízení, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., jako dcera původního vlastníka nemovitosti K. H., který zemřel 6. 12. 1985. Soud prvního stupně měl dále za to, že žalobkyně řádně vyzvala k vydání nemovitosti svým podáním ze 7. 8. 1991, které bylo odevzdáno bývalému Okresnímu úřadu v Lounech. Dále se soud prvního stupně zabýval existencí restitučního důvodu a to tím, zda v daném případě došlo k majetkové křivdě způsobené politickou perzekucí či postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně měl za to, že v tomto případě byl výměr o konfiskaci nemovitostí, vydaný 24. 3. 1948 tehdejším Okresním národním výborem v L., vydán jen „v důsledku politické perzekuce otce žalobkyně jako živnostníka“; odvolací soud byl toho názoru, že skutková zjištění soudu prvního stupně v uvedeném smyslu jsou dostatečná, takže odvolací soud se s nimi ztotožnil a měl proto za to, že tu restituční důvod na straně žalobkyně dán byl a že tedy žalobě o vydání poloviny nemovitosti, uváděných žalobkyní, bylo soudem prvního stupně po právu vyhověno.
Výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení vycházel z toho, že zástupce žalobkyně se výslovně nároku na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal a žalovaný byl v odvolacím řízení neúspěšný (§142 odst. 1 a §224 odst. ?? občanského soudního řádu).
Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, uložených k úhradě žalobkyni i žalovanému městu podle ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu, byl odvolacím soudem změněn podle ustanovení §220 odst. 3 občanského soudního řádu zejména vzhledem k osobním poměrům žalobkyně (u níž jsou dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků) a ohledně žalovaného města vzhledem k tomu, že náklady řízení hrazené v daném případě ze státních prostředků (vynaložené na znalečné za provedené znalecké posudky) vznikly v té části řízení, v níž byl žalovaný jako účastník řízení úspěšný.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému městu dne 5. 2. 2009 a dovolání ze strany žalovaného bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Lounech dne 20. 2. 2009, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, že skutková zjištění soudů prvního i druhého stupně postrádají oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolávající se žalované město vytýkalo, že soudy obou stupňů v daném případě „bez dalšího přijaly za prokázané tvrzení žalobkyně, a to na základě provedení a hodnocení jen několika důkazů, jež se navíc vůbec nevztahovaly k prokázání skutečnosti, zda tu byla konfiskace majetku otce žalobkyně důvodná, ale prokazovaly pouze vedlejší skutečnosti, které byly z hlediska přezkumu konfiskačního rozhodnutí zcela irelevantní“.
Dovolatel poukazoval zejména na to, že otec žalobkyně K. H. byl již 13. 1. 1947 rozhodnutím trestní nalézací komise okresního národního výboru uznán vinným za konkrétní skutky za doby nacistické okupace, které založily použití dekretu č. 108/1945 Sb. vůči němu; i odvolací řízení ohledně těchto otázek bylo ukončeno pro K. H. neúspěšně již dne 4. 6. 1947. Vydání konfiskačního výměru z 24. 3. 1948 pouze navazovalo na zmíněná rozhodnutí z roku 1947 a vycházelo ze zjištění učiněných trestní nalézací komisí. Z uvedených okolností tedy nelze, podle názoru dovolatele, dovozovat bez dalšího politickou perzekuci vůči původnímu vlastníku nemovitostí K. H.
Podle názoru dovolatele nelze se také ztotožnit s názorem soudu prvního stupně (převzatým i odvolacím soudem), že pro rozhodnutí trestní nalézací komise z roku 1947, jímž byl postižen původní vlastník nemovitostí K. H., byly použity svědecké výpovědi, které činnost K. H. posuzovaly negativně, zatím co nebyla zohledněna žádná prohlášení tehdy ještě žijících českých osob o tom, jakým způsobem K. H. za války tyto osoby podporoval. Z výsledků jednání již uvedené trestní nalézací komise vyplynula naopak skutečnost, že K. H. např. „ve zmanipulované exekuční dražbě v roce 1943 zakoupil hotel, v němž až do konce války provozoval pro německé vojáky tzv. S., že také dodával maso německé vojenské posádce, a že za okupace sám zahájil vyvlastňovací řízení k pozemku manželů L.“ a že ještě „4. 23. 1944 žádal, aby mu bylo povoleno pořádat koncerty pro jeho hotelové hosty, a to výlučně z řad příslušníků německé branné moci“. K. H. byl tedy po válce shledán vinným, když takto bylo doloženo, že za okupace záměrně podporoval okupační orgány; ke konfiskaci jeho majetku došlo pak podle dekretu č. 108/1945 Sb., a to s účinností ke dni 30. 10. 1945 a už rozhodnutím Zemského národního výboru v P. ze 4. 6. 1947 bylo rozhodnuto o tom, že u K. H. jsou splněny podmínky pro konfiskaci. Ve zjevném rozporu s těmito skutečnostmi je tedy nepodložený závěr soudů obou stupňů, že zabrání majetku K. H. bylo aktem politické perzekuce vůči němu po 25. 2. 1948. Tento závěr byl učiněn, aniž by se soudy obou stupňů vypořádaly „s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky soudního řízení“.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nešlo tu o případ, který má na zřeteli ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, když tu předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Lounech z 26. 11. 1997, č. j. 7 C 15/92-63) nebylo zrušeno rozsudkem odvolacího soudu – Krajského soudu v Ústí nad Labem z 19. 5. 1998, sp. zn. 11 Co 103/98, nýbrž oba tyto rozsudky byly zrušeny až rozsudkem Nejvyššího soudu z 11. 1. 2000, 28 Cdo 1919/98.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 108/2000 Okresního soudu v Lounech), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 12. 11. 2008, napadeným dovoláním dovolatele, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem z 12. 11. 2008 (sp. zn. 12 Co 281/2008 Krajského soudu v Ústí nad Labem) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Vdaném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c), §3 odst. 4, §5 a §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (jak to vyplývalo z odůvodnění jeho rozsudku z 12. 11. 2008, sp. zn. 12 Co 281/2008 Krajského soudu v Ústí nad Labem).
Odvolací soud vycházel přitom i z toho, co bylo uvedeno v rozsudku dovolacího soudu z 11. 1. 2000 (28 Cdo 1919/98 Nejvyššího soudu ČR), že v této právní věci bylo třeba v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu zevrubnějšího objasnění a posouzení otázek, kterému orgánu či organizaci (jako povinné osobě) měla být v tomto případě podána ze strany oprávněné osoby výzva k vydání věcí (v souvislosti i s ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí), zda podání žalobkyně, jako oprávněné osoby, svým obsahem mělo povahu výzvy podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. a zda toto podání bylo učiněno u takového subjektu, o němž bylo možné se domnívat (zejména podle písemných operátů evidence nemovitostí), že v rozhodném období měl věci v držení.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jeho převzetí státem.
Podle ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. přešly věci z majetku státu do vlastnictví obcí (s výjimkami uvedenými v ustanovení §4 odst. 1 tohoto zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem ČR. Zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., pak jsou ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 téhož zákona oprávněnými osobami (pokud jsou občany ČR) fyzické osoby uvedené v tomto ustanovení pod písmeny a) až e) a mezi námi (pod písm. c/) také děti osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, a to hned za dědici ze závěti (uvedenými pod písmeny a/ a b/), pokud ovšem v konkrétním případě vůbec došlo k dědění ze závěti.
Podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje kromě případů výslovně uvedených v §6 odst. 1 tohoto zákona i na další případy, neuvedené v §6 odst. 1, spadají-li pod §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. spočívá zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990), ve vydání věci nebo v poskytnutí náhrady, byly-li tyto následky způsobeny způsobem v zákoně č. 87/1991 Sb. výslovně stanoveným, nebo došlo-li k nim na základě ustanovení, která zákon č. 87/1991 Sb. zrušuje, anebo byly-li důsledkem politické perzekuce nebo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. lze aplikovat jak na případy správních aktů, vydaných v období 25. 2. 1948 až 1. 1. 1990, v nichž je zamýšlena perzekuce osob pro jejich příslušnost k určité sociální, náboženské, majetkové nebo jiné vrstvě přímo deklarována, tak i na správní akty, které přes svou formální i věcnou „bezchybnost“ měly ve skutečnosti za cíl (nebo za jeden z cílů) zmíněnou represi (k tomuto právnímu závěru dospěl např. Nejvyšší soud v neuveřejněném rozsudku vydaném pod sp. zn. 2 Cdon 778/96).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo i nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v právní úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, právně významnou, která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z judikatury soudů vycházel dovolací soud i v daném případě. Musel však zároveň konstatovat, že s týmiž ustanoveními právních předpisy i s citovanými právními závěry z judikatury soudů se odvolací soud ve svém rozsudku z 12. 11. 2008 (sp. zn. 12 Co 281/2008 Krajského soudu v Ústí nad Labem) nedostával do zjevného rozporu, zejména co do rozporu s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., a to v tom smyslu, že by projednávanou právní věc posoudil podle neodpovídajících ustanovení tohoto zákona anebo že by si aplikovaná ustanovení vyložil zcela odchylně od právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů. Nešlo tu také v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Nemohl tedy dovolací soud shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
U nepřípustného dovolání již nenáleží dovolacímu soudu zabývat se dovolatelem uplatněnými dovolacími důvody (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné ….“). Lze však v této souvislosti poukázat na to, že v daném případě dovolatel ve svém dovolání uplatňoval v podstatě námitky vadného nebo nesprávného skutkového zjištění v řízení o této právní věci, jakož i vycházení soudů obou stupňů ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, ale zejména i námitky vadného hodnocení důkazů soudem prvního stupně i odvolacím soudem. Dovolatel tedy ve svém dovolání kladl důraz na údaje a tvrzení, jež směřovaly nikoli k doložení dovolacích důvodů stanovených výslovně v občanském soudním řádu, nýbrž k argumentování dovolatelem uváděných údajných vad či omylů ze strany soudů, které nemají povahu zákonem upravených důvodů k podání dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. V tomto smyslu bylo již shora poukázáno na to, jak jsou takové uplatňované vady a námitky posuzovány v dovolacím řízení ve shodě se závěry uveřejněné judikatury soudů (viz již zmíněné rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Protože tedy dovolání dovolatele nevykazovalo zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu, přikročil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu