ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1765.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1765/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele P. f. Č.R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 18. 1. 2007, sp. zn. 8 Co 523/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 40/2003 (žalobce K. L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., a 2. P. f. Č.R., o určení domnělé oprávněné osoby podle §4a zákona č. 229/1991 Sb.), takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 17. 2. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze 6. 4. 2006, č. j. 13 C 40/2003-81. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, aby bylo soudem určeno, že žalobce je domnělou oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. a že má nárok k pozemkům parc. č. 717/406 a parc. č. 630 (o výměře 7312 m2) v katastrálním území Z. u H. (odňatým podle údajů v žalobě fakticky na podzim roku 1951). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované Č. r. – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na náhradu nákladů řízení 878,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobce a žalovaný P. f. Č.R. nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci bylo ještě uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Opavě náhradu placených nákladů tohoto řízení 450,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 18. 1. 2007, sp. zn. 8 Co 523/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Opavě ze 6. 4. 2006, č. j. 13 C 40/2003-81, potvrzen ve vztahu k žalované Č. r. – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ve vztahu k žalovanému P. f. Č.R. byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo určeno, že žalobce K. L. je domnělou oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. a má nárok k pozemkům parc. č. 717/406 a parc. č. 630 v katastrálním území Z. u H. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo měnícím rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto, že žalovaný P. f. Č.R. nahradí žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně částkou 10.616 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; státu – Okresnímu soudu v Opavě nebylo přiznáno právo na náhradu placených nákladů tohoto řízení; ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou ČR – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo rozhodnuto, že nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný P. f. Č.R. je povinen zaplatit žalobci na náhradu těchto nákladů 7.824,25 Kč; ohledně žalobce a žalované ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo rozhodnuto, že vzájemně nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně učinil v této právní věci správná a úplná skutková zjištění pro posouzení žaloby žalobce, ale z těchto skutkových zjištění dovodil nesprávné právní závěry ohledně aplikace ustanovení §4 a §4a odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. na daný případ.
Odvolací soud byl toho názoru, že vlastnické právo právních předchůdců (rodičů) žalobce k pozemkům, o něž jde v tomto řízení, „zcela prokazuje listina Slezské zemské společnosti ze dne 17. 6. 1940, o stanovení kupní ceny a splátek, placení kupní ceny i lhůt splatnosti této ceny.“ Odvolací soud dále uváděl, že uzavření kupní smlouvy ohledně pozemků, o něž jde v tomto řízení, dokládá i dopis Slezské zemské společnosti W. z 27. 8. 1940, v němž je po matce žalobce M. L. vyžadována plná moc k zastupování J. L., otce žalobce, souvisejícímu s touto koupí pozemků, Z uvedených listin se dalo, podle názoru odvolacího soudu, mít za to, že kupní cena podle zmíněné kupní smlouvy byla zaplacena. Odvolací soud byl tedy toho názoru, že rodiče žalobce (J. L. a M. L.) nabyli vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, přestože tu nedošlo k intabulaci převodu a vlastnického práva do pozemkových knih (katastru nemovitostí). Odvolací soud měl za to, že byla-li kupní smlouva uzavřena a nedošlo-li k jinému právnímu úkonu, který by ji zrušil nebo změnil, došlo pak po účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. (tj. od 1. 1. 1951 tehdy platného občanského zákoníku) k nabytí vlastnictví k nemovitostem i bez zápisu do pozemkové knihy, když vzhledem k ustanovení §562 zákona č. 141/1950 Sb.“ se dovrší dnem účinnosti tohoto zákona podmínky pro převod nemovitosti i u smluv, které byly platně uzavřeny před tímto dnem a které nebyly do té doby vyznačeny v pozemkové knize“.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že na smlouvu, uzavřenou právními předchůdci žalobce nelze pohlížet jako na smlouvu neplatnou s poukazem na dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákon č. 128/1946 Sb. Dekret č. 5/1945 Sb. prohlásil za neplatné majetkové převody, pokud byly uskutečněny po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové či politické perzekuce. Tak tomu však v daném případě nebylo, protože šlo o případ rodičů žalobce, kteří byli obyvateli H. (jež bylo tehdy dočasně připojeno k Německé říši), a pozemky, které tito rodiče žalobce získali, nebyly před tím, než je nabyli, odňaty někomu z důvodů národní, rasové nebo politické perzekuce. Šlo o pozemky, které byly v pozemkových knihách zapsány jako vlastnictví ČSR a po připojení H. k Německu (v období 1938 – 1945) byly Slezskou zemskou společností (jako správcem pozemků) prodávány za účelem osídlení. Zákon č. 128/1946 Sb. pak považoval za neplatné jen takové majetkové převody, k nimž došlo v době nesvobody pod tlakem okupace nebo politické perzekuce, což rovněž není případ právních předchůdců žalobce; netýkal se tedy ani tento právní předpis majetkových převodů, pro nichž ten, na koho majetek přešel, byl osobou státně spolehlivou a k převodu majetku došlo za přiměřenou úplatu.
Dospěl proto odvolací soud k právnímu závěru, že žalobce je ve smyslu ustanovení §4a odst. 3 písm. a) „domnělou oprávněnou osobou“, když právní předchůdci žalobce se stali vlastníky nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Podle názoru odvolacího soudu nebylo tu už rozhodné zabývat se otázkou, zda tu došlo v daném případě k nabytí vlastnictví vydržením. Žalobce také v tomto řízení doložil, že jeho rodiče (J. L. a M. L.) byli státními občany České republiky ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. a že jejich nemovitosti přešly na stát v rozhodném období podle zákona č. 229/1991 Sb. (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Žalobce pak byl se svým nárokem, týkajícím se těchto nemovitostí, odkázán rozhodnutím P. ú. v O. z 29. 10. 2001 (č. j. 3159/92-DS) na soud ve smyslu ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.; žalobce uplatnil včas nárok na vydání nemovitostí výzvou, doručenou dne 17. 8. 1992 pozemkovému úřadu.
Odvolací soud měl tedy za to, že tu po právu uplatňuje žalobce svůj nárok na pozemky vůči P. f. Č.R., když tento fond posoudil odvolací soud jako osobu povinnou podle ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb. (s analogickým použitím i ustanovení §20 odst. 2, věta druhá, téhož zákona).
Naproti tomu odvolací soud neshledal, že by povinnou osobou v této právní věci byla žalovaná Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by pozemek parc. č. 717/406 a parc. č. 630 v katastrálním území Z. u H. držela tato žalovaná v době nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.
Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu tak, že žalobce je domnělou oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. a má uplatitelný nárok k pozemkům parc. č. 717/406 a parc. č. 630 v katastrálním území Z. u H., a to ve vztahu vůči Pozemkovému fondu ČR (jako správci pozemků); tento fond pokládá odvolací soud za povinnou osobu (ve smyslu analogického použití ustanovení §20 odst. 2, věta druhá, zákona č. 229/1991 Sb.).
Ve vztahu k žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových byl výrok rozsudku soudu prvního stupně, žalobu žalobce zamítající, potvrzen jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Změna výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným Pozemkovým fondem ČR byla odvolacím soudem shledána v souladu s ustanovením §224 odst. 2 a s ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu vzhledem k tomu, že žalobce měl proti tomuto žalovanému úspěch v řízení o věci samé.
Změnou byl odvolacím soudem i výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ze strany žalobce vůči státu – Okresnímu soud v Opavě, a to ve smyslu ustanovení §224 odst. 2 občanského soudního řádu s přihlížením i k ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu i k ustanovení §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224, §142 odst. 1, §149 odst. 1 a §160 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému Pozemkovému fondu ČR dne 8. 2. 2007 a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo dne 20. 2. 2007 podáno u Okresního soudu v Opavě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se P. f. Č.R. navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel poukazoval co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovoláním, směrujícím proti výroku rozsudku vyhovujícímu žalobě žalobce vůči němu, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu); dovolatel navrhoval zrušit také výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení.
Dovolatel především zdůrazňoval, že nelze souhlasit s právním názorem odvolacího soudu, že v daném případě je P. f. Č.R. „povinnou osobou (§5 zákona č. 229/1991 Sb.), když právnickou osobu, která věc převzala, ani jejího právního nástupce, nelze zjistit“.
Podle názoru dovolatele si soudy obou stupňů v tomto případě neuvědomily, že tu mohla žaloby domnělé oprávněné osoby (ve smyslu ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.) směřovat jen k tomu, aby bylo soudem rozhodnuto, že domnělá oprávněná osoba je legitimována k nároku na vydání věci u příslušného pozemkového úřadu podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.; nejde tu o žalobu o vydání věci, když ještě nepředcházelo rozhodnutí pozemkového úřadu podle §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.; do pravomoci soudu tu nenáleží rozhodovat u uložení povinnosti povinné osobě, aby vydala nemovitost osobě oprávněné. Rovněž tu soud nemůže rozhodovat o tom, kdo je tu povinnou osobou, neboť ta je určena již rozhodnutím pozemkového úřadu, jímž byla domnělá oprávněná osoba (tj. žalobce M. L.) odkázána na soud.
Dovolatel tedy trvá na tom, že P. f. Č.R. není v tomto případě povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb. Na rozdíl od názoru odvolacího soudu je dovolatel toho názoru, že Pozemkový fond nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, nedržel ke dni nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (tj. k 24. 6. 1991), když P. f. Č.R. byl zřízen zákonem č. 569/1991 Sb., který nabyl účinnosti až dnem 1. 1. 1992. P. f. Č.R. tu také není vlastníkem nemovitostí; vlastníkem je stát a P. f. Č.R. je tu pouze správcem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Pokud jde o Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových žalovaný P. f. Č.R. poukazuje na to, že „Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových převzal ve věcech majetku státu povinnosti zaniklého okresního úřadu (jehož právním předchůdcem byl bývalý Okresní národní výbor v O.).
Ve vyjádření Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (podaném za žalovanou Českou republiku) k dovolání dovolatele P. f. Č.R. bylo uvedeno, že žalovaná ČR se „ztotožňuje se závěry rozsudku soudu prvního stupně (Okresního soudu v Opavě ze 6. 4. 2006, č. j. 13 C 40/2003-81), které považuje za věcně správné; ohledně rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 18. 1. 2007, sp. zn. 8 Co 253/2006, se žalovaná Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových přiklání k názoru P. f. Č.R., že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním osouzení věci“.
Dovolání dovolávajícího se P. f. Č.R. bylo v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel ve svém dovolání uváděl jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Projednávanou právní věc bylo tu třeba (v návaznosti na rozhodnutí P. ú. v O. z 29. 10. 2001, č. j. 3159/92-DS) posoudit podle ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, a také podle ustanovení §4a odst. 2 a 3 téhož zákona.
Podle ustanovení §4a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nemůže-li osoba, na kterou přešlo vlastnictví nebo osobní užívací právo k nemovitostem ve smyslu ustanovení tohoto zákona o půdě, jednoznačně prokázat svůj nárok k pozemkům, porostům a jinému majetku, zejména výpisem z úřadní evidence, zapíše ji pozemkový úřad jako domnělou oprávněnou osobu.
Podle ustanovení §4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. může pozemkový úřad svým rozhodnutím na základě žádosti domnělé oprávněné osoby uznat nárok k pozemkům, porostům a jinému zemědělskému majetku této osobě, jestliže domnělá oprávněná osoba:
předloží rozhodnutí o dědictví nebo smlouvu, kterou dokládá vlastnické právo, doklad o smlouvě nebo doklad o jiném právním úkonu o nabytí vlastnictví touto osobou nebo doklad o jiném právním úkonu o nabytí vlastnictví touto osobou nebo jejím právním předchůdcem, nedošlo-li k právně účinnému převodu jen pro nedostatek zápisu do pozemkové knihy nebo do evidence nemovitostí,
prokáže, že ve skutečnosti došlo k dělbě užívání nemovitosti mezi spoluvlastníky nebo k výměně pozemků, a k převodu nedošlo jen proto, že nebyl zachován předepsaný úřední postup,
prokáže, že sama nebo její právní předchůdce měl pozemky, porosty nebo jiný majetek v držbě a doklad o vlastnictví nemůže předložit, protože buď nebylo realizováno zápisové řízení, nebo došlo ke ztrátě nebo poškození či zničení katastrálního nebo pozemkového operátu.
Podle ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., jestliže pozemkový úřad neuzná nárok podle §4 odst. 3 téhož zákona, odkáže domnělou oprávněnou osobu s jejím nárokem na soud. Řízení o tomto nároku a o tom,k zda je domnělá oprávněná osoba oprávněnou osobou, soud spojí.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. nemovitosti drží (s výjimkami uvedenými pod písm. a/ a písm. b/ téhož ustanovení, nevztahujícími se ovšem na tento případ).
Osobou, která nemovitosti drží podle §5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. se rozumí: a) právnická osoba, která měla ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (tj. k 24. 6. 1991, srov. §35 zákona č. 229/1991 Sb.) k nemovitosti ve vlastnictví ČSFR, ČR a SR právo hospodaření nebo právo trvalého užívání, a b) u ostatních nemovitostí jejich vlastník.
Stát je povinnou osobou pouze tehdy, je-li majetek v držení státního orgánu či státního zařízení bez právní subjektivity (viz stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 47 /125/).
Ustanovení §20 odst. 2, věta druhá, zákona č. 229/1991 Sb. (na které bylo poukázáno v rozsudku odvolacího soudu z 18. 1. 2007, sp. zn. 8 Co 523/2006 Krajského soudu v Ostravě) upravuje náhradu živého a mrtvého inventáře k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby další oprávněné osobě uvedené v §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ze strany právnické osoby, která věci původního vlastníka živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, převzala (nebo jejího právního nástupce), přičemž jestliže tato právnická osoba zanikla, je v §20 odst. 2, věta druhá, zákona č. 229/1991 Sb. stanoveno, že náhradu živého a mrtvého inventáře poskytne pozemkový fond podle ustanovení §18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (náhrada tu spočívá v poskytnutí nemovitosti ve správě pozemkového fondu nebo v poskytnutí hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem, popřípadě v cenných papírech, které mají povahu státních dluhopisů).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: „je-li domnělá oprávněná osoba odkázána pozemkovým úřadem na soud (§4a odst. 5 zákona č.229/1991 Sb.) je dána pravomoc soudu rozhodnout o tom, zda tato domnělá oprávněná osoba může uplatnit nárok ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 220/1991 Sb. Není tu však dána pravomoc soudu k tomu, aby sám zároveň rozhodl o vydání nemovitosti této osobě.
Spojení řízení ve smyslu ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. je třeba chápat jako řešení jednak otázky je-li domnělá oprávněná osoba skutečně oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 téhož zákona a jednak řešení otázky, zda budou doloženy okolnosti uvedené v §4a odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 229/1991 Sb. (viz stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 47 /125/).
Účastníky řízení před soudem ve smyslu ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. jsou domnělá oprávněná osoba, jiná oprávněná osoba a povinná osoba. Žalobní návrh domnělé oprávněné osoby směřuje ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb. proti povinné osobě a soud jej projedná podle ustanovení části třetí občanského soudního řádu (odvolací soud podle ustanovení části čtvrté občanského soudního řádu) (viz stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí, str. 47 /125/).
Vychází-li se ze slovního znění ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., jakož i z ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., z nichž vyplývá v takovém případě předmět občanského soudního řízení, týkajícího se „domnělé oprávněné osoby“, měl by výrok rozhodnutí soudu znít nejspíše takto: „Navrhovatel je oprávněn ve smyslu ustanovení §4 a §4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 1 téhož zákona např. k pozemkům parc. č. ….,…..“ (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 47 /125/).
Uvedená ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. i citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudu) měl dovolací soud na zřeteli při posuzování přípustného (podle §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) dovolání dovolatele v tom smyslu, zda toto dovolání lze považovat také za důvodné ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu a ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolací soud však musel zároveň konstatovat, že právní závěry odvolacího soudu, vyjádřené v jeho rozsudku z 18. 1. 2007 (sp. zn. 8 Co 523/2006 Krajského soudu v Ostravě), nelze považovat za odporující těmto uvedeným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. i citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by bylo toto rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném smyslu nesprávné tak, aby bylo na místě přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolací soud totiž neshledal, že by tu odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo že by si odvolací soud při svém rozhodování aplikované právní předpisy nesprávně vyložil (zejména odchylně od již zmíněných závěrů z uveřejněné judikatury soudů).
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolávajícího se P. f. Č.R. jako dovolání nedůvodného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci ani žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r. předseda senátu