ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1815.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1815/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. Ž., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému F. K., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 424.366,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C 339/95, o dovolání žalovaného a žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2008, č. j. 16 Co 214/2006-399, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2008, č. j. 16 Co 214/2006-399, se v části výroku II., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že je žalobce povinen zaplatit žalovanému částku 79.000,- Kč s 19% úrokem z prodlení ročně od 22. 5. 1996 do zaplacení ve stanovené lhůtě, i ve výrocích nákladových III. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 31. 10. 2005, č. j. 7 C 339/95-368, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě (výrok I.), zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 124.366,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (výroky III. a IV.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce zhodnotil nemovitost žalovaného provedením stavebních úprav se souhlasem žalovaného, se kterým měl uzavřenu nájemní smlouvu jako s pronajímatelem. Tato nájemní smlouva uzavřená v prosinci 1992 byla následně shledána absolutně neplatným právním úkonem v rámci řízení o žalobě na vyklizení nemovitosti. Okresní soud aplikoval ustanovení §667 obč. zák., přičemž vyšel z revizního znaleckého posudku Ing. A., kterým bylo zhodnocení nemovitosti stanoveno částkou 448.000,- Kč, znehodnocení pak částkou v tržní hodnotě nemovitosti 45.000,- Kč. V požadované částce proto bylo žalobě zcela vyhověno. Okresní soud dále zamítl vzájemný návrh žalovaného, který se domáhal na žalobci částky 124.366,- Kč s příslušenstvím, sestávající z bezdůvodného obohacení odpovídajícího obvyklému nájemnému, které měl žalobce zaplatit žalovanému za užívání nemovitosti po skončení nájemní smlouvy v období listopadu 1993 až listopadu 1994 v částce 51.000,- Kč, a dále z částky 73.366,- Kč představující znehodnocení nemovitosti žalovaného při vyklizení nemovitosti žalobcem. Soud dospěl k závěru, že žalobce nemohl řádně užívat nebytové prostory, neboť žalovaný mu v září 1993 odpojil zdroje energií, přičemž zde nelze vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, dle něhož má vlastník nemovitosti, který nemá možnost nemovitostí disponovat, právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájmu vůči uživateli pozemku, protože uvedený názor se vztahuje pouze na pozemek, a nedopadá tak na projednávaný případ.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. října 2008, č. j. 16 Co 214/2006-399, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil jen tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci 17% úrok z prodlení ročně z částky 300.000,- Kč od 1. 12. 1994 do 26. 8. 1995, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil jen tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 79.000,- Kč s příslušenstvím ve stanovené lhůtě, jinak jej v daném výroku potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (výroky III. a IV.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné. Odvolací soud po dokazování, které bylo soudem prvního stupně provedeno a které považuje za úplné a vyčerpávající, dospěl k jinému právnímu závěru. Soud prvního stupně aplikoval na zjištěný skutkový stav ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. Toto ustanovení však dopadá na situace, kdy existuje řádná nájemní smlouva, následně jsou nájemcem prováděny opravy se souhlasem pronajímatele, který se nezavázal k jejich úhradě, a po skončení nájmu může nájemce požadovat protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci. V daném případě ovšem bylo zjištěno, že účastníky uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, a tudíž se v případě posuzovaného nároku jedná o bezdůvodné obohacení podle §451 obč. zák., spočívající ve svém důsledku v plnění bez právního důvodu. Plněním bez právního důvodu mohou být i investice vynaložené na cizí věc. V posuzované věci neexistoval právní důvod, aby někdo jiný než vlastník investoval do věci své prostředky. Vlastníku nemovitosti tak vznikl prospěch v rozsahu, v němž se nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila, a to k okamžiku, kdy k tomuto zhodnocení došlo. Výše bezdůvodného obohacení přitom byla stanovena správně v souladu se závěry uvedenými ve znaleckém posudku Ing. A.
Odvolací soud se dále neztotožnil s posouzením vzájemného návrhu žalovaného, kterým byla uplatněna částka 124.366,- Kč, soudem prvního stupně. Z revizního znaleckého posudku odvolací soud zjistil, že obvyklé nájemné v období listopadu 1993 až listopadu 1994 za srovnatelný objekt v tomto čase i lokalitě odpovídá částce 56.000,- Kč. Žalovaný se však domáhal částky 51.000,- Kč, kterou odvolací soud dále ponížil vzhledem k tomu, že od září 1993 do listopadu 1994 byla od nemovitosti odpojena média, čímž se kvalita užívaného prostoru výrazně snížila. Odvolací soud tak došel k částce 34.000,- Kč, přičemž nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že nebylo možno použít závěry Nejvyššího soudu ČR vyjádřené v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 845/99, které se týkalo pozemků, neboť rovněž budova sloužící podnikatelským účelům jako dům služeb je nemovitostí, na kterou dopadá stejný režim jako v případě pozemku, který nemá vlastník možnost užívat a disponovat s ním. Pokud jde o znehodnocení nemovitosti, odvolací soud vyšel ze závěru znaleckého posudku Ing. A., kde bylo vyčísleno částkou 45.000,- Kč, a vzal dále v úvahu, že žalobce sice původně nemovitost žalovaného zhodnotil, ale následně ji před opuštěním úmyslně znehodnotil, a lze těžko s odstupem doby bez existence příslušných podkladů vyčíslit částku, která by představovala náklady vynaložené na uvedení nemovitosti v předešlý stav. Odvolací soud tak k vzájemnému návrhu přiznal žalovanému částku v celkové výši 79.000,- Kč.
Odvolací soud rovněž stanovil povinnost žalovaného k placení úroků z prodlení s ohledem na to, že žalovaný převzal žalobu dne 24. 8. 1995, a jelikož ve smyslu §563 obč. zák. doba splnění nebyla dohodnuta, je dlužník povinen plnit prvního dne poté, kdy byl věřitelem požádán. Žalovaný tak měl plnit dne 25. 8. 1995 a od 26. 8. 1995 se dostal do prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (dle jeho obsahu pouze do potvrzující části výroků rozsudku o věci samé), jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost z §241a odst 2 písm. a) o. s. ř., neboť má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále z §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel namítá, že zcela zásadní vadou předchozích soudních řízení ve věci je skutečnost, že soudy nehodnotily všechny důkazy ve své vzájemné souvislosti ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., neboť vybraly z důkazů jen některé, čímž došlo k poškození práv dovolatele.
Dovolatel dále nesouhlasí s hodnocením znaleckého posudku Ing. K. A. jako posudku revizního vůči znaleckému posudku Ing. Arch. L. V., neboť posudky neřeší stejnou otázku. Zatímco posudek znalce Ing. V. určuje výši investic žalobce do nemovitosti, znalec Ing. A. se zabývá zhodnocením nemovitosti. Dovolatel rovněž vznesl vůči posudku znalce Ing. A. řadu námitek, se kterými se však znalec řádně nevypořádal.
Dovolatel rovněž polemizuje se závěry znaleckého posudku Ing. A. ohledně částky představující znehodnocení nemovitosti, přičemž dovolatel dospěl k částce vyšší. Soud se přitom nevypořádal s důkazem – předloženým znaleckým posudkem znalce D. G., který uvedl, že o zhodnocení nemovitosti nelze uvažovat, neboť žalovaný (správně žalobce) při svém odchodu zcela záměrně vše zdemoloval. O devastujícím jednání žalobce pak vypovídají rovněž fotografie zachycující nemovitost dovolatele v době, kdy ji žalobce vyklidil. Odvolací soud se s těmito argumenty nevypořádal a jeho závěr, že při tvrzeném nedostatku podkladů je nutné vycházet právě ze znaleckého posudku znalce Ing. A., dovolatel považuje za nepřijatelný.
Dovolatel namítá, že odvolací soud náležitě neodůvodnil snížení žalovaným uplatněné částky jako jeho protinávrhu představující bezdůvodné obohacení žalobce, což dovolatel považuje za zcela nepřijatelnou vadu řízení.
Soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku namítaného promlčení nároku žalobce. Rovněž odvolací soud nesprávně posoudil tuto otázku, neboť vycházel toliko z objektivní tříleté promlčecí lhůty pro uplatnění bezdůvodného obohacení, aniž by vzal v potaz i subjektivní lhůtu dvouletou. Absolutní neplatnost právního úkonu působí od samého počátku, a proto každé plnění poskytnuté na základě takového absolutně neplatného právního úkonu (v tomto případě stavební práce prováděné žalobcem) je bezdůvodným obohacením, a to již od okamžiku, kdy bylo poskytnuto. Počátek subjektivní promlčecí doby se proto váže ke dni dokončení stavby, tj. k 12. 11. 1992.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného vyjádřil tak, že se neztotožňuje s námitkou dovolatele, že soud nehodnotil všechny důkazy ve vzájemné souvislosti ve smyslu §132 o. s. ř., ani s námitkou proti hodnocení posudku znalce Ing. Abrahama jako posudku revizního, neboť i úkolem znalce Ing. V. bylo ocenění zhodnocení nemovitosti, avšak tento zadání splnit nedokázal, a bez ohledu na to, zda posudek má či nemá být posuzován jako revizní, jsou pro posouzení věci závěry tohoto posudku výchozí. Není přitom pravdou, že by se znalec Ing. A. s námitkami žalovaného nevypořádal a že by soud druhého stupně neodůvodnil svoji úvahu, na základě které ponížil žalovaným uplatněnou částku 51.000,- Kč odpovídající bezdůvodnému obohacení žalobce, neboť soud výslovně uvedl, že bylo prokázáno, že od září 1993 do listopadu 1994 byla od nemovitosti odpojena média, a kvalita užívaného prostoru se tak výrazně snížila. Jestliže odvolací soud vycházel z částky 51.000,- Kč, pak svůj postup odůvodnil, když odkázal na to, že žalovaný se domáhá zaplacení pouze částky 51.000,- Kč. K námitce, že soud nevzal v úvahu, že znalec Ing. V. vycházel toliko z účetních dokladů na zakoupený materiál k opravě škod, žalobce opět odkazuje na skutečnost, že soudy obou stupňů při posuzování výše bezdůvodného obohacení na obou stranách vycházely ze závěrů znaleckého posudku Ing. A., který posuzoval a oceňoval výši zhodnocení a znehodnocení nemovitosti. Pokud dovolatel dále namítá, že soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly se znaleckým posudkem D. G., pak v řízení bylo jasně konstatováno, že z tohoto znaleckého posudku nelze vycházet, neboť se nezabývá objektivním zjištěním skutkového stavu a odborným posouzením zhodnocení či znehodnocení nemovitosti, nýbrž znalec se nepřípustně dopustil právní kvalifikace skutečnosti, když uvedl, že žalobce při svém odchodu zcela záměrně nemovitost zdemoloval. Žalobce dále ohledně odkazu na fotografie prokazující jeho devastující jednání poukazuje na rozpory mezi těmito fotografiemi s tím, že byly pořizovány účelově a v různé době. Žalobce nesouhlasí ani s námitkou dovolatele proti závěru odvolacího soudu, že při tvrzeném nedostatku podkladů je nutné vycházet ze znaleckého posudku Ing. A., neboť má za to, že soud prvního stupně pro spravedlivé posouzení a rozhodnutí věci učinil maximum, veškeré navržené a předložené důkazy provedl a hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. Jelikož se žalobce domnívá, že žalovanému nevznikl v této souvislosti nárok na vydání bezdůvodného obohacení, odkazuje dále na své dovolání, a má za to, že i posouzení námitky promlčení nároku žalobce soudy věnovaly dostatečný prostor, přičemž tato námitka je navíc vůči soudu prvního stupně nadbytečná, neboť jeho rozhodnutí nelze dovoláním napadnout. Žalobce proto opakuje, že k promlčení jeho nároku nedošlo, neboť byla dodržena objektivní i subjektivní promlčecí doba.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ačkoli přípustnost jeho dovolání lze posuzovat pouze z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatněný dovolací důvod, jenž by Nejvyšší soud přezkoumal toliko v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení, předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí NS, sv. 2/2001, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor civilních rozhodnutí NS, sv. 2/2001, C 103 a 111).
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005, usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2737/2008, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými §242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.
Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 19).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat především z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci. K námitkám (resp. okolnostem) tvrzeným podle ostatních dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.), tj. vady řízení (v tomto případě námitka dovolatele, že soudy nehodnotily všechny důkazy ve vzájemné souvislosti dle ustanovení §132 o. s. ř., neboť vybraly z důkazů jen některé, čímž došlo k poškození práv dovolatele, dále pak námitka, že odvolací soud náležitě neodůvodnil snížení žalovaným uplatněné částky jako jeho protinávrhu představující bezdůvodné obohacení žalobce, a námitka, že soud se nevypořádal s důkazem - znaleckým posudkem znalce D. G.) a skutkové námitky (v tomto případě námitka proti hodnocení důkazů - znaleckého posudku Ing. K. A. jako posudku revizního i závěrům v tomto znaleckém posudku obsaženým, především ohledně částky představující znehodnocení nemovitosti, přičemž dovolatel dospěl k částce vyšší, dále dovolatelem namítaná skutečnost, že znalec se nevypořádal s jeho námitkami, a konečně námitka proti závěru odvolacího soudu, že při tvrzeném nedostatku podkladů je nutné vycházet právě ze znaleckého posudku znalce Ing. A.), v zásadě nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Nadto dovolací soud uvádí, že zmíněné vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ani neshledal, přičemž ve smyslu §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, soud tedy není povinen provést všechny navržené důkazy, které pak hodnotí ve smyslu §132 o. s. ř. podle své úvahy, a proto hodnocení důkazů přísluší výlučně soudu. Povinností soudu je vypořádat se v odůvodnění svého rozhodnutí se všemi navrženými, resp. provedenými důkazy. Soud prvního stupně tak učinil sice v obecné rovině, avšak z jeho rozhodnutí je zřejmé, proč vzal za stěžejní konkrétní důkazy a jiné nikoliv, přičemž na něj navazuje i soud odvolací a v uvedeném postupu nelze spatřovat pochybení. Nejvyšší soud dále uvádí, že odvolací soud odůvodnil snížení žalovaným uplatněné částky jako jeho protinávrhu představující bezdůvodné obohacení žalobce, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že částku ponížil proto, že od nemovitosti byla v období od září 1993 do listopadu 1994 odpojena média. Ke skutkovým námitkám ohledně hodnocení důkazů pak Nejvyšší soud opět připomíná, že soud hodnotí důkazy ve smyslu §132 o. s. ř. podle své úvahy, a hodnocení důkazů tak přísluší výlučně soudu.
Dovolání žalovaného navíc postrádá obsahové vymezení otázky zásadního právního významu, jak vyplývá z výše citované judikatury. Dovolací přezkum podle příslušných ustanovení pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání, relevantních pro tuto věc (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je přitom zaměřen nikoli na úplnou hmotněprávní či procesní revizi rozhodnutí nižší instance, ale na event. vyřešení či přehodnocení konkrétní právní otázky (jasně vymezené a zdůvodněné v dovolání, včetně odkazu na stávající judikaturu) s přínosem pro oblast sjednocování judikatury.
Dovolatel uvádí, že při rozhodování věci došlo k nesprávnému posouzení otázky promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud však žalovaný polemizuje s argumentací soudu prvního stupně, činí tak zcela zbytečně, neboť odvolací soud se s problematikou promlčení práva žalobce vypořádal sám a přiléhavě. Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud zabýval pouze otázkou běhu objektivní promlčecí doby a pominul přitom promlčecí dobu subjektivní, nezakládá se takové tvrzení na pravdě. Odvolací soud naopak na straně 6 svého rozhodnutí daný problém přiléhavě vysvětluje a dovolací soud pro stručnost odkazuje na příslušnou část odůvodnění rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal také žalobce dovolání (pouze do měnící části výroku II. a výroků III. i IV.), jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dále z §241a odst. 3 o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel uvádí, že nebylo prokázáno, že by užíval předmětnou nemovitost ve smyslu nájmu v období listopadu 1993 až listopadu 1994 a že by tuto nemovitost znehodnotil. Nebylo ani prokázáno, že „žalobci vzniklo bezdůvodné obohacení a že by žalovanému vznikl nárok na jeho vydání“. I pokud by tomu tak bylo, tak částka, ke které dospěl odvolací soud, není správná, neboť měla být zohledněna částka 77.500,- Kč uhrazená předem, která nebyla pohlcena jakožto bezdůvodné obohacení za užívání nebytových prostor v období od 2. 11. 1992 do 1. 11. 1993. Odvolací soud nepřihlédl k důkazům, které vyvracejí tvrzení žalovaného, že žalobce užíval jeho nemovitost v rozhodném období k podnikatelským účelům. Kadeřnictví v objektu bylo provozováno pouze po dobu jednoho měsíce a poté bylo přeměněno na kavárnu, která však nikdy nebyla v řádném provozu, neboť došlo k odpojení médií a napojení na média souseda bylo pouze tvrzeno. Skutečností je, že žalobce na žádná média souseda napojen nebyl.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na projednávaný případ lze použít rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 845/99, neboť toto se týkalo pozemků, které jsou sice nemovitostmi, na něž však nemůže dopadat stejný režim, jako v tomto případě.
Dovolatel se dále domnívá, že odvolací soud měl přihlédnout k jím vznesené námitce promlčení, neboť má za to, že pokud by nárok žalovaného existoval, pak by byl zcela jistě, alespoň za období od listopadu 1993 do 19. 5. 1996, promlčen.
Rovněž namítá, že odvolací soud se dostatečně nezabýval hodnocením provedených důkazů, neboť podle něj ze znaleckého posudku nevyplývá, že by došlo ze strany žalobce ke znehodnocení nemovitosti, když ten pouze stanoví, jaká částka by znehodnocení představovala, pokud by k němu došlo. Znehodnocení tak nebylo prokázáno, naopak žalobce podal přehled důkazů svědčících v jeho prospěch, avšak odvolací soud se těmito důkazy nezabýval.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný tak, že považuje za zcela opodstatněné přiznání plnění za užívání jeho nemovitosti v období od listopadu 1993 do listopadu 1994, neboť rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění majících podle obsahu spisu v plném rozsahu oporu v provedeném dokazování, přičemž tvrzení žalobce, že nemovitost žalovaného v uvedené době neužíval, není pravdivé, protože tato skutečnost vyplývá ze spisu vedeného u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 6 C 810/93 (předmětem řízení byla právě povinnost žalobce vyklidit nemovitost žalovaného).
Částka 77.500,- Kč nemohla být v řízení zohledněna, neboť k ní již bylo přihlédnuto v řízení u Okresního soudu Brno – venkov vedeném pod sp. zn. 12 C 540/1994 (viz připojený spis).
V dalších ohledech, zejména pokud jde o samotnou výši přiznané částky za užívání nemovitosti, pak žalovaný odkazuje na své dovolání ze dne 19. 12. 2008. Obdobně žalovaný odkazuje na své dovolání i ohledně posouzení otázky znehodnocení jeho nemovitosti, nesouhlasí ovšem s částkou, ke které odvolací soud dospěl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dále po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je i důvodné.
Jde-li o otázku znehodnocení nemovitosti, uzavírá dovolací soud, že tato prozatím nebyla odvolacím soudem posouzena přiléhavě. Z odůvodnění jeho rozsudku totiž není žádným způsobem zřejmé, proč vycházel pouze ze závěrů znaleckého posudku Ing. A. pominul jiné provedené důkazy, např. výpovědi svědků. Tento postup není v souladu s ust. §132 o. s. ř., neboť podle něj hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Dovolací soud na tomto místě nekonstatuje, zda ke znehodnocení došlo či nikoliv, říká jen, že nebyl odvolacím soudem zvolen správný procesní postup pro zodpovězení této otázky. Z předeslaných důvodů dovolací soud uzavřel, že z rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil (proč nevzal v úvahu další důkazy) – srov. §157 odst. 2 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu jsou proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2002, nebo ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 243/2004).
Odvolací soud oproti tomu přiléhavě uzavřel, že je možné použít závěry Nejvyššího soudu ČR vyjádřené v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 845/99, které se týkalo pozemků, i v dané věci, neboť, jak správně dovodil, také budova sloužící podnikatelským účelům jako dům služeb je nemovitostí, na kterou dopadá obdobný režim jako v případě pozemku, jenž nemá vlastník možnost užívat a disponovat s ním, protože není žádný důvod pro úvahu, že by se na budovu v tomto případě měl vztahovat zásadně odlišný režim. Dále je pak možné připomenout existenci judikatury dovolacího soudu, podle které má vlastník nebytových prostor právo na vydání bezdůvodného obohacení, užívá-li je jiná osoba bez právního důvodu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, č. j. 33 Odo 921/2006, či rozsudek téhož soudu ze dne 5. 3. 2008, č. j. 30 Cdo 996/2007 atd.).
Jde-li o žalobcovo tvrzení, že právo žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení za užívání jeho nemovitosti žalobcem bylo promlčeno, je třeba poznamenat, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku s touto otázkou vůbec nevypořádal. Pokud přitom žalobce během řízení námitku promlčení vznesl, což učinil minimálně prostřednictvím své právní zástupkyně v průběhu jednání před odvolacím soudem konaném dne 24. 9. 2008 (viz protokol o jednání na č. l. 395 a násl. spisu), bylo povinností odvolacího soudu se s ní v odůvodnění rozhodnutí náležitě vypořádat. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 101/2008) lze „k námitce promlčení práva vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně“. Zda se v projednávané věci jednalo o důvodně vznesenou námitku promlčení či nikoliv, měl tedy odvolací soud řádně prozkoumat a k této problematice se v odůvodnění rozhodnutí přiléhavě vyjádřit. Pokud tak neučinil, je tím dán dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a řízení je tedy postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
S argumentací odvolacího soudu, podle které měla být částka 77.500,- Kč zohledněna v řízení před Okresním soudem Brno – venkov vedeném pod sp. zn. 12 C 540/1994, dovolací soud nemůže souhlasit. Ve zmíněném řízení se totiž jednalo o nájemné, resp. bezdůvodné obohacení, které mělo vzniknout žalobci (v uvedeném řízení žalovanému) tím, že na základě neplatné nájemní smlouvy užíval nemovitost žalovaného (v uvedeném řízení žalobce) v době od listopadu 1992 do listopadu 1993, přičemž v konečném rozhodnutí o věci samé, kterým byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 1999, č. j. 38 Co 117/96-45, je pouze konstatováno, že „i kdyby bylo prokázáno, že žalovanému vznikl majetkový prospěch užíváním nebytových prostor v období od 2. 11. 1992 do 1. 11. 1993 ve výši 51.000,- Kč, uvedená částka byla pokryta částkou 77.500,- Kč uhrazenou předem“. V daném případě se však jedná pouze o jakousi poznámku na okraj, ze které navíc jednoznačně nevyplývá, že úmyslem krajského soudu bylo autoritativně rozhodnout o tom, že vznesený nárok byl pokryt částkou 77.500,- Kč, neboť odvolací soud se pouze vyjádřil v tom smyslu, že i pokud by se podařilo prokázat vznik a výši bezdůvodného obohacení, což se však nestalo, neboť žalobce v tomto sporu neunesl důkazní břemeno, bylo by toto bezdůvodné obohacení pokryto částkou, která byla již dříve uhrazena. Jelikož pak v uvedeném sporu byla žaloba zamítnuta, není možné s ohledem na citovaný obsah odůvodnění rozhodnutí usuzovat na to, že částka 77.500,- Kč již byla zohledněna v tomto dřívějším řízení, a proto s ní nelze počítat v souzené věci. Tím, že tak odvolací soud učinil, byl založen dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dle něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud je rovněž toho názoru, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zcela jasně vymezeno, jakým způsobem vzal soud za prokázané, že žalobce nemovitost žalovaného v době od listopadu 1993 do listopadu 1994 užíval. Krajský soud v tomto směru pouze poznamenal, že skutečnost, že od září 1993 do listopadu 1994 užíval žalobce nemovitost žalovaného ke svým podnikatelským účelům, i když měl odpojena média, byla prokázána v řízení vedeném u Okresního soudu Brno – venkov vedeném pod sp. zn. 12 C 540/94 (viz s. 4 – 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V uvedeném řízení však bylo posuzováno předchozí časové období, tedy listopad 1992 až listopad 1993, a nelze z něj tak usuzovat na pozdější stav.
Dovolací soud se již podrobněji nezabýval dalšími námitkami dovolatele, neboť výrok o náhradě nákladů řízení je výrokem závislým na výroku o věci samé, jenž byl tímto rozsudkem z části zrušen, a navíc podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není dovolání do nákladových výroků přípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003, sešit č. 1).
Odvolací soud tedy neposoudil v naznačeném směru věc správně, a proto Nejvyšší soud přikročil ke zrušení příslušných částí jeho rozsudku, jak je naznačeno ve výroku tohoto rozhodnutí, a vrácení věci v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud v dalším řízení vázán; v novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu