ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1820.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1820/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce K. M., zastoupeného advokátem, proti žalované S. R. s. r. o., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 630.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 1392/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2008, č. j. 37 Co 12/2007-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 5. října 2006, č. j. 10 C 1392/2004-48, zamítl žalobu na zaplacení částky 630.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), ohledně části příslušenství řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (výroky III. a IV.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná není pasivně legitimována v daném sporu, přičemž se bezdůvodně neobohatil ani J. S. jakožto fyzická osoba, když na základě listiny označené jako kvitance – na převodu užívacích práv k družstevnímu bytu došlo dne 18. 12. 2003 k zaplacení částky J. S. jakožto fyzické osobě, avšak její výše žalobcem prokázána nebyla a zaplacení této částky nenaplnilo žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§451 a násl. obč. zák.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. prosince 2008,
č. j. 37 Co 12/2007-64, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III.
a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.).
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, i když odchylně hodnotil jeden z provedených důkazů, a to listinu označenou jako kvitance z 5. 12. 2003. Odvolací soud tuto listinu shledal zjevně zcela neurčitým a tím pádem absolutně neplatným právním úkonem dle §37 odst. 1 obč. zák. Stejně jako soud prvního stupně však uzavřel otázku bezdůvodného obohacení tím, že nebylo jednoznačně prokázáno převzetí požadované částky žalovanou. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když je přesvědčen, že soud druhého stupně nesprávně posoudil pasivní věcnou legitimaci žalované, která v daném sporu pasivně legitimována je, i skutečnost, že J. S. převzal finanční hotovost právě v zastoupení žalované, jejímž jménem jednal.
Dovolatel se domnívá, že odvolací soud náležitě nepřihlédl k tomu, jak k listině označené jako kvitance přistupoval sám žalobce, jenž ji považoval za listinu platnou, dle které je povinen jednat a dle níž dojde ke zprostředkování koupě bytu, nikoliv k převodu užívacích práv k družstevnímu bytu. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že žalovaná nezpochybnila platbu žalobce co do její výše. V uváděné kvitanci je pak tvrzeno, že ji podepisuje J. S. za realitní kancelář, kterou je žalovaná, a proto byla žalobou osoba žalované určena správně. Žalobce tedy „kvitanci“ považoval za platnou a choval se podle ní v dobré víře. V dalším pak dovolatel již jen rozvíjí výše uvedené úvahy o platnosti listiny i její povaze a má za to, že pro vznik bezdůvodného obohacení byly splněny všechny podmínky, a proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se stručně vyjádřila k dovolání žalobce s tím, že z dovolání není zřejmé, v čem má mít napadené rozhodnutí po stránce právní zásadní význam, který přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. výslovně vyžaduje, přičemž odvolací soud správně posoudil otázku platnosti listiny označené jako kvitance a poučil žalobce o jeho dalších možnostech s tím, zda činí jiná skutková tvrzení a navrhuje další důkazy. Žalovaná od počátku tvrdila, že se žalobcem nikdy nejednala, a žalobce o tom nepředložil jediný důkaz. V dané věci totiž nejednal J. S. jako statutární zástupce žalované, nýbrž jako fyzická osoba označená i správným IČ. Bezdůvodné obohacení by přitom nevzniklo, i kdyby byla žalovaná pasivně legitimována, neboť částka, kterou J. S. převzal, nezůstala v jejím držení, ale byla předána převodkyni bytu.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pouze pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení, předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 103 a 111).
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005, usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2737/2008, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v §242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.
Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Zmíněný zásadní právní význam nemůže být vůči rozhodnutí nižší instance (právní otázce pro něj určující) dovolacím soudem přiznán také tehdy, jestliže tvrzení dovolatele, jimiž je dovolací soud vázán, označují za podstatnou takovou otázku, která svou povahou není posouzením právního aspektu věci (otázky aplikace či interpretace práva), ale zpochybněním skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Tímto skutkových základem je však dovolací soud – jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“ resp. nalézacím – vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů zejména
k §243a o. s. ř.). To se také stalo v tomto případě, kdy dovolatel napadá skutková zjištění soudu, tvrdí-li, že žalovaná nezpochybnila platbu žalobce co do její výše a že v uváděné kvitanci je tvrzeno, že ji podepisuje J. S. za realitní kancelář.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat především z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci.
K námitkám resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.), tj. vady řízení (v tomto případě námitka dovolatele, podle kterého soud prvního stupně neprovedl řízení a dokazování podle prvého zrušujícího usnesení Krajského soudu v Praze) a skutkové námitky, v zásadě nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005). Nadto Nejvyšší soud zmíněné vady v posuzované věci ani neshledal.
Dovolání žalobce navíc postrádá obsahové vymezení otázky zásadního právního významu, jak vyplývá z výše citované judikatury. Dovolací přezkum podle příslušných ustanovení pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání, relevantních pro tuto věc (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je přitom zaměřen nikoli na úplnou hmotněprávní či procesní revizi rozhodnutí nižší instance, ale na event. vyřešení či přehodnocení konkrétní právní otázky (jasně vymezené a zdůvodněné v dovolání, včetně odkazu na stávající judikaturu) s přínosem pro oblast sjednocování judikatury.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř..
Dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání žalobce použil dovolací soud ve smyslu ustanovení
§243b odst. 5, věty první, a §224 odst. 1 o. s. ř. ustanovení §146 odst. 3 téhož právního předpisu s tím, že dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalovanou uplatněno a předneseno v řízení před soudy obou stupňů, a proto nepovažoval takové vyjádření za účelné uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. prosince 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu