ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1931.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1931/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, PhD., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce I. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. D. Š., zastoupenému advokátem, o zaplacení 1.600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 122/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008, č. j. 13 Co 152/2007-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2006, č. j. 15 C 122/2004-60, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.600.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 1. 1. 2004 do zaplacení, a to do jednoho měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku, přičemž soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaný od žalobce převzal žalovanou částku na základě uzavřené smlouvy, již však soud prvního stupně posoudil jako smlouvu o půjčce ve smyslu §657 obč. zák., zatímco odvolací soud uzavřel, že se jednalo o zálohu na plnění z budoucí smlouvy o postoupení pohledávky podle §498 obč. zák., čímž se žalovanému dostalo bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu §451 a násl. obč. zák. Dále bylo odvolacím soudem též rozhodnuto o uložení povinnosti žalovanému k náhradě nákladů řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém oběma instancím vytýká především to, že nesprávně hodnotily provedené důkazy, nezohlednily rozpory ve výpovědích svědků a vycházely ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, z čehož také následně dovozuje nesprávné právní posouzení věci. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání písemně vyjádřil. Tvrdí, že dovolání není přípustné, a to z důvodu nedostatku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a dále s ohledem na skutečnost, že dle jeho mínění dovolatel neadekvátně brojí zejména proti důvodům uvedeného rozhodnutí. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání byla žalovaným dovozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací důvod je pak uplatňován dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dále též ve smyslu ust. §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Pro shledání přípustnosti dovolání ve smyslu výše citovaných ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalovaného nesplňuje.
Předně je totiž nezbytné, aby dovolatel jasně vymezil právní otázku, která má být ze strany dovolacího soudu posouzena. Jestliže tak žalovaný v daném případě neučinil, nemohl očekávat, že by Nejvyšší soud přezkoumal věc bez přihlédnutí k zákonným omezením vyjádřeným především v ustanovení §242 o. s. ř. Z těchto mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
Vzhledem k tomu, že se ze strany dovolacího soudu jedná již o přezkum ryze právního charakteru, předpokládá se rovněž to, že v dovolatelových námitkách nebudou vyjádřeny otázky skutkového rázu, které přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Jelikož žalovaný v dovolání uvedl pouze námitky tohoto druhu, je nutné podotknout, že byl z jeho strany v tomto směru nepatřičně uplatněn dovolací důvod spočívající v namítaném nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Tvrzení žalovaného, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je zcela bezpředmětné. Tento dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. totiž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3028/2005).
Navíc je třeba znovu zdůraznit, že žalovaný v dovolání nevymezil, v čem je z jeho strany spatřován zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené není možné usoudit na jakýkoli judikatorní přesah projednávané věci, a nelze tudíž ani dovodit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného dle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalobce má podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny redukovaná dvakrát na polovinu (§3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1, věta první). Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). V součtu tedy náklady přiznané žalobci činí 10.300,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. prosince 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu