ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.194.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 194/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky L. P., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 31. 5. 2005, sp. zn. 26 Co 479/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 134/2002 (žalobkyně L. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému S. s. K., s. p., jehož právním nástupcem se v průběhu řízení stal S. s. J., s. p., o 151.422,30 Kč), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Dovolatelka a žalovaný nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 14. 8. 2002, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Tachově z 18. 5. 2004, čj. 3 C 134/2002-71. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, aby žalovanému statku bylo uloženo uhradit žalobkyni 151.422,30 Kč za živý a mrtvý inventář i za zásoby, které patřily dříve k zemědělské usedlosti v B. č. 12, okres T. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Bylo rovněž rozhodnuto, že Okresní soud v T. uhradí žalobkyni (k rukám její soudem ustanovené právní zástupkyni V. N., advokátky) 9.940,- Kč na náklady řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soud v Plzni z 31. 5. 2005, sp. zn. 56 Co 479/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Tachově z 18. 5. 2004, čj. 3 C 134/2002-71 potvrzen ve výrocích, označených L. a II. (ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení) ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soud bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro zjištění skutkového stavu a věc po právní stránce posoudil způsobem, se kterým se odvolací soud ztotožňuje.
Odvolací soud poukazoval na to, že dohodou ze dne 2. 9. 1993, uzavřenou mezi žalobkyní L. P. a jejím bratrem K. B. (jako osobami oprávněnými podle zákona č. 229/1991 Sb.) a žalovaným S. s. K. (jako povinnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb.), byly vyčerpány veškeré nároky, týkající se zemědělské usedlosti č. 12 v katastrálním území B. (pokud šlo o náhradu za živý a mrtvý inventář i zásoby); v dohodě šlo o částku 529.978,- Kč.
Odvolací soud pak následně uváděl, že „ohledně částky 529.978,- Kč žalobkyně se svým bratrem K. B. naložili tak, že uzavřeli s Ing. J. D. smlouvu o výpujčce, jež se týkala náhrad v hodnotě 157.018,- Kč, a dále smlouvu o postoupení pohledávky, jež se týkala náhrad v hodnotě 372.980,- Kč“.
Odvolací soud pak následně uváděl také, že již uvedenou dohodu nelze pokládat za neplatnou, když žalobkyně s jejím bratrem K. B. tuto dohodu uzavřeli se žalovaným statkem (jako oprávněné osoby), byť i dříve než pozemkový úřad rozhodl o právu domnělých oprávněných osob (§4a zákona č. 229/1991 Sb.) k týmž věcem.
Odvolací soud pokládal za doložené, že žalovaný státní statek splnil veškeré povinnosti, jež pro něj v tomto případě vyplynuly ze zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) vůči L. P. a K. B. (jako oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb.).
Odvolací soud byl dále toho názoru, že nesplnil-li Ing. J. D. své převzaté smluvní povinnosti vůči žalobkyni a jejímu bratrovi K. B. „nemůže být tato skutečnost důvodem k tomu, aby se žalobkyně obracela na žalovaný státní statek jako na povinnou osobu za účelem opětovného vypořádání nároků podle zákona č. 229/1991 Sb.“.
Odvolací soud posléze uváděl, že opírá-li žalobkyně svůj žalobní nárok o dědické rozhodnutí (o usnesení Okresního soudu v Tachově ze 14. 2. 2002, čj. D 55/2001-114), vydané v řízení o dědictví po M. B., zemřelé, matce žalobkyně a původní spolumajitelce zemědělské usedlosti č. 12 v B., okres T., byl odvolací soud toho názoru, že toto dědické rozhodnutí „není právním důvodem pro přiznání žalobkyní uplatňované částky náhrady vůči žalovanému státnímu statku“, když ve smyslu ustanovení §482 odst. 2 občanského zákoníku upravuje toto rozhodnutí vztahy jen mezi dědici navzájem“.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba žalobkyně zamítnuta, jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud se zřetelem k tomu, že žalobkyně nebyla v řízení o odvolání úspěšná a žalovaný statek se náhrady nákladů odvolacího řízení vzdal.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 12. 7. 2005 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 1. 9. 2005 podáno u Okresního soudu v Tachově, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka pokládá své dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) i písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka je toho názoru, že v daném případě nedošlo k platné dohodě o náhradě za živý a mrtvý inventář (i zásoby) podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb., když totiž soudy obou stupňů uváděná dohoda ze 4. 9. 1993 nebyla platně uzavřenou dohodou, neboť byla „předčasná“; byla totiž uzavřena jen se žalobkyní L. P. a jejím bratrem K. B., nikoli však s původní spolumajitelkou zemědělské usedlosti M. B., která podala výzvu povinné osobě k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář, ale její nárok nebyl povinnou osobou projednán v době do její smrti. Soudy obou stupňů se tedy nezabývaly tím, zda tu byl na straně žalovaného statku platný právní důvod k plnění náhrady za živý a mrtvý inventář, převzatý ze zemědělské usedlosti č. 12 v B., okres T.
Dovolatelka má za to, že se nelze ztotožnit ani s názorem soudů obou stupňů, že ze strany žalovaného statku bylo řádně plněno ohledně náhrady za živý a mrtvý inventář, když v řízení před těmito soudy se vůbec „nezkoumalo, zda bylo plněno úplně (pokud jde o nárok zemřelé M. B.) a platně, a komu vlastně bylo plněno, tedy „zda nárok právně existoval, když žalovaný tvrdí, že platební povinnost byla splněna“.
Pokud odvolací soud konstatoval, že M. B. „měla na podání výzvy povinné osobě k vydání náhrad lhůtu šesti měsíců ode dne vydání rozhodnutí, M. B. v této době zemřela a „běh lhůty se (podle názoru dovolatelky) stavěl do doby rozhodnutí o dědictví“; dovolatelka trvá na tom, že „požádala u právního předchůdce žalovaného statku o vydání celé své restituce“, přičemž má za to, že zákon nevylučuje ani možnost učinění výzvy jiným způsobem, než písemně“.
Podle názoru dovolatelky není rozhodné, zda se žalovaný statek řídil při svém postupu v plnění náhrady za živý a mrtvý inventář svými interními pokyny; „interní pokyny nemohou mít dopad na výkon práv a povinností ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.“.
Dovolatelka posléze vytýkala, že „ani jeden ze soudů obou stupňů se v této právní věci nezabýval dostatečně otázkou platnosti dědictví“ po zemřelé M. B.
Po podání dovolání dovolatelky (které došlo soudu 1. 9. 2005) vydal Okresní soud v Tachově usnesení z 30. 1. 2006, čj. 3 C 134/2006-110, jímž vyslovil, že „právním nástupcem S. s. K., s. p., se stává S. N. H., s. p., se sídlem 373 33 N. H., Česká č. 74“. V odůvodnění tohoto usnesení bylo poukazováno na rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze 17. 8. 2005, čj. 28919/2005-13020, podle něhož žalovaný S. s. K., s. p., byl zrušen sloučením se státní organizací S. N. H., s. p.
S. N. H., s. p., zaslal Okresnímu soudu v Tachově ke sp. zn. 4 C 134/2002, vyjádření z 20. 2. 2006, zn. SNH/580/06. Uvedl v něm, že v této právní věci „vyčká rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání podaném žalobkyní L. P.“; rozhodnutí ponechává na úsudku soudu“; „ohledně nároku právní zástupkyně žalobkyně na náhrady za právní zastoupení žalobkyně nemá S. N. H. připomínky“.
Dne 23. 2. 2006 vydal Okresní soud v Tachově usnesení (čj. 3 C 134/2002-118), jímž rozhodl, že stát – Okresní soud v Tachově je povinen zaplatit právní zástupkyni žalobkyně na náklady řízení částku 9.940,- Kč, splatnou do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. V odůvodnění tohoto usnesení bylo uvedeno, že soud prvního stupně takto rozhodl o odměně soudem ustanovené právní zástupkyně žalobkyně co do „odměny v řízení u soudu prvního stupně“, „odměny v řízení u soudu druhého stupně“ a „odměny v řízení u soudu prvního stupně po rozhodnutí odvolacího soudu.
Dne 6. 11. 2003 vydal Okresní soud v Tachově usnesení (čj. 3 C 134/2002-136), jímž „přiznává žalobkyni osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu“. V poučení k tomuto usnesení bylo uvedeno, že „hotové výdaje ustanovené zástupkyně, jakož i odměnu za zastupování, byl-li zástupcem ustanoven advokát, platí stát“.
Dne 14. 11. 2006 vydal Okresní soud v Tachově usnesení (čj. 3 C 134/2002-140), jímž vyslovil, že procesním nástupcem S. N. H., s. p., se sídlem N. H., Česká 74, se stává S. s. J., s. p., se sídlem 252 61 J., Karlovarská 7, IČ 0001 6918“. V odůvodnění tohoto usnesení bylo poukázáno na rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 9. 5. 2006, čj. 8241/2006-13020, jímž byl zrušen S. N. H., s. p., a byl sloučen se státním podnikem S. s. J.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba v daném případě posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dopěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu se dovolání dovolatelky netýká, neboť tu nedošlo k tomu, že by bylo „změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé“.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 3 C 134/2002 Okresního soudu v Tachově), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 31. 5. 2005 (sp. zn. 56 Co 479/2004 Krajského soudu v Plzni) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V projednávané právní věci odvolací soud ve svém rozsudku z 31. 5. 2006 (sp. zn. 56 Co 479/2004 Krajského soudu v Plzni) uváděl (na str. 3), že odvolání v projednávané právní věci posoudil zejména podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o půdě) má k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva, nebo mu byly odňaty v období od 25. 2. 1948 do 1. ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník, nebo byl prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby další oprávněná osoba uvedena v §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Povinnost poskytnout náhradu podle §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. má právnická osoba, která tyto věci převzala, nebo její právní nástupce, a to ve lhůtě 60 dnů, nedohodnou-li se účastníci jinak (§20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle ustanovení §20 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. právo na náhradu podle odstavce 1 téhož ustanovení zaniká, nebude-li uplatněno ve lhůtách uvedených v §13 téhož zákona („Náhrady za živý a mrtvý inventář podle §20 mohla oprávněná osoba, s výjimkou oprávněné osoby podle §20 odst. 5, uplatnit do 31. 3. 1993.“). Závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat (na str. 54 a 55 /132-133/) právní závěr, že plnila-li povinná osoba náhradu živého a mrtvého inventáře (i zásob) jen některé z několika oprávněných osob, může se tato opomenutá oprávněná osoba domáhat vydání adekvátní části poskytnutím náhrady na spoluoprávněné osobě, a to analogicky ve lhůtě šesti měsíců od ukončení lhůty, v níž lze nárok na náhradu uplatnit u povinné osoby.
V tomtéž stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl také zaujat právní závěr (na str. 55 /133/), že pokud už byla oprávněné osobě poskytnuta náhrada mimosoudně, nelze uvažovat o dodatečném přiznání náhrady (např. podle §28a zákona č. 229/1991 Sb.).
Z uváděných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. i z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, je třeba mít za to, že výsledný právní závěr odvolacího soudu, vyjádřený v jeho rozsudku z 31. 5. 2005 (sp. zn. 56 Co 479/2004 Krajského soudu v Plzni), že totiž postup žalovaného státního statku, který uzavřel dohodu o náhradě podle §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. dříve než pozemkový úřad rozhodl o právu domnělých oprávněných osob a bez přibrání do této dohody i ještě žijící oprávněnou osobu (která pak o pět měsíců později zemřela), nebylo možné v době rozhodování odvolacího soudu pokládat za neplatnou jako dohodu, která by byla v rozporu s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., nelze přesvědčivě pokládat za závěr odporující hmotnému právu (jmenovitě ustanovením zákona č. 229/1991 Sb.). Právní úprava tohoto zákona totiž, jak vyplývá z již uvedených jeho ustanovení, nepřiznává jednak v každém konkrétním případě bez rozdílu dodatečné přiznání náhrady vůči povinné osobě a jednak dává možnost případně opomenuté některé z více oprávněných osob uplatnit nárok na poskytnutí náhrady od spoluoprávněné osoby (nikoli od povinné osoby), pokud tato spoluoprávněná osoba získala větší díl náhrady podle §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., než jí náleželo.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že rozhodnutí dovolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelky, je v rozporu s hmotným právem, nebo že řeší právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem (jak již bylo uvedeno), anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nebyly tedy u dovolání dovolatelky shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Výtky dovolatelky ohledně neúplného zjištění skutkového stavu, výtky vycházení soudů v této právní věci ze skutkového zjištění, které údajně podle obsahu soudního spisu nemá oporu v provedeném dokazování, je možné podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu brát v úvahu jen u dovolání přípustného (srov. znění tohoto ustanovení: „Je-li dovolání přípustné ….. “), nikoli u dovolání, u něhož nejsou splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly, takže pro rozhodování o nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným tu nebyly zákonné předpoklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu