ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1959.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1959/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a/ I. H., b/ Ing. arch. H. M., c/ M. C., žalobci b/ a c/ oba zastoupeni advokátem, a d/ L. K., proti žalovaným 1/ Ing. P. K. a 2/ P. K., oba zastoupeni advokátem, o zaplacení částky 1.349.362,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 491/92, o dovolání žalobců b/ a c/ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 2007, č. j. 44 Co 117/2003-292, takto:
Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. ledna 2003, č. j. 17 C 491/92-252, vyjma výroku I. a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 2007, č. j. 44 Co 117/2003-292, se ve vztahu mezi žalobci b/ a c/ na straně jedné a žalovanými na straně druhé zrušují a věc se vrací v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci (popřípadě jejich právní předchůdci) se v posuzované věci domáhají vydání bezdůvodného obohacení po žalovaných, jež jim mělo vzniknout coby vlastníkům stavby umístěné na pozemku žalobců.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. ledna 2003, č. j. 17 C 491/92-252, zastavil řízení o zaplacení částky 178.661,70 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o uložení solidární povinnosti oběma žalovaným zaplatit každému ze žalobců částku 674.681,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně takto rozhodl, neboť dospěl k závěru, že se nezakládá na pravdě tvrzení žalobců o vlastnickém právu žalovaných ke stavbě na pozemku žalobců, a tím není dána ani jejich pasivní věcná legitimace (žalovaných) ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, které měli jako vlastníci stavby na pozemku žalobců získat na jejich úkor, neboť vlastníky stavby i pozemku byli v rozhodném období žalobci. Městský soud v Brně dále konstatoval, že právo žalobců bylo z velké části promlčeno.
K odvolání žalobců b) a c) do zamítavého výroku o věci samé (žalobci a/ a d/ napadli jen výrok nákladový) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. června 2007, č. j. 44 Co 117/2003-292, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a potvrdil, že spor i jeho výsledek byl dán omylem žalobců o vlastnících stavby na jejich pozemku, přičemž zrekapituloval skutkové okolnosti, které k tomuto omylu vedly. Přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že ve vztahu k pozemku těží prospěch stavba, která je na něm umístěna, a tudíž prospěch takto získaný může mít toliko vlastník stavby. Nebyli-li tedy žalovaní vlastníky předmětné stavby, nesené pozemkem žalobců, nemůže je tížit ani povinnost vydat prospěch získaný naznačeným způsobem, protože jej mohl získat pouze vlastník stavby, s nímž totožní nejsou, a proto v posuzované věci nebyla splněna podmínka pasivní věcné legitimace na straně žalovaných. Nic na tom nemůže změnit ani okolnost, že vlastnictví dané stavby náleželo v době podle žaloby rozhodné samotným žalobcům, jež však nemohli stavbu užívat vzhledem k výkonu téhož práva žalovanými, kteří ji užívali v domnění, že je v jejich vlastnictví, neboť jde o právo jiné než uplatněné v tomto řízení (vydání bezdůvodného obohacení za užívání stavby oproti nároku založenému na užívání pozemku, na němž stojí stavba - §131 obč. zák.), v jehož odvolacím stadiu je nemohou zbylí odvolatelé již uplatnit (§216 odst. 2 o. s. ř.).
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podali žalobci b/ a c/ dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňují je §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle názoru dovolatelů má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to zejména proto, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelé uvádějí, že se obecně domáhali na žalovaných vydání bezdůvodného obohacení dle ustanovení §451 a násl. obč. zák., přičemž jedním z důvodů byla skutečně jejich domněnka, že vlastnické právo k budově náleží žalovaným, kteří byli jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí a také stavbu užívali. Žalovaní také své domnělé vlastnické právo chránili a plně využívali ve vztahu k předmětné budově veškerá svá oprávnění, která jsou s vlastnictvím věci spojena, a proto se bezdůvodně obohatili nejméně v žalované výši užíváním předmětné budovy bez právního důvodu. Dále namítají, že právní posouzení věci přísluší výhradně soudu a nikoliv účastníkům řízení, přičemž soud je vázán petitem žaloby a při svém rozhodování vychází ze skutkového stavu, který za řízení vyšel najevo. V souladu se zásadou „iura novit curia“ má soud vyhovět petitu žaloby, pokud zjistí, že v právním řádu existuje pro něj podklad. Dle názoru dovolatelů je proto v této věci lhostejné, zda požadují vydání bezdůvodného obohacení z titulu vlastníků pozemku po domnělých vlastnících stavby na tomto pozemku stojící nebo z titulu vlastníků stavby po jejích uživatelích. Podle dovolatelů je podstatné to, že uplatnili nárok na vydání bezdůvodného obohacení a že ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyplynulo, že žalovaní se skutečně na jejich úkor bezdůvodně obohatili bez ohledu na způsob obohacení. Navíc podotýkají, že pokud za řízení u soudu uplatní za totožného skutkového stavu nárok na vydání bezdůvodného obohacení z jiného právního důvodu než v žalobě, nejedná se o nové skutečnosti, k nimž odvolací soud při svém rozhodování nesmí přihlédnout, ale o nové právní posouzení těch skutečností, které vyšly najevo již v řízení před soudem, a proto soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s ustanovením §451 a násl. obč. zák., když za zjištěného skutkového stavu návrh žalobců zamítly. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání zdůrazňují, že vydání bezdůvodného obohacení z titulu vlastnictví pozemku po domnělých vlastnících stavby na tomto pozemku stojící a z titulu vlastníků stavby po jejich uživatelích představují dva zcela odlišné právní nároky. Žalobci požadovali jako vlastníci pozemku vydání bezdůvodného obohacení po vlastnících stavby, které mělo odpovídat výši nájmu, jenž by vlastník stavby za pronájem pozemku musel platit. V řízení však bylo prokázáno, že žalovaní nebyli vlastníky stavby, přičemž tento nárok mohli žalobci uplatnit pouze vůči vlastníku. Dále žalovaní dodávají, že pokud by mělo jít o nárok vlastníka stavby vůči uživatelům stavby, což však žalobci do svých skutkových tvrzení nikdy nezahrnuli, neodpovídalo by bezdůvodné obohacení výši nájmu za pozemek, nýbrž výši nájmu za nebytové prostory situované v předmětné stavbě. Tyto dva zcela odlišné nároky nelze podle žalovaných zaměňovat, neboť se nejedná jen o rozdílné právní posouzení nároku, ale o zcela odlišný skutkový základ. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a žalovaným přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem, a dovolací soud proto posuzoval jeho přípustnost. Dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, v úvahu tak přichází přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., založená na úvaze dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Takový závěr dovolací soud v dané věci učinil, přičemž za otázku zásadního významu považuje právní závěry odvolacího soudu z hlediska argumentace obsažené v dovolání. Nejvyšší soud pak uzavřel, že dovolání je přípustné i důvodné (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolací soud přitakává názoru dovolatelů, dle nichž došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci na podkladě jinak správně (nezpochybňovaného) zjištěného skutkového stavu. Argumentaci dovolatelů uvedenou v dovolání ohledně vázanosti soudu petitem žaloby a rozhodování na základě zjištěného skutkového stavu (§153 o. s. ř.) s tím, že právní hodnocení přísluší soudu, považuje Nejvyšší soud za správnou. Nejedná se totiž o překročení návrhu, jestliže soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudí po právní stránce jinak, než to učinil žalobce, a jestliže na základě takového právního posouzení věci přizná žalobci požadované plnění. (Bureš, Drápal, Krčmář a kol. Občanský soudní řád komentář – I. díl, 7. vyd. C.H. Beck v Praze r. 2006, str. 692). Je tedy třeba zdůraznit, že ačkoli jde mezi účastníky o nárok vlastníka na vydání bezdůvodného obohacení vůči uživatelům stavby, který nebyl v rámci žaloby takto uplatňován, soud měl vycházet ze skutkového základu, jenž vyšel během řízení před soudem prvního stupně najevo, a věc takto nově právně posoudit. Právním posouzením věci se rozumí taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. června 2008, sp. zn. 33 Odo 738/2006). Základní otázkou tedy je, zda by na základě skutkového stavu tvrzeného žalobci bylo možné vyhovět jejich požadavku na vydání bezdůvodného obohacení žalovanými, přičemž v posuzované věci lze spatřovat základ žalobních (skutkových) tvrzení i v užívání nemovitosti-stavby žalovanými bez právního důvodu (žalobci jako vlastníci pozemku požadovali po žalovaných jako vlastnících stavby na pozemku vydání bezdůvodného obohacení, ačkoli žalobci, jak vyšlo za řízení najevo, byli vlastníky pozemku i stavby), s tím, že posouzení vlastnictví daných nemovitostí je pouze otázkou právní nikoli skutkovou. Soudy obou stupňů tak dospěly k nesprávnému právnímu závěru, když konstatovaly, že žalovaní nejsou ve sporu pasivně legitimováni. Tuto jejich pasivní legitimaci měly totiž odvodit od vlastnictví stavby žalobců a následně nově právně posoudit zjištěný skutkový stav, ze kterého vyplynulo, že žalovaní užívali předmětnou stavbu bez právního důvodu, což zakládá jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. Obdobně se přiznává i bezdůvodné obohacení vlastníku nemovitosti, vzniklé užíváním bytu bez právního důvodu s ohledem na neplatnost uzavřené nájemní smlouvy, proti osobě, jež takovou smlouvu uzavřela v postavení nájemníka bytu či nebytových prostor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001). Výši takto vzniklého bezdůvodného obohacení je pak třeba určit v závislosti na nájemném obvykle placeném za obdobné nemovitosti v daném místě a času (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 84/99). Lze tedy uzavřít, že na základě žalobních tvrzení skutkového charakteru bylo možno požadavku na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého na straně žalovaných užíváním v žalobě popsané nemovitosti, vyhovět. Za shora nastíněné procesní situace se jeví přiléhavou i případná aplikace ustanovení §118a o. s. ř.
V části rozhodutí, ve které se soud prvního stupně zabýval otázkou promlčení práva žalobců, jsou vymezena jednotlivá časová období, kdy došlo k promlčení práva, a z uváděného lze dovodit, že právo žalobců bylo z větší části již promlčeno. Vzhledem k tomu, že však v rozhodnutí není přesně vyčíslena částka, ohledně níž bylo právo promlčeno a žaloba by tak mohla být zamítnuta i z tohoto důvodu, přičemž toto nelze spolehlivě seznat ani z obsahu spisu, je nutno považovat tuto část rozhodnutí za nepřezkoumatelnou ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., odvolací soud se pak danou problematikou vůbec nezabýval, a proto muselo být rozhodnutí zrušeno ve vztahu mezi dovolateli a žalovanými v celém rozsahu, i když dovolatelé proti závěru o promlčení práva logicky ničeho nenamítali.
Z těchto důvodů dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil (§243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věty první i druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto také o nákladech dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu