ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.203.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 203/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky L. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 4. 9. 2006, sp. zn. 56 Co 533/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 4/2003 (žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. Ministerstvu zemědělství – Pozemkovému úřadu v J., 2. P. f. ČR – územní pracoviště J., 3. M. J., 4. Z. p. R., s. p., 5. L. ČR, s. p., 6. Obec B. V., a 7. ČR – Ú. pro z. s. ve v. m. – územní pracoviště O. – odloučené pracoviště J., o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 11. 2. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku z 28. 6. 2005, čj. 10 C 4/2003-74. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se určení, že je vlastnicí 216 pozemků v katastrálním území B. V. u J. (označených parcelními čísly z pozemkové knihy), jakož i 12 staveb, označených číslem popisným, stojících na uvedených pozemcích v katastrálním území B. V., dále pak 123 pozemků v katastrálním území T. u J. (označených parcelními čísly z pozemkové knihy), jakož i 79 pozemků v katastrálním území V. u J. (označených parcelními čísly z pozemkové knihy). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení žalovanému Z. p. R., s. p., 791,- Kč a žalovaným L. ČR, a. s., H. K. 516, 50,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že mezi žalobkyní a žalovanými Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem v J., Pozemkovým fondem ČR, Městem J., Obcí B. V. a ČR – Ú. pro z. s. ve v. m. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 4. 9. 2006, sp. zn. 56 Co 533/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Jeseníku z 28. 6. 2005, čj. 10 C 4/2003-74, ve výroku ve vztahu k žalovanému Ministerstvu zemědělství – Pozemkovému úřadu v J. zrušen a řízení vůči tomuto žalovanému bylo zastaveno; změněn byl též výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem v J., a to tak, že ve vztahu k tomuto žalovanému nebyla žalobkyni uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek se závěrem, že odvolání žalobkyně není důvodné.
Odvolací soud především poukazoval na to, že ve smyslu ustanovení §250a občanského soudního řádu (ve znění novelizovaném zákonem č. 320/2002 Sb.) mohli být účastníky tohoto soudního řízení žalobkyně a ti, kdo byli účastníky řízení před správním orgánem (Pozemkovým úřadem v J., který v této věci rozhodoval podle zákona č. 229/1991 Sb. svým rozhodnutím z 2. 11. 2001, čj. ROPÚ/908/33/201/1-TK, s jehož obsahem žalobkyně nesouhlasí). V tomto smyslu byl odvolací soud toho názoru, že tu účastníkem soudního řízení není Ministerstvo zemědělství jako organizační složka státu, a proto odvolací soud s poukazem na ustanovení §219a odst. 1 písm. m)
a ustanovení §221 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu rozhodl o změně výroku rozsudku soudu prvního stupně vůči žalovanému Ministerstvu zemědělství a zastavil řízení v tomto rozsahu (změnil i výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení ohledně uvedeného ministerstva).
Odvolací soud byl toho názoru, že tato právní věc, o níž už bylo rozhodnuto správním orgánem, mohla být ve smyslu ustanovení §244 odst. 1, §245, §246 odst. 1
a 2, §250a odst. 1, §250b odst. 2 a 3 projednána na návrh žalobkyně v občanském soudním řízení. Odvolací soud ovšem má za to, že zatím co v řízení před správním orgánem uplatnila žalobkyně nárok na vydání nemovitostí, nyní v tomto soudním řízení žádá, aby bylo rozhodnuto, že je vlastnicí týchž nemovitostí; přes tuto okolnost však neshledal odvolací soud důvod k postupu podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (tj. zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pro nedostatek podmínek řízení), a to vzhledem k hmotně právní úpravě obsažené v §3 odst. 1 a 2 zákona č. 243/1992 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyni pokládá za právní nástupkyni osoby, která pozbyla nemovitý majetek v období 29. 9. 1938 – 8. 5. 1945, avšak nároku na navrácení majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. nebylo v poválečném období vyhověno (rozhodnutím Okresního soudu v Jeseníku z 18. 4. 1951, čj. Nc I 228//47-77).
Žalobkyně se tedy nyní domáhá svých nároků postupem podle §9 zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud se zabýval otázkou státního občanství žalobkyně a dospěl k závěru, že v řízení nebylo doloženo, že by žalobkyně byla státní občankou k datu 1. 1. 1990.
Odvolací soud byl tedy toho názoru, že vyhovění žalobnímu návrhu na určení jejího vlastnictví k jí uváděným nemovitostem bránilo: 1. že žalobkyně svou žalobou, uplatněnou podle páté části občanského soudního řádu, učinila předmětem řízení jiný nárok (srov. §250b odst. 3 občanského osudního řádu), než o kterém rozhodl správní orgán v rámci rozhodnutí, jehož nesprávnost žalobkyně v soudním řízení namítá;
2. žalobkyně neprokázala naplnění podmínky státního občanství České republiky podle zákona č. 243/1992 Sb.; 3. i kdyby žalobkyně prokázala naplnění podmínky státního občanství ČR dodatečně vydaným osvědčením a domáhala se žalobou podle páté části občanského soudního řádu téhož nároku, o němž rozhodl správní orgán, a to v rámci změny žaloby podle §95 odst. 1 občanského soudního řádu, šlo by o změnu žaloby opožděně, neboť zmeškání lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu k podání takové žaloby nelze prominout (§247 odst. 1 občanského soudního řádu).
Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že soud prvního stupně žalobu žalobkyně správně zamítl a odvolací soud tedy zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný „včetně správných výroků v odstavci II. rozsudku soudu prvního stupně, jimiž soud prvního stupně zavázal procesně neúspěšnou žalobkyni k náhradě doložených nákladů řízení před soudem prvního stupně vůči žalovanému Z. p. R., s. p., a žalované Obci B. V.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na to, že žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná a žalovaným nevznikly v odvolacím řízení náklady, přičemž Ú. pro z. s. ve v. m. se náhrady nákladů řízení vzdal.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 15. 9. 2006 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 15. 11. 2006 na poště k doručení Okresnímu soudu v Jeseníku, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a jako dovolání důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 písm. a/ a písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka je toho názoru, že pokud jde o jí podaný žalobní návrh „z obsahu
i formy podané žaloby bylo zcela zřejmé, že se žalobkyně domáhá nahrazení správního rozhodnutí věcně správným rozhodnutím soudu, nikoli určení vlastnictví k předmětným nemovitostem“. V tomto smyslu žalobkyně ve své žalobě polemizovala se závěry rozhodnutí správního orgánu a netvrdila a ani neprokazovala nalézavý právní zájem na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Dovolatelka je dále toho názoru, že pokud jde o otázku jejího nabývání
a pozbývání státního občanství ČR, je přesvědčena, že v soudním řízení doložila, že vlastně řízení ohledně její žádosti o udělení státního občanství ČR, které bylo vedeno nejprve u Krajského úřadu Středočeského kraje a pak (po postoupení vedení tohoto řízení) u Úřadu Městské části P. 6, dosud pravomocně neskončilo. Výsledku tohoto řízení mělo být v soudním řízení vyčkáno. Dovolatelka je navíc toho názoru, že „i kdyby hypoteticky připustila, že není státním občanem ČR, podle dikce ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. není tato skutečnost rozhodná“.
Dovolatelka poukazuje na to, že tu jde o majetek, který byl převeden v době okupace Československa nacistickým Německém na základě neplatné smlouvy na osobu německé národnosti. Všichni členové rodiny žalobkyně se jako osoby židovského původu staly obětí rasové perzekuce.“ Rodiče žalobkyně tomuto neustále stupňovanému nátlaku podlehli, žalobkyně pak se svým manželem byla nucena opustit ČSR, neboť jí hrozila smrt v koncentračním táboře“. Žalobkyni, respektive pozůstalosti po M. W., otci žalobkyně, vznikly nároky podle zákona č. 128/1946 Sb., ale návrh podle uvedeného zákona č. 128/1946 Sb. byl zamítnut v době trvání komunistického režimu. Využila proto žalobkyně možnosti, které jí umožnily zákon č. 229/1991 Sb., zákon č. 243/1992 Sb. a zákon č. 212/200 Sb. domáhat se vrácení majetku, na který jí vznikly nároky podle dekretu č. 5/1945 nebo podle zákona č. 128/1946, byl zamítnut v době trvání komunistického režimu. Využila proto žalobkyně možnosti, které jí umožnily zákon č. 229/1991 Sb., zákon č. 243/1992 Sb. a zákon č. 212/2000 Sb. domáhat se vrácení majetku, na který jí vznikly nároky podle zákona č. 128/1946 Sb. Dovolatelka je tedy přesvědčena, že její otec M. W. je oprávněnou osobou, státním občanem ČR, jemuž vznikly nároky podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., avšak tento majetek nebyl mu, jako oprávněné osobě, vrácen; žalobkyně, respektive pozůstalost po zemřelém otci žalobkyně, je podle názoru dovolatelky oprávněnou osobou a splňuje všechny podmínky stanovené v §2 odst. 2 zákona
č. 243/1992 Sb. a v tomto smyslu byla její žaloba, podaná v této právní věci (sp. zn. 10 C 4/2003 Okresního soudu v Jeseníku) o nahrazení žalobou napadeného správního rozhodnutí, podle názoru dovolatelky, naprosto důvodná.
Dovolatelka posléze uváděla, že nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že tu nelze shledat důvod, pro který by se soud měl odchýlit od znění zákona č. 229/1991 Sb., respektive zákona č. 243/1992 Sb., pokud „omezuje možnost restituce zemědělského majetku na okruh občanů České republiky“. Dovolatelka je toho názoru, že tu soud prvního stupně, respektive odvolací soud, měl podat ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení části ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., a to s ohledem na to, že v daném konkrétním případě jde na straně žalobkyně“ o osobu originálního původního vlastníka, kterému originálně vznikly nároky podle ustanovení zákona č. 128/1946 Sb.“. Zároveň s podáním návrhu Ústavnímu soudu ČR na zrušení části ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. měl odvolací soud přerušit řízení podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v této právní věci (sp. zn. 10 C 4/2003 Okresního soudu v Jeseníku).
Žalovaná Česká republika – Ú. pro z. s. ve v. m. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky uváděla, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Tato žalovaná se plně ztotožňuje s právními závěry, k nimž dospěl Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze 4. 9. 2006, sp. zn. 56 Co 533/2005.
Žalované L. ČR, s. p., H. K. ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uváděly, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože už odvolací soud se ve svém rozhodnutí ze 4. 9. 2006 vypořádal se všemi námitkami žalobkyně, které jsou nyní opět uváděny v dovolání dovolatelky.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo jestliže odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplýval z obsahu soudního spisu (sp. zn. 10 C 4/2003 Okresního soudu v Jeseníku), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 4. 9. 2006, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc zejména podle ustanovení
§2 odst. 1 a 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o půdě), ve znění zákona č. 93/1992 Sb.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. zemřela-li osoba uvedená
v §2 odst. 1 téhož zákona před uplynutím lhůty uvedené v §11a zákona č. 243/1992 Sb. (tj. do 31. 12. 1992), nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněným osobami (podle zákona č. 229/1991 Sb.), pokud jsou státními občany ČSFR, fyzické osoby v pořadí: dědici ze závěti, děti a manžel takové osoby a také rodiče i sourozenci takové osoby.
Podle ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb. oprávněná osoba podle §2 odst. 1 téhož zákona může uplatnit nárok na vydání nemovitosti, jestliže k 31. 1. 1996 je občanem České republiky, kterým se stala podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona
č. 194/1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953 Sb. (pokud se tak nestalo již ústavním dekretem č. 33/1945 Sb.) a do 1. 1. 1990 nabyté občanství nepozbyla.
Rozhodoval-li pozemkový úřad o vydání nemovitostí před účinností zákona
č. 243/1992 Sb. (tj. před 29. 5. 1992), zatím co soud až po účinnosti zákona č. 243/1992 Sb., nemohl bez dalšího přikročit k rozhodnutí s poukazem na ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., když v řízení u pozemkového úřadu nemohly být objasněny zákonné předpoklady na straně oprávněné osoby podle tohoto ustanovení (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 26/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Zákon č. 243/1992 Sb. má v §11 upravenu samostatnou lhůtu pro uplatnění nároků podle tohoto zákona; na nároky uplatněné podle zákona č. 243/1992 Sb. se proto nevztahuje např. prodloužení lhůt podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., k němuž došlo zákonem č. 38/1993 Sb. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 71/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V usnesení Ústavního soudu ČR z 13. 12. 1994, IV.ÚS 192/94, uveřejněném pod č. 26 ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní závěr k otázce státního občanství ČSFR (ČR) jako nutné podmínky restitučního nároku podle zákona č. 243/1992 Sb.: Zmírnění následků dalších majetkových křivd podle ustanovení §1 zákona č. 243/1992 Sb. je nepodmíněně vázáno na splnění základní podmínky uvedené v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., totiž státního občanství ČSFR, nyní státního občanství České republiky; nelze nedostatek splnění této podmínky zhojit tím, že čs. občanství nabyla zpět a doložila např. stěžovatelka ve své ústavní stížnosti.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů a vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury obecných soudů i z nálezů
a usnesení Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud, který ve svém rozhodnutí vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 2343/1992 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože rozhodnutím odvolacího soudu nebyla vyřešena (jak již bylo uvedeno) ani právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a dalším účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu