ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2064.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2064/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce L. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K. č. t.V. o zaplacení částky 287.902,- Kč, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 341/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 26 Co 257/2008-432, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 19. listopadu 2007, č. j. 9 C 341/2000-388 (prvním rozhodnutím ve věci samé), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 478.600,- Kč ve stanovené lhůtě (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 291.802,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky III. a IV.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo na vydání bezdůvodného obohacení (§451 a násl. obč. zák.) představovaného zhodnocením nemovitosti žalovaného v důsledku investic žalobce, který je prováděl, aniž by byla otázka hrazení těchto nákladů mezi účastníky jakkoli upravena, je promlčeno ve smyslu §107 odst. 1, 2 obč. zák. Naopak nárok dle §667 obč. zák. za zhodnocení objektu po dobu trvání nájemního vztahu, který účastníci následně uzavřeli, promlčen není. Žalobě tedy vyhověl do výše 478.600,- Kč s tím, že investice za vybudování plynové přípojky ve výši 3.900,- Kč nebyla prokázána a na zaplacení 11.662,- Kč nárok nevznikl, neboť nemovitost se po dobu nájemního vztahu zhodnotila pouze o 478.600,- Kč.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajské soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 26 Co 257/2008-432, odvolací řízení o odvolání žalovaného proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I.), rozsudek okresního soudu v části výroku II., jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3.900,- Kč, změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 3.900,- Kč ve stanovené lhůtě, ve zbývající části jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i vůči státu (výroky III. a IV.).
Žalovaný, který směřoval odvolání do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, vzal v průběhu odvolacího jednání své odvolání zpět s tím, že nárok na zaplacení 478.600,- Kč jako nárok, který vznikl po uzavření nájemní smlouvy a který představuje hodnotu, o kterou se cena objektu zvýšila, uznává. Odvolací soud proto řízení dle §207 odst. 2 o. s. ř. zastavil.
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu v rozsahu žalobcem napadeném (v zamítavém výroku II.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je opodstatněno jen v nepatrné části. Odvolací soud za situace, kdy žalovaný nevznesl námitku promlčení ohledně částky 3.900,- Kč, kterou žalobce dle svého tvrzení zaplatil za zřízení plynové přípojky a ohledně které žalovaný v písemném vyjádření ze dne 23. 4. 2001 uvedl, že tuto částku uznává, vzal za prokázané ve smyslu §120 odst. 4 o. s. ř, že žalobce zřídil plynovou přípojku a za její zřízení zaplatil 3.900,- Kč, a proto v této části změnou napadeného rozsudku žalobě vyhověl. Do částky 11.662,- Kč pak jako věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť tuto investici v době po vzniku nájemního vztahu žalobce neprokázal a neexistovala mezi účastníky ani dohoda, ve které by se žalovaný zavázal uhradit žalobci všechny náklady spojené s opravou a úpravou najaté věci. V tomto případě tedy nastupuje zákonný režim, dle něhož je dán nárok nájemce do výše nikoliv investic, ale do výše zhodnocení věci. Ohledně částky 177.300,- Kč, jež představuje zhodnocení nemovitosti žalovaného před vznikem nájemní smlouvy (v období od března 1993 do 31. 7. 1993), se pak odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok byl promlčen, když nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byla ohledně těchto investic uzavřena jakákoliv dohoda. Žalobce investoval do nemovitostí se souhlasem žalovaného a tvrdil pouze, že předpokládal při existenci desetiletého nájmu jejich návratnost. Po ukončení investic (nejpozději 31. 7. 1993) vznikl žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení představovaného hodnotou, o kterou se zvýšila hodnota věci žalovaného, s tím, že začala plynout jak dvouletá subjektivní promlčecí doba (plynula nejpozději do 31. 7. 1995), tak i tříletá objektivní promlčecí doba (plynula nejpozději do 31. 7. 1996). Žaloba však byla podána až dne 27. 11. 2000, tedy po marném uplynutí obou těchto lhůt, přičemž žalovaný uplatnil námitku promlčení. Pokud jde o částku 98.940,- Kč, kterou žalobce požadoval z titulu dalších investic do nemovitosti žalovaného před vznikem nájemního vztahu, pak v tomto rozsahu nebyl nárok žalobce vůbec dán, neboť ke zhodnocení nemovitosti v tomto období došlo jen o shora zmíněnou částku 177.300,- Kč. Odvolací soud tedy jako věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně i v tomto ohledu potvrdil, byť s jiným dílčím právním závěrem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž napadené rozhodnutí má podle něj ve věci samé po právní stránce zásadní význam, pokud jde o stanovení termínu, kdy dochází k promlčení původně důvodného plnění, jehož důvod následně odpadl, a zejména o stanovení, zda se jedná o plnění bez právního důvodu nebo o plnění, kde důvod odpadl.
Dovolatel nesouhlasí s hodnocením soudů, které věc popsaly jako obohacení, kdy důvod nebyl dán (bez právního důvodu) s tím, že nárok se začal promlčovat okamžikem provedení prací či vynaložením nákladů na opravu cizí nemovitosti. Dovolatel má za prokázané, že na jaře 1993 došlo mezi účastníky k dohodě, dle níž objekt nejprve opraví a zrekonstruuje tak, aby byl provozuschopný, přičemž provedení oprav před uzavřením nájemní smlouvy bylo podmínkou nájmu. Dovolatel poukazuje na důkazy výpovědí L. M. i písemným prohlášením Z. B. ze dne 29. 10. 1998 a má za to, že provedení oprav bylo nikoliv bezdůvodné, ale na základě zmíněné dohody. Dále odkazuje i na zápis z jednání schůze KČT ze dne 23. 9. 1993. Před podpisem nájemní smlouvy tak dovolatel vynaložil nejméně 276.240,- Kč, a nárok podle něj tedy nemůže být promlčen. Je přitom jen právní otázkou, jak určit okamžik, kdy se toto plnění L. M. a obohacení KČT stalo bezdůvodným a kdy původně dohodnutý důvod odpadl. Dovolatel se domnívá, že toto plnění se stalo bezdůvodným až v okamžiku, kdy byl nucen přestat užívat restauraci po zákazu hygienika, tedy na podzim 1999, nebo až od okamžiku, kdy objekt byl znovu provozuschopný a on obdržel oznámení od KČT, že objekt byl pronajat jinému subjektu.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud „napadená“ rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a námitky obsažené v dovolání označil za nedůvodné, neboť ohledně provedených úprav před vznikem nájemního vztahu nebyla sjednána žádná smlouva, nebyl sjednán způsob úhrady za jejich provedení a nebyl sjednán ani okamžik plnění náhrady. Počátek běhu promlčecí doby byl tedy stanoven soudem správně. Žalovaný se dále domnívá, že zde není splněna podmínka dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože řešení žalobcem předkládané otázky určení, zda se v daném případě jedná o plnění bez právního důvodu nebo o plnění, kde důvod odpadl, nemá význam pro věc samu, totiž promlčení části žalovaného nároku. Ať by tedy byl nárok posouzen jako plnění bez právního důvodu nebo plnění z důvodu, který následně odpadl, v době podání žaloby by bylo právo tak jako tak promlčeno. Žalovaný proto navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež jako jediné přihází v daném případě v úvahu (viz níže), a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pouze pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení, předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 103 a 111).
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005, usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2737/2008, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v §242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.
Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Zmíněný zásadní právní význam nemůže být vůči rozhodnutí nižší instance (právní otázce pro něj určující) dovolacím soudem přiznán také tehdy, jestliže tvrzení dovolatele, jimiž je dovolací soud vázán, označují za podstatnou takovou otázku, která svou povahou není posouzením právního aspektu věci (otázky aplikace či interpretace práva), ale zpochybněním skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Tímto skutkových základem je však dovolací soud – jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“ resp. nalézacím – vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů zejména k §243a o. s. ř.). To se také stalo v tomto případě, kdy dovolatel nesouhlasí s hodnocením důkazů soudem, jestliže se domnívá, že prokázal, že na jaře 1993 došlo mezi účastníky k dohodě, že objekt nejprve opraví a zrekonstruuje tak, aby byl provozuschopný, odkazujíc přitom na důkazy výpovědí L. M., písemným prohlášením Z. B. ze dne 29. 10. 1998 a zápisem z jednání schůze KČT ze dne 23. 9. 1993.
Dovolání žalobce navíc postrádá obsahové vymezení otázky zásadního právního významu, jak vyplývá z výše citované judikatury. Dovolací přezkum podle příslušných ustanovení pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání, relevantních pro tuto věc (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je přitom zaměřen nikoli na úplnou hmotněprávní či procesní revizi rozhodnutí nižší instance, ale na event. vyřešení či přehodnocení konkrétní právní otázky (jasně vymezené a zdůvodněné v dovolání, včetně odkazu na stávající judikaturu) s přínosem pro oblast sjednocování judikatury.
Nejvyšší soud neshledal ani rozpor s hmotným právem, pokud dovolatel tvrdí, že byl nesprávně stanoven počátek běhu promlčecí doby pro vydání bezdůvodného obohacení. Soudy prvního i druhého stupně tento počátek běhu promlčecí doby stanovily správně, když jej odvodily od okamžiku, kdy proběhla investice žalobce do objektu žalovaného, s tím, že nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byla ohledně těchto investic uzavřena jakákoliv dohoda. Na takovou dohodu přitom nelze usuzovat pouze ze skutečnosti, že žalobce investoval do nemovitosti se souhlasem žalovaného, a z žalobcova tvrzení, že předpokládal při existenci desetiletého nájmu návratnost investic. Žalobci tak po ukončení investic (nejpozději 31. 7. 1993) vznikl za zmíněné období nárok na vydání bezdůvodného obohacení představovaného částkou, o kterou se zvýšila hodnota věci žalovaného, s tím, že začala plynout jak dvouletá subjektivní promlčecí doba (plynula nejpozději do 31. 7. 1995), tak i tříletá objektivní promlčecí doba (plynula nejpozději do 31. 7. 1996). Žaloba však byla podána až dne 27. 11. 2000, tedy po marném uplynutí obou těchto lhůt, přičemž žalovaný uplatnil námitku promlčení. Není tedy přiléhavý názor dovolatele, že toto plnění se stalo bezdůvodným v okamžiku, kdy byl nucen ukončit užívání restaurace po zákazu hygienika. Úvaha odvolatele v tomto směru vychází ze špatného pochopení právních souvislostí jeho jednání, a je zde tedy nutno odkázat na zásadu soukromého práva vigilantibus iura. Odvolací soud tak v tomto ohledu nikterak nepochybil a věc po právní stránce posoudil správně.
Nejvyšší soud z těchto důvodů dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Žalovanému vzniklo podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložil, neboť vyjádření k dovolání nebylo sepsáno advokátem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D, v. r.
předseda senátu