ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2154.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2154/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce H. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. z. s., zastoupenému advokátkou, o vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 108/2006 – 78, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2008, č. j. 54 Co 244/2008-103, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce je povinen nahradit na nákladech řízení o dovolání žalovanému částku 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právní zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem č. j. 54 Co 244/2008 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 3. 2008, č. j. 12 C 108/2006 – 78, a odvolání žalobce tedy shledal nedůvodným.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém rozsudku zamítl žalobu, kterou se žalující strana domáhala vyklizení pozemku parc. č. 2848/2, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P., kat. pracoviště P. na LV č. 3108 pro k.ú. Z., obec P. Žalobce svou žalobu odůvodňoval tím, že je vlastníkem předmětného pozemku a žalovaný tento pozemek užívá neoprávněně tím, že na něm (na jeho vymezených a geometrickým plánem označených částech) má umístěné zahrádky. Dle tvrzení žalovaného však byla zahrádkářská kolonie na předmětném pozemku vybudována na základě souhlasu ONV P. již v letech 1982 až 1991, přičemž na to, že stavba byla budována částečně i na pozemku par. č. 2848/2, se přišlo až mnohem později. Žalovaný však tuto chybu dle svého tvrzení nezavinil a po celou dobu pozemky užíval v dobré víře. S podanou žalobou tedy žalovaný nesouhlasil a ve svém vyjádření navrhoval její zamítnutí. Žalovaný taktéž poukazoval na své užívací právo (dříve trvalé užívání) k části pozemku, které má již za vydržené, neboť předmětný pozemek v dobré víře užíval více než 10 let. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaný nemohl nijak zjistit, že stavba byla vybudována částečně i na předmětném pozemku. Žalobce podle soudu uplatňuje své vlastnické právo, které mu podle katastru nemovitostí svědčí, avšak podle názoru soudu k přechodu předmětného pozemku do jeho vlastnictví nikdy nemělo dojít (s odkazem na znění zákona č. 172/1991 Sb. a podmínky pro přechod vlastnického práva v něm uvedené, zejména co se týče faktického výkonu vlastnického práva). Podle soudu prvního stupně má sice vlastník ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, ale toto o žalovaném tvrdit nelze. Ten užívá předmětný pozemek v dobré víře více než 20 let, zhodnotil jej, a je to naopak žalobce, kdo se o něj nikdy nestaral. Soud na základě uvedeného považuje podanou žalobu za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a žalobce jí pouze mocensky uplatňuje své vlastnické právo, aniž by se pokusil celou věc řešit jiným způsobem.
Žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém namítal, že žalovaný nikdy v minulosti ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně nezpochybnil jeho vlastnické právo k předmětnému pozemku. Žalobce dále namítal, že soud prvního stupně neprovedl žádný důkaz, aby zjistil, že žalobce s předmětným pozemkem hospodařil či nikoliv a dále také to, že žalovaný již v roce 1983 věděl, kudy prochází hranice pozemku, a to na základě situačních plánů.
Odvolací soud však, jak již výše řečeno, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. K tomu dodal, že žalobce sice v odvolání uvedl nová skutková tvrzení a současně nabídl řadu důkazů k jejich prokázání, odvolací soud je však neshledal způsobilými ve smyslu ust. 205a odst. 1 o. s. ř. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro spolehlivé rozhodnutí o věci samé a na jeho základě správně zjistil skutkový stav věci. Dále rovněž uvedl, že všechny žalobcem navrhované důkazy měl žalobce předložit již v řízení před soudem prvního stupně, jelikož je měl nepochybně k dispozici již v době podání žaloby. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný včetně výroku o nákladech řízení, v němž rovněž nebylo shledáno žádné pochybení, potvrdil (§219 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal advokátem zastoupený žalobce dovolání z důvodů procesní vady i tvrzeného nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Žalobce k přípustnosti dovolání tvrdil, že dovolací soud vyřešil právní otázky pro věc určující v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Domníval se, že odvolací soud měl připustit a provést důkazy listinné, zejména k rozhodnutí Útvaru hlavního architekta P. č.j. ÚHA – 1952/84, jak předloženo žalobcem v odvolacím řízení. Dále uvedl, že využití pozemku, které bylo před oběma soudy zmiňováno, je irelevantní, jelikož je na vlastníkovi pozemku, jak s ním bude nakládat. Též nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, kterým je zpochybňován způsob nabytí žalobcova vlastnického práva k předmětnému pozemku; zpochybněn byl i závěr o výkonu jeho vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy.
Žalovaný podal vyjádření k podanému dovolání, ve kterém navrhl jeho odmítnutí. Podle jeho názoru soud prvního stupně ani soud odvolací při svém rozhodování nepochybily a zhodnotily věc po skutkové i právní stránce správně.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo podáno za žalobce advokátem v otevřené lhůtě. Případnou důvodnost dovolání však bylo možné posuzovat poté, co by byla založena jeho přípustnost; shoda rozsudků nižších instancí mohla vést jen k přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku.
Dovolání však není přípustné.
Nezbývá než uzavřít, že dovolatel ve svých tvrzeních překročil zákonné a interpretační limity dovolacího přezkumu.
Namítal-li procesní vady (odvolací soud neměl odmítnout provedení dalších důkazů), pak přehlédl, že Nejvyšší soud již konstantně judikuje, že se při dovolacím přezkumu podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř. (viz usnesení sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004 aj.). V rámci ústavního přezkumu byly sice jeho některé závěry zpochybněny (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 650/06), ale v posuzované věci nedošlo k tomu, že by dovolatel – každopádně v intencích tvrzeného zásadního právního významu napadeného rozsudku, viz odst. 3 §237 o. s. ř. – jakkoli vymezil právní (procesní) otázku, kterou by se měl dovolací soud, vázán tvrzeními dovolatele, zabývat. Samotný přezkum postupu odvolacího soudu při vymezování předmětu a rozsahu dokazování nemůže být, zejména ne z hlediska přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., oprávněně nyní proveden.
Ani hmotněprávní závěry Nejvyššího soudu nemohou založit přípustnost dovolání v této věci.
Nižším instancím lze vytknout pouze to, že nesprávně posuzovaly právní základ vlastnictví obce (města) podle zákona č. 172/1991 Sb., upravujícího problematiku obecních restitucí. Podmínka skutečného užívání předmětného pozemku parc. č. 2848/2, resp. jeho pro věc významné části, je nepřípustně vykonstruována. Ve věci totiž nešlo o aplikaci ustanovení §1 posledně citovaného zákona; z jeho znění („pokud obce… hospodařily“) lze zajisté tuto podmínku vyvodit (viz nález sp. zn. IV. ÚS 185/96). Hlavní město Praha je však vlastníkem pozemku na základě §3 odst. 4 téhož zákona, neboť k pozemku přísluší právo hospodaření subjektu zajišťujícímu investorskou činnost. Formulace zákona je tu jasná, samotné právo hospodaření – bez jakékoli „přidané“ fakticity – postačí.
Ostatní závěry nejvyšší instance však již vyznívají v neprospěch dovolatele, přičemž dovolací soud, jenž není soudem nalézacím, tu měl výrazně omezené možnosti - de facto skutkového, alespoň ve výchozích úvahách – přezkumu. Odvolací soud i soud prvního stupně totiž podrobně, rozsáhle a v konečných shrnutích i přesvědčivě vysvětlily, proč pokládají žalobcův výkon práva, spočívající v realizaci vlastnického práva žalobou na vyklizení části pozemku (§126 odst. 1 obč. zák.), za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Zejména poukazy na polohu sporných částí pozemku u hranic pozemků parc. č. 2848/1 a 2848/2, na existenci vedení vysokého napětí, na alternativy jiného využití pozemků i na dosavadní hospodaření s pozemky stranou žalovanou argumentačně obstojí.
V těchto souvislostech je nutné odkázat na konstantní judikaturu – na právní názory Nejvyššího soudu k nezbytnosti přesvědčivého odůvodnění závěrů o rozporu výkonu práva s dobrými mravy (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1659/2000, Soubor rozhodnutí NS, C 2084) a k žádoucímu sebeomezení dovolací instance při přezkumu odůvodnění aplikace tzv. pružných pojmů (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, C 1068 téhož Souboru).
Přípustnost dovolání žalobce pro zásadní právní význam napadeného rozsudku tedy nebyla shledána a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.
Podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. vzniklo protistraně právo na náhradu nákladů řízení o dovolání,a to za použití §7 písm. d/, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Odměna za úkon ve výši 6.000,- byla dvakrát krácena až na 1.500,- Kč, poté přičteno 300,- Kč režijního paušálu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. prosince 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu