ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2345.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2345/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované R. Š., zastoupené advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 289/91, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 4.3.2009, č.j. 54 Co 279/2008-449 takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení o dovolání
12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě svým rozsudkem shora uvedeným změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3.6.2008, č.j. 6 C 289/91-417, tak, že vlastnické právo k pozemkům p.č. st. 39/1 a p.č. 1476/11 a k budově č.p. 4, postavené na pozemku p.č. st. 39/1, vše nemovitostem nacházejícím se v katastrálním území a obci B. nad O., přechází z žalované na žalobce. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 15.690,- Kč k rukám jeho právního zástupce a České republice se právo na náhradu nákladů řízení proti žalované nepřiznává. Dále odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 800,- Kč.
Odvolací soud měl za prokázané, že žalobce je osobou oprávněnou, neboť on
a jeho matka byli původními vlastníky zemědělské usedlosti, zahrnující i dům č.p. 4
a pozemky p.č.st. 39/1 a p.č. 1476/11 v k.ú.B. nad O., každý v rozsahu jedné ideální poloviny. Měl rovněž za prokázané, že nemovitosti přešly v roce 1964 do vlastnictví státu, a to na základě přijetí nabídky bezplatného odevzdání majetku. Dne 2.5.1979 byla mezi československým státem (zastoupeným Místním národním výborem N. V.) a rodiči žalované uzavřena kupní smlouva a dohoda o právu osobního užívání pozemku, kterou byl na rodiče žalované převeden dům č.p. 4 s „veškerým zákonným příslušenstvím, s veškerými právy a povinnostmi“ za kupní cenu 29.508,- Kč a zřízeno právo osobního užívání pozemku p.č. 1476/11 a p.č. st. 39/1 za úhradu ve výši 1.680,- Kč. Cena byla stanovena podle posudku znalce J. Š., ze dne 1.1.1978. Darovací smlouvou ze dne 1.11.1984 darovali rodiče žalované dům č.p. 4 „se stodolou“ žalované. Tento převod žalobce zpochybnil a podal k soudu prvního stupně žalobu, kterou se domáhal přechodu vlastnického práva k výše uvedeným nemovitostem ze žalované na žalobce podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Žaloba, původně znějící na určení neplatnosti kupní smlouvy, byla doručena soudu dne 28.11.1991. Dne 20.10.1992 upravil žalobce žalobní petit a požádal o vyslovení přechodu vlastnického práva k výše uvedeným nemovitostem z žalované na žalobce. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť podle jeho názoru nebyla splněna ani jedna ze tří možných podmínek pro vyhovění žalobě daných ustanovením §8 odst. 1 zákona o půdě. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v předmětné věci byly naplněny zákonné podmínky stanovené výše uvedeným ustanovením, a rozhodl proto jak je výše uvedeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná v zákonné lhůtě dovolání, které je podle jejího názoru přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Důvodnost spatřovala ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
a také v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaná se neztotožnila s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, když tento dospěl k závěru, že v projednávané věci byly naplněny zákonné podmínky pro postup podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Ohledně rozporu s cenovými předpisy použitými za účelem vypracování znaleckého posudku pro provedení ocenění nemovitostí předloženého při uzavření kupní smlouvy ze dne 2.5.1979 vyjádřila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že nemovitosti byly prodány za cenu výrazně nižší než činila cena dle tehdy platných právních předpisů. Co se týče protiprávního zvýhodnění nabyvatelů nemovitosti, tzn. právních předchůdců žalované, považovala žalovaná vyjádření odvolacího soudu za „poněkud vykonstruované“. Pro své tvrzení podle jejího názoru neměl soud dostatečnou oporu v provedeném důkazním řízení. Ze svědeckých výpovědí sice vyplývá, že existovalo více zájemců o koupi uvedených nemovitostí, žádná písemná žádost však nebyla doložena. Dne 28.7.2009 podala žalovaná návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí o převod vlastnického práva k výše uvedeným nemovitostem. S ohledem na výše uvedené navrhla žalovaná, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podal žalobce své vyjádření a vyjádřil se rovněž k návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozhodnutí o přechodu vlastnického práva k uvedeným nemovitostem. Žalovaná podle jeho názoru neuvedla ve svém dovolání žádné nové skutečnosti, pouze opakovala svá tvrzení, se kterými se odvolací soud již vypořádal. Žalobce se zcela ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl nebo zamítl. Žalobce rovněž nesouhlasil s návrhem žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a to s ohledem na jeho vysoký věk a na skutečnost, že věc je řešena od roku 1991.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání lze dovodit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatněný dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy pod tvrzené nesprávné posouzení věci.
Dovolání není důvodné.
Jak již bylo zmíněno výše, dne 2.5.1979 byla uzavřena kupní smlouva a dohoda o právu osobního užívání pozemku, na jejímž základě byly výše uvedené nemovitosti převedeny na právní předchůdce žalované, a následnou darovací smlouvou ze dne 1.11.1984 pak na žalovanou. Dne 20.10.1992 podal ve lhůtě žalobce jako osoba oprávněná k soudu žalobu o přechod vlastnického práva k výše uvedeným nemovitostem, kterou odůvodnil tím, že právní předchůdci žalované nabyli výše uvedené nemovitosti za cenu nižší než cenu odpovídající právním předpisům a na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele. Při posouzení věci je třeba vyjít z ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, z něhož vyplývá, že na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem. Žalobce poukazoval na skutečnost, že dříve než byly nemovitosti prodány rodičům žalované za cenu 29.508,- Kč, projevovaly o ně v letech 1976 až 1977 i v roce 1979 zájem i jiné osoby, kterým byl prodej pouze obytné části nabízen za 40.000,- Kč, druhému zájemci za 47.000,- Kč. Dalšímu zájemci byla sdělena cena 20.000,- Kč a za měsíc byla zvýšena na 40.000,- Kč. Tyto osoby, jak vyplývá ze svědeckých výpovědí, projevovaly zájem
o koupi nemovitostí za účelem zajištění své bytové potřeby. Tím by byl uspokojen
i společenský zájem preferovaný podle tehdy platných předpisů. Znalecký posudek, na jehož základě byla stanovena kupní cena pro prodej nemovitostí byl vypracován až v roce 1978 a kupní smlouva s právními předchůdci žalované byla uzavřena v roce 1979. Prodej byl uskutečněn za cenu 29.508,- Kč, tedy za cenu podstatně nižší než za jakou byl nabízen ostatním zájemcům a těm za tuto nižší kupní cenu už nabídnut nebyl. Nemovitosti byly navíc prodány za účelem využití k rekreaci, nikoliv za účelem zajištění vlastního bydlení. Odvolací soud tak na rozdíl od soudu prvního stupně na základě uvedeného oprávněně dovodil, že právní předchůdci žalované byli při koupi nemovitostí oproti ostatním zájemcům protiprávně zvýhodněni. Vycházel při tom správně z názoru, že za protiprávní zvýhodnění nelze považovat jen jednání v rozporu s právními předpisy, nýbrž i jednání popírající zásadu rovnosti občanů (obdobně viz
i rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 20.11.2002, sp.zn. 28 Cdo 1330/2002).
Ohledně námitek ke znaleckému posudku, vypracovanému za účelem uzavření výše uvedené kupní smlouvy ze dne 2.5.1979, je třeba podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o.s.ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoliv zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C.H.Beck, 7. vyd., Praha 2006, zejm. k §243a o.s.ř.). Nejvyšší soud v těchto souvislostech zdůrazňuje, že je soudem zásadně právního posouzení věci, který (kromě restriktivně postavených výjimek) nemůže provádět úkony jako nalézací soud – tedy úkony směřující ke zjištění nových skutečností (viz konstantní výklad ustanovení §243a o.s.ř.). Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci, zjištěným nižšími instancemi, tedy i skutkovými závěry soudu odvolacího. Jestliže odvolací soud vyšel ze závěrů znaleckých posudků tak jak je uvedeno, pak je nutné tato fakta přijmout. Jde o skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry ohledně předmětných nemovitostí.
Vzhledem k tomu, že bylo rozhodováno o meritu věci, nepovažoval dovolací soud za potřebné, zabývat se návrhem žalované na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle ustanovení §243 o.s.ř.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tedy nebyl naplněn
a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243 odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Úspěšnému žalobci vznikl podle §243b odst. 5, věta prvá a §224 odst. 1 o.s.ř. nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to podle §5 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. Výchozí sazba odměny činí 20.000,- Kč, redukovaná na polovinu, tj. celkem 10.000,- Kč. K tomu náleží 300,- Kč režijního paušálu (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) tedy v součtu 10.300,- Kč. S přičtením DPH pak 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu