ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.239.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 239/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele JUDr. L. B., s. k. p. A. H. zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 26. 6. 2007, sp. zn. 31 Co 270/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 129/2005 (žalobců : 1. JUDr. L. B., zastoupeného advokátem, a 2. K. Š., proti žalovaným A) M. B., a B) J. M., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 2. 3. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 25. 5. 2006, č. j. 11 C 129/2005-74. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobce K. Š. je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 51/1 (o výměře 2403 m2), parc. č. 51/2 (o výměře 24 m2), parc. č. 51/3 ( o výměře 105 m2), parc. č. 549/1 ( o výměře 445 m2), parc. č. 549/4 ( o výměře 890 m2) a budovy čp. 8 (postavené na pozemcích parc. č. 51/2 a 51/3), zapsaných na listu vlastnictví č. 308 pro katastrální území a obec Ř. u Katastrálního úřadu pro S. k. (katastrální pracoviště M. B.). Bylo také rozhodnuto, že žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 26. 6. 2007, sp. zn. 31 Co 2770/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 25. 5. 2006, č. j. 11 C 129/2005-74, potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným (každý ze žalobců jednou polovinou) na náhradu nákladů odvolacího řízení 20.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a to každému ze žalovaných jednou polovinou.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (ve smyslu ustanovení §212 a §212a odst. 1, 3 a 5 občanského soudního řádu), ale neshledal odvolání důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalovaná M. B. uplatnila (spolu se svým bratrem Ph.Dr. J. M., před jeho úmrtím dne 10. 12. 1991) výzvu z 30. 9. 1991 k vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, podle zákona č. 229/1991 Sb. Právním nástupcem Ph.Dr. J. M. se pak stala J. M . Odvolací soud poukazoval dále na to, že P. ú. v M. B. rozhodnutím z 11. 6. 2002, čj. 7330/RPÚ 388/91/Voh 2002, rozhodl, že žalované nejsou vlastnicemi sporných nemovitostí. Okresní soud v Mladé Boleslavi pak rozsudkem z 13. 1. 2004, č. j. 11 C 102/2003-67, určil, že žalované jsou každá jednou polovinou spoluvlastnicemi nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a po právní moci tohoto rozsudku (8. 5. 2004) bylo vlastnictví žalovaných zapsáno v katastru nemovitostí.
Odvolací soud poukazoval i na to, že podle zjištění učiněných v řízení o této právní věci byly nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, ke dni nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (tj. k 24. 6. 1991) ve vlastnictví I. s. o., v. d., L.. Toto družstvo převedlo (i přes uplatněný restituční nárok) nemovitostí kupní smlouvou ze 16. 1. 1992, registrovanou bývalým Státním notářstvím v M. B. pod sp. zn. R I 126/92, na A. H . Na majetek A. H. byl pak (usnesením Krajského soudu v Praze z 27. 8. 2002, č. j. 36 K 22/2003-33) prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven žalobce JUDr. L. B . Do soupisu majetku úpadce A. H. byly pojaty i nemovitosti, o něž jde v tomto řízení. Kupní smlouvou z 12. 6. 2003 prodal správce konkurzní podstaty JUDr. L. B. (po souhlasu vysloveném usnesením Krajského soudu v Praze ze 6. 2. 2003, 36 Co 22/2002) uvedené nemovitosti žalobci K. Š.; tato uzavřená kupní smlouva byla vložena i do katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 308 pro katastrální území Ř. (s právními účinky od 7. 7. 2003). Po vydání již uvedeného rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 13. 1. 2004, č. j. 11 C 102/2003-63, jsou na listu vlastnictví 308 pro katastrální území Ř. vedeny jako vlastnice nemovitostí žalovaná M. B. a J. M .
Odvolací soud rovněž v odůvodnění svého rozsudku připomínal, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 131/2005 byla projednána žaloba pro zmatečnost, uplatněná žalobcem JUDr. Lumírem Barešem, napadající rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 13. 1. 2004, č. j. 11 C 102/2003-63. Tato žaloba pro zmatečnost byla zamítnuta Okresním soudem v Mladé Boleslavi dne 15. 12. 2005, rozsudkem č. j. 7 C 131/2005-25, a Krajským soudem v Praze dne 30. 3. 2006, pod sp. zn. 28 Co 134/2006; dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2006, 21 Cdo 2802/2006.
Z uvedených zjištění odvolací soud dovozoval, že žalobce JUDr. L. B. není aktivně legitimován k podání žaloby o určení vlastnictví žalobce K. Š. a nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem, když se tu nedomáhá určení vlastnictví proti tomu, kdo je na místo něho (případně spolu s ním) zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí. Proto, podle názoru odvolacího soudu, byla správně žaloba žalobce JUDr. L. B. soudem prvního stupně zamítnuta. Naproti tomu žalobce K. Š. má, podle názoru odvolacího soudu, naléhavý právní zájem na požadovaném určení svého vlastnického práva, má-li být soudní rozhodnutí, určující právo, zaznamenáno v katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí.
Odvolací soud dále dovozoval, že vzhledem k ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. je v daném případně neplatným právním úkonem kupní smlouva ze 16. 1. 1992 o převodu nemovitostí, která byla uzavřena mezi I. s. o., v. d. se sídlem v L., a A. H., a to vzhledem k žalovanými (M. B. a J. M.) uplatněnému restitučnímu nároku. Úpadce A. H. vlastnictví k předmětným nemovitostem nenabyl a jejich vlastníkem zůstalo uvedené družstvo. Toto družstvo je povinnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. S touto právnickou osobou (respektive s její právní nástupkyní ISO, s. r. o., L., v likvidaci) jednal jako s účastníkem řízení Pozemkový úřad v M. B. v právní věci sp. zn. 11 C 102/2003, přičemž tento postup byl shledán jako správný i rozhodnutím dovolacího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 2802/2006 Nejvyššího soudu ČR.
Odvolací soud také dovozoval, že žalobce JUDr. L. B. zapsal sporně nemovitosti do konkurzní podstaty úpadce v rozporu s ustanovením §68 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání, podle něhož mají být oprávněným osobám podle restitučních předpisů náležející nemovitosti zahrnuty do konkurzní podstaty pouze tehdy, jestliže nároky nebyly v zákonem stanovených lhůtách uplatněny nebo byly zamítnuty. V daném případě žalobci uplatnili svůj restituční nárok 30. 9. 1991 a od této doby běželo restituční řízení, které bylo pravomocně skončeno 8. 5. 2004 vydáním rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 13. 1. 2004, č. j. 11 C 102/2003-63.
Podle názoru odvolacího soudu jestliže žalobce JUDr. L. B., jako správce konkurzní podstaty, pojal sporné nemovitosti do konkurzní podstaty (v rozporu s ustanovením §68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání), nemohly ohledně těchto neprávem sepsaných věcí nastat účinky předpokládané v ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb.; zejména tu nebylo dáno oprávnění zpeněžit tento majetek. Kupní smlouva ze dne 12. 6. 2003, uzavřená mezi JUDr. L. B. a K. Š. je tedy, dle názoru odvolacího soudu, neplatná ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku a žalobce K. Š. se vlastníkem sporných nemovitostí nestal. Odvolací soud měl za to, že žalované až do úspěšného skončení restitučního řízení nemohly v průběhu řízení restitučního podat vylučovací žalobu podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, protože ještě nebyly vlastnicemi sporných nemovitostí.
Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen včetně výroku o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce Dr. B. v řízení zastupoval, dne 10. 9. 2007 a dovolání ze strany tohoto žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 5. 11. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel v dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mola mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu/ a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatel je přesvědčen, že jako správce konkurzní podstaty postupoval správně podle ustanovení §18 zákona č. 328/1991 Sb., pokud do soupisu konkurzní podstaty uvedl i nemovitosti, u kterých byl úpadce veden jako vlastník v katastru nemovitostí, a to tím spíše když v katastru nemovitostí nebyl evidován jakýkoli údaj o uplatňovaných právech třetích osob. Důsledky zahrnutí věcí do soupisu konkurzní podstaty plynou přímo ze zákona. Dovolatel je toho názoru, že „pokud správce konkurzní podstaty je oprávněn je zpeněžit, a nabyvatel věc nabyde od správce konkurzní podstaty, stane se jejím vlastníkem bez ohledu na to, zda věc byla zahrnuta do konkurzní podstaty oprávněně či nikoli. Nesouhlasí-li kdokoli s tím, aby věc byla zahrnuta do konkurzní podstaty, může se domáhat jejího vyloučení postupem podle §19 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání; právo podat vylučovací žalobu tu má nejen vlastník věci, ale i další osoby.
Dovolatel vytýkal dále, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval /jak je to patrno i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně/ uvedenými otázkami aplikace ustanovení §18 a §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.; zabýval se jimi až odvolací soud, a to podle názoru dovolatele nesprávně, když měl za to, že na straně žalobce Dr. B. není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva. Dovolatel má za to, že u žalobce může být dán naléhavý právní zájem na určení podle §60 písm. c) občanského soudního řádu i tehdy, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění, nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. V daném případě žalobce JUDr. L. B. potřeboval k tomu, aby jako správce konkurzní podstaty mohl provést rozvrh výnosu z prodeje, postavit najisto, zda je žalobce K. Š. vlastníkem nemovitostí, tedy zda je či není jím uzavřená kupní smlouva platná, takže řízení v této právní věci neřeší pouze otázku vlastnického práva, ale i otázku základu právního mezi stranami sporu navzájem, a to ať již ve vztahu mezi nimi a žalobci, tak i ve vztahu mezi žalobcem JUDr. B. a žalovanými M. B. a J. M., „které se v mezidobí v samostatném soudním řízení u soudu domáhají zaplacení kupní ceny jako výnosu z prodeje“.
Ve vyjádření žalobce K. Š. k dovolání žalobce JUDr. L. B. bylo uvedeno, že se tento žalobce plně ztotožňuje s názorem dovolatele. Rozhodnutí v této právní věci řeší právní otázku zásadního významu a toto řešení může podstatně zasáhnout do vlastnického práva žalobce K. Š . Do zakoupených nemovitostí žalobce K. Š. investoval několik miliónů korun a nemovitosti zhodnotil a teprve potom se z katastru nemovitostí dověděl, že žalované jsou vyznačeny v katastru nemovitostí jako vlastnice nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Přitom jediným uživatelem sporných nemovitostí je žalobce K. Š. a žalované M. B. a J. M. o užívání těchto nemovitostí nejeví zájem; nelze tu tedy proti nim užít žaloby o plnění.
Ve vyjádření žalovaných M. B. a J. M. k dovolání dovoletele JUDr. L. B. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalované trvaly na svém názoru, že v daném případě správce konkurzní podstaty JUDr. L. B. postupoval při soupisu konkurzní podstaty. v rozporu s ustanovením §68 zákona č. 328/1991 Sb., které mu ukládá nezahrnovat do konkurzní podstaty věci, jež mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd (zákonů č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb.), které mu ukládá nezahrnovat do konkurzní podstaty věci, jež mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd (zákonů č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb.), respektive, které mu umožňuje zahrnovat tyto věci do konkurzní podstaty pouze v případě, že nároky nebyly v zákonem stanovených lhůtách uplatněny nebo byly zamítnuty. V tomto případě měl konkurzní správce možnost si na základě záznamu na listu vlastnictví č. 308 pro katastrální území Ř. ověřit, zda tu jsou či nejsou dotčeny restituční nároky, které brání zahrnutí nemovitostí do konkurzní podstaty. Nešlo o případ řešení střetu včas nerealizovaného nároku vlastníka na vyloučení jeho majetku z konkurzní podstaty s nárokem osoby, jež takový majetek nabyla za trvání konkurzu jako zpeněžení majetku podle §27 zákona č. 238/1991 Sb., a to ve prospěch nového nabyvatele, tedy o situaci, kdy postup vlastníka při uplatnění jeho práv podle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. nepřichází v úvahu. Žalované, jako restituentky, až do skončení restitučního řízení, vlastníky předmětných nemovitostí nebyly, takže postup podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. uplatnit nemohly.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 11 C 129/2005 Okresního soudu v Mladé Boleslavi), ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 26. 6. 2007 (sp. zn. 31 Co 270/2007 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci posoudil odvolací soud odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a s ustanoveními zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení soudního řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem (stejně tak i pod č. 53/1973, str. 187, této Sbírky) bylo vyloženo, že naléhavý právní zájem na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce anebo kde by bez tohoto určení se právní postavení žalobce stalo nejistým.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., byl zaujat tento výkladový závěr k ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu : „ Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případech absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy není dána naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
Podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, povinná osoba podle tohoto zákona je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě (podle tohoto zákona) nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného; takové právní úkony jsou neplatné.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 12. 1997, IV. ÚS 195/97 (uveřejněném pod č. 161 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soud ČR) byl zaujat právní názor : „Nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. je třeba považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR byl zaujat právní názor : „Ten na koho správce konkurzní podstaty, v rámci zpeněžení (§27 zákona č. 328/1991 Sb.) převedl majetek sepsaný do konkurzní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení náležel vlastnicky někomu jinému“.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právní závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a z nálezů, usnesení a stanovisek Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení a tytéž právní závěry z publikované judikatury měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 26. 6. 2007 (sp. zn. 31 Co 270/2007 Krajského soudu v Praze). Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud řešil ve svém rozhodnutí některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ve svém rozsudku z 26. 6. 2007 ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, neshledal dovolací soud u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný, žalobci K. Š. v řízení o dovolání náklady nevznikly a ohledně nákladů vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu nákladů řízená tu žalovaným nepřiznal; dovolací soud přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě jen to, co bylo již žalovanými uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu
V Brně dne 10. prosince 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu