ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.240.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 240/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) B. S., a b) A. S., oba zastoupeni advokátem, proti žalovaným 1) J. P., a 2) M. P., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 258.483,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 275/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2007, č.j. 24 Co 138/2007-529, takto:
I. Dovolání žalobců proti měnícímu výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2007, č.j. 24 Co 138/2007-529, se zamítá.
II. Dovolání žalobců proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2007, č.j. 24 Co 138/2007-529, se odmítá.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 33.207,- Kč k rukám jejich právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným částečně změnil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 9. 2006, č.j. 12 C 275/93-485, ve výroku I. tak, že zamítl žalobu ohledně povinnosti zaplatit částku 38.104,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 29. 9. 1992 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení; ve zbývající částce 29.143,- Kč včetně úroků z prodlení byl výrok soudu prvního stupně potvrzen. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jimž byla žaloba do částky 201.236,60 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 20. 9. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení zamítnuta, byl odvolacím soudem ve výroku II. potvrzen. Stran nákladů řízení odvolací soud zavázal žalobce nahradit žalovaným náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 233.092,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 55.016,- Kč. Žalobci a žalovaní byli zavázáni nahradit náklady řízení, které vznikly České republice v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím v rozsahu 91% a 9% z celku.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž žalovaní jako vlastníci domu č.p. 172 restaurace Na R. ve S. uzavřeli dne 1. 10. 1991 jako pronajímatelé se žalobci jako nájemci smlouvu o nájmu zmíněné nemovitosti k podnikatelským účelům. Žalobci na základě předmětné smlouvy o nájmu se zavázali k rekonstrukci zmíněné nemovitosti, která započala dnem 1. 9. 1991 a byla ukončena dnem 28. 2. 1992. Náklady na rekonstrukci a náklady za nákup vybavení restaurace se žalovaní zavázali uhradit žalobcům splátkami z nájemného. Rekonstrukce probíhala zpočátku svépomocí, později prostřednictvím stavební firmy. Neshody, které mezi účastníky začaly vznikat v době rekonstrukce, vedly k ukončení nájemního vztahu ke dni 20. 8. 1992.
Smlouva o nájmu byla v řízení shledána neplatnou z důvodu absence souhlasu obecního úřadu podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu
a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud došlo v důsledku rekonstrukce ke zhodnocení nemovitosti, mají žalobci vůči žalovaným nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Výši tohoto bezdůvodného obohacení bylo nutné určit jako rozdíl mezi hodnotou nemovitosti před rekonstrukcí a po ní (R 26/75). Na základě provedených důkazů, zejména znaleckého posudku E. G.
a výslechu účastníků, dospěl odvolací soud k závěru, že celkem je třeba od zjištěné výše zhodnocení objektu č.p. 172 v částce 315.962,- Kč odečíst částku 286.816,- Kč, představující 265.021,- Kč jako výši splaceného úvěru žalovanými (částka zaplacená žalobcům) a podíl vlastní práce a materiálu žalovaných na stavbě oceněný na 21.798,- Kč. Odvolací soud uzavřel, že nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovaným z titulu rekonstrukčních prací na předmětné nemovitosti tak činí celkem částku 29.143,- Kč jako plnění z neplatného právního úkonu ve smyslu §451 a násl. o.z.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výrokům nepříznivým pro žalobce) podali žalobci dovolání, jehož důvodnost spatřovali v nesprávném právním posouzení věci. Po obšírné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení dovolatelé tvrdili, že soudy obou stupňů pochybily, když předmětný nárok posuzovaly podle §451 a násl. o.z., tedy jako bezdůvodné obohacení, když se jednalo o plnění ze smlouvy. Dovolatelé měli zato, že smluvní ujednání, podle něhož se žalovaní zavázali při ukončení nájemního vztahu žalobcům uhradit veškeré závazky, a to do 30-ti dnů, je platným úkonem vyjadřujícím vůli obou smluvních stran, neboť šlo o takovou část kontraktu, která je oddělitelná od jeho ostatního obsahu ve smyslu ustanovení §41 o. z. Nájemní smlouva je tak neplatná pouze v části týkající se pronájmu restaurace. Dovolatelé shledávali stanovenou výši náhrady za bezdůvodné obohacení v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na vynaložené náklady žalobců na rekonstrukci objektu restaurace. Dovolatelé též zpochybňovali znalecké posudky, z nichž soudy vycházely. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání písemně vyjádřili. Souhlasili s právními i skutkovými závěry odvolacího soudu a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné do části, ve které nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolatelům odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.); do části směřující vůči potvrzujícímu výroku odvolacího soudu by bylo přípustné jen za podmínek §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam napadeného rozsudku, resp. jeho části). Dovolací důvod je uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; podle obsahu dovolání lze též hovořit o důvodu procesním podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Pokud bylo do předmětné nájemní smlouvy pojato více právních úkonů, tj. nájem restaurace a závazek k její rekonstrukci, je třeba z hlediska §35 odst. 2 o.z. zkoumat, zda jde o právní úkony navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence, nebo zda je nutno smlouvu pojímat jako jeden nedílný celek. Rozhodujícím kritériem přitom zůstává vůle smluvních účastníků (srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 Cz 124/92).
Podstatnou náležitostí smlouvy o nájmu nebytových prostor je mimo jiné ujednání o výši nájemného (viz §3 zákona č. 116/1990 Sb.). Splatnost nájemného je bez jakékoli obligatorní úpravy, a je tedy závislá na dohodě účastníků smlouvy. V daném případě se účastníci dohodli na nahrazení nákladů rekonstrukce a nákladů za nákup vybavení restaurace formou splátek z nájemného. Předmětná rekonstrukce tak byla provázána s nájmem restaurace takovým způsobem, který nedovoluje tyto závazky od sebe oddělit. Pokud k předmětné nájemní smlouvě nebyl udělen předchozí souhlas obecního úřadu podle tehdy platného ustanovení §3 odst. 2 posledně citovaného zákona, je nutné považovat nájemní smlouvu jako celek za absolutně neplatný právní úkon (viz rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 104/2004). Plnění na základě takového právního úkonu je třeba posoudit jako bezdůvodné obohacení podle ustanovení §451 a násl. o. z. (kromě již užitého právního titulu jde též o náklady vložené do cizí nemovitosti).
Nelze tedy uzavřít, že by odvolací soud nesprávně posoudil věc po stránce právní. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy nebyl dán.
Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř. Dovolatelé v tomto směru zpochybňovali zejména znaleckými posudky zjištěnou výši finančních prostředků a hodnotu vynaložené práce, které byly do rekonstrukce restaurace vloženy. Na základě obsahu spisového materiálu dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud respektoval při zjišťování skutkového stavu zásadu volného hodnocení důkazů. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem svědka J. P., znalce E. H. a při stanovení výše bezdůvodného obohacení volnou úvahou byl brán zřetel na předložený znalecký posudek a skutečnost, že v rozhodném období nebyl trh s nemovitosti ještě plně rozvinut. Jelikož nelze odvolacímu soudu při hodnocení důkazů vytknout žádné pochybení, pak není možné polemizovat ani s jeho skutkovými závěry. Dovolací soud přitom není povolán k přezkumu samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1268).
Ani případný dovolací důvod podle §241a odst. 3 tedy není naplněn.
Dovolací soud též neshledává žádný důvod k aplikaci ustanovení o nepřípustném výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 o. z.) v posuzované věci.
Napadené rozhodnutí kromě věcné správnosti nevykazuje ani judikatorní přesah, tj. podmínky nezbytné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. pro přípustnost dovolání. Tento závěr se týká té části dovolání, která směřovala proti potvrzujícímu výroku II. odvolacího soudu. Dovolání tedy nebylo zčásti přípustné.
Dovolání bylo proto dílem zamítnuto a dílem odmítnuto (§243b odst. 2 věta před středníkem, odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.). Vzhledem ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu nebyl důvod rozhodnout o požadovaném odkladu výkonu rozhodnutí.
Úspěšným žalovaným vznikl nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. Za jeden úkon zástupce náleží výchozí sazba odměny 42.469,60 Kč, redukovaná (jen jeden úkon v řízení) na polovinu, tj. na 21.234,80 Kč (§3 odst. 1, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Z důvodu zastoupení ve stejné věci více účastníků se zvyšuje sazba odměny podle §19a cit. vyhl. na 27.605,20 Kč. K tomu náleží 300,- Kč režijního paušálu (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), to vše povýšeno o 19% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést, tedy celkem po zaokrouhlení 33.207,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu