ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2442.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2442/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně I. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému a. a. L. H., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 104.000,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 237/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2008, č. j. 19 Co 143/2007-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobním návrhem ze dne 28. 7. 2003 domáhala na žalovaném zaplacení částky 104.000,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že žalovanému uhradila částku 614.000,- Kč namísto v kupní smlouvě sjednané částky 510.000,- Kč. Předmětem kupní smlouvy ze dne 28. 8. 2002 byla bytová jednotka ve vlastnictví žalovaného.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. října 2006, č. j. 53 C 237/2003-99, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.) i vůči státu (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, dle kterých celá částka ve výši 614.000,- Kč byla uhrazena při podpisu smlouvy a stvrzena dvěma příjmovými doklady, jedním na částku 510.000,- Kč a druhým na částku 104.000,- Kč, přičemž částka 104.000,- Kč představovala vrácení půjčky, kterou poskytl žalovaný žalobkyni při opakované prohlídce bytu.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. ledna 2008, č. j. 19 Co 143/2007-122, potvrdil rozsudek soudu I. stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.), když dospěl k závěru, že tvrzení žalovaného o půjčce sice prokázáno nebylo, ale ani tvrzení žalobkyně, že došlo k přeplacení kupní ceny omylem, nelze považovat za věrohodné. Mezi účastníky totiž došlo k dohodě o kupní ceně ve výši 614.000,- Kč, jež byla žalovanému bez problémů vyplacena a bylo na ní také vystaveno potvrzení. Jaké pohnutky vedli účastníky k tomu, že v písemné smlouvě (zmíněné v žalobě) byla uvedena částka jiná, než kterou si sjednali a vyplatili, prokázáno nebylo, avšak závěru o sjednané kupní ceně ve výši 614.000,- Kč nasvědčuje její zaplacení, vystavení potvrzení o zaplacení i doba sedmi měsíců, jež uplynula od zaplacení sporné částky do snahy žalobkyně o její vrácení. Krajský soud v Brně tedy uzavřel, že se nejedná bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák., nýbrž o plnění mezi účastníky sjednané a realizované.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, podle kterého může být dohoda o ceně nemovitosti sjednána ústně odlišně od ceny dohodnuté v písemné smlouvě, dále rekapituluje dosavadní průběh sporu a uvádí, že závěr krajského soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jeho rozhodnutí je neodůvodněné a tedy spekulativní i nepřezkoumatelné.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, které žalobkyně dovozovala z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) či b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Pro závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, jakož i pro další dovolací přezkum v případě přípustnosti dovolání, jsou relevantní jen právní otázky s vymezením v rámci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Z toho je zjevné, že dovolatel je oprávněn vymezit právní otázku jen v rámci daném nesprávným právním posouzením věci.
Dovolací důvod uplatněný žalobkyní podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nezakládá přípustnost dovolání, neboť se jedná o konkrétní vadu řízení a nikoliv o spor o právo. S tvrzeními, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a závěr krajského soudu nemá oporu v provedeném dokazování se nadto Nejvyšší soud neztotožňuje, neboť právní závěry v rozsudku logicky vyvěrají ze skutkového stavu řádně zjištěného (§132 o.s.ř.) po (v dostatečné míře) provedeném dokazování ve smyslu §122 a násl. o.s.ř. Pokud žalovaný ani žalobkyně nebyli schopni prokázat svá tvrzení a podpořit je dostatečnými důkazy, není na odvolacím soudu, aby zkoumal pohnutky, které účastníky smlouvy vedly ke změně ceny za předmětný byt. Uzavření dohody o ceně mezi účastníky a vyplacení shodné částky je pak potvrzováno dvěma účetními doklady a chováním účastníků po uzavření smlouvy, jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že k bezdůvodnému obohacení mezi účastníky smlouvy nedošlo na základě skutkového stavu, jímž je Nejvyšší soud vázán a není oprávněn do něj jakkoli zasahovat. Posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění totiž přípustnost dovolání ve smysly §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit neumožňuje (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání lze posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu, tedy takovou, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s .ř).
Žalobkyně ve svém dovolání naznačuje právní otázku zásadního významu, spočívající v tom, zda dohoda o ceně nemovitosti může být dohodnuta ústně odlišně od ceny dohodnuté v písemné smlouvě. Takto formulovaná právní otázka však přímo nesouvisí s rozhodnutím odvolacího soudu a nemůže ani představovat otázku zásadního právního významu, neboť rozsudek krajského soudu není založen na závěru o následné ústní změně kupní ceny (vymezená právní otázka navíc postrádá upřesnění o jaký typ smlouvy a druh ceny se jedná) po uzavření písemné kupní smlouvy (obsahující i kupní cenu), nýbrž na závěru o změně kupní ceny sjednané v původní písemné smlouvě, přičemž již dále nerozvádí, zdali se jednalo o dohodu ústní či písemnou. Pouze konstatuje, že cena byla účastníky smlouvy sjednána a také vyplacena a písemně potvrzena. Ze strany dovolatelky se tak jedná o vymezenou právní otázku, která však nesouvisí s rozhodnutím odvolacího soudu, jež na posouzení dané otázky nebylo založeno, a z tohoto důvodu nemůže být považována za otázku, která by měla zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolací řízení není prostředkem k řešení teoretických problémů, které z hlediska konkrétního sporu nemají na jeho výsledek žádný vliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK pod C 2878, sešit 30, ročník 2004).
Z výše uvedených důvodů bylo dovolání žalobkyně dle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na jejich náhradu právo a žalovanému žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. dubna 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu