ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2502.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2502/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce D. pro r. b., zastoupeného advokátem, za účasti 1. M. B., a 2. P. f. ČR, o vlastnictví k nemovitostem a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Praha-západ pod sp. zn. 6 C 349/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.10. 2007, č. j. 28 Co 605/2007-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9.10. 2007, č. j. 28 Co 605/2007-56, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Praha-západ ze dne 5.4.2007, č.j. 6 C 349/2006-28, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že první účastnice není vlastnicí nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že původními spoluvlastníky předmětných pozemků byli manželé A. a M. B., přičemž tyto nemovitosti byly vyvlastněny na základě rozhodnutí odboru výstavby
a vodního hospodářství rady ONV Praha-jih ze dne 10.6.1960, sp.zn. 1741/60 ve prospěch L. d. pro r. v. S. o. Dále vzal za prokázané, že nárok na tyto nemovitosti u pozemkového úřadu uplatnila včas první účastnice, která je oprávněnou osobou podle §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“) a po svém zemřelém manželovi oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Odvolací soud též zjistil, že v dané oblasti probíhala výstavba chat k podnikové i k individuální rekreaci, a že právní předchůdce žalobce jako investor zajišťoval výstavbu inženýrských sítí v této oblasti, avšak výstavbu vodovodních přípojek i elektrických přípojek k jednotlivým stavebním objektům si zajišťovali majitelé chat sami svým vlastním nákladem. Dovodil, že předmětné pozemky nelze považovat za součást chatové osady, neboť v dané lokalitě jsou vybudovány nejen stavby sloužící k individuální rekreaci, ale též pro rekreaci podnikovou. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že první účastnice pro obnovu vlastnického práva k předmětným nemovitostem splňuje podmínku restitučního titulu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, podle něhož budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění bez vyplacení náhrady. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil závěr, že na předmětných pozemcích se nenachází chatová osada, která by byla překážkou vydání pozemků oprávněné osobě ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítal, že předmětné pozemky slouží k rekreaci a jsou součástí chatové osady L. Podle dovolatele zákon o půdě neobsahuje definici pojmu ,,chatová osada“, proto nelze pominout jeho odkaz na ustanovení §52 až §58 vyhlášky
č. 83/1976 Sb. Poukazoval na skutečnost, že v chatové osadě existuje společné sociální zařízení, které prokazuje vzájemnou sepjatost jednotlivých objektů, jakož i jejich majitelů. Vytýkal soudům obou stupňů, že pojem ,,chatové osady“ aplikovaly odlišně od derogované vyhlášky č. 83/1976 Sb. a současně i od rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 203/99. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První účastnice a druhý účastník navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k té části dovolání žalobce, pokud se nesla k jejímu nesouhlasu se zjištěním soudů obou stupňů.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na posouzení, zda v projednávané věci byla či nikoliv naplněna překážka vydání předmětných pozemků oprávněné osobě podle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud vyslovil závěr, že v daném případě není dána překážka vydání předmětných pozemků oprávněné osobě ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, neboť na předmětných pozemcích se nenachází chatová osada.
Dovolací soud považuje za vhodné podotknout, že obdobnou problematikou se zabýval dovolací soud již ve svém rozhodnutí ze dne 5.3.2009, sp.zn. 28 Cdo 2873/2007. Ve shora citovaném rozhodnutí zaujal názor, že dovolací soud, stejně jako Ústavní soud, vycházejí ve své konstantní judikatuře při výkladu druhé části zákona
o půdě z jeho specifičnosti ve vztahu k dalším právním normám. Jestliže zákon hovoří
o podmínkách nevydání části pozemku, pro niž mj. stanoví bezprostřední souvislost se stavbou a její nezbytnou nutnost pro provoz stavby, a tento pojem není výslovně naplněn jinou normou, je třeba jej vykládat podle konkrétní situace, a to – protože jde o citlivé restituční vztahy – nikoli extenzivním způsobem. Zejména nelze aplikovat normy veřejného práva, které stanoví podmínky pro novou výstavbu, nebo vyčleňování pozemků pro účely územního plánování.
Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I ÚS 754/01, uveřejněném pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byly zaujaty tyto právní závěry k výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona čl. 229/1991 Sb.: „Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Jde-li o ucelený rekreační areál, lze jej vydat, ať je jakkoli rozsáhlý a zahrnuje veškeré plochy jej tvořící, včetně volného prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětským hřištěm.
V restitučních věcech nelze zpevněnou asfaltovou plochu – parkoviště – považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů“.
Na základě výše uvedeného závěry odvolacího soudu plynou jednak z prostého gramatického výkladu zákonných ustanovení, jednak odpovídají ustálené výkladové soudní praxi. Dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli jiným pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.
Pro úplnost je vhodné dodat, že námitky obsažené v dovolání a odkaz na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp.zn. 29 Ca 203/99, jsou v dané věci nepřípadné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218
písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl
v dovolacím řízení úspěšný, dalším účastníkům řízení v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu