ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2836.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2836/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. M. G., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Z. M., a 2) Mgr. M. K., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti, pod sp. zn. 5 C 31/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2004, č. j. 21 Co 4/2003-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud určil vlastnické právo ve vztahu k nemovitostem identifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku ve prospěch žalobkyně. Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Kupní smlouva uzavřená mezi matkou žalovaných a státem dne 22. 9. 1986 je platným právním úkonem, na základě něhož bylo převedeno vlastnické právo k dotčeným nemovitostem, a to v souladu s §2 vyhlášky federálního ministerstva financí č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku. Za stát jednal Městský národní výbor v U. H., jenž vystupoval jako státní orgán, což je zřejmé i ze záhlaví předmětné kupní smlouvy. Z §134 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“) vyplývá, že pro nabytí vlastnického práva státem se nevyžadovala k účinnosti smlouvy registrace státním notářstvím, ani zápis do tehdejší evidence nemovitostí. Pokud stát prostřednictvím jeho jménem jednajícího státního orgánu nesplnil ohlašovací povinnost ve vztahu k evidenci nemovitostí, nemohlo to mít žádný vliv na nabytí jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Cena převáděných nemovitostí byla stanovena v souladu s §14 odst. 1 vyhlášky č. 128/1984 Sb., podle něhož cena za 1 m2 pozemku v okresním městě činila 10,- Kčs, přičemž v dané věci se jednalo o stavební pozemky v okresním městě U. H. Tvrzení o nezaplacení kupní ceny převodkyni R. J. (matce žalovaných) nemá žádnou relevanci ve vztahu k nabytí vlastnického práva státem. Dohodou uzavřenou podle §205 odst. 2 tehdy platného obč. zák. dne 13. 6. 1990 bylo zřízeno právo osobního užívání k předmětným pozemkům ve prospěch žalobkyně. Tato dohoda splňovala všechny náležitosti, i když fotokopie dohody založená ve spise není opatřena razítkem jednajícího státního orgánu. Nejedná se o vadu, jež by činila dohodu neplatnou. Vlastnické právo nabyla žalobkyně společně se svým manželem na základě §872 odst. 4 obč. zák., a to od 1. 1. 1992. Vlastnické právo k pozemkové parcele označené jako 800/435 nabyla žalobkyně spolu se svým manželem na základě kupní smlouvy uzavřené s městem U. H. ze dne 19. 8. 1991. Obec přitom tuto nemovitost nabyla podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991. Žalobkyně pak později v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nabyla i tuto parcelu do svého výlučného vlastnictví. Jelikož matka žalovaných nebyla ke dni 23. 5. 1989 vlastnicí nemovitosti parc. č. 955/1 v k. ú. M., nemohla toto vlastnické právo převést na žalované, byť smlouva byla sepsána a registrována notářem a byť žalovaní zaplatili státu darovací poplatky.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání a po té, co jim byl soudem prvního stupně pro účely dovolacího řízení ustanoven právní zástupce z řad advokátů, toto dovolání prostřednictvím ustanoveného advokáta doplnili. Dovolání napadají v celém rozsahu a podávají jej z důvodu obsaženého v §241a odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Vada, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spočívá v tom, že napadený rozsudek je v rozporu s §47 odst. 2 obč. zák. ve znění platném v roce 1986, tedy v době uzavření smlouvy mezi R. J. a Č. s. o prodeji předmětných nemovitostí. Nebyl-li podán do tří let od uzavření kupní smlouvy návrh na rozhodnutí podle citovaného ustanovení, platilo, že účastníci od smlouvy odstoupili. V daném případě mělo být o koupi předmětných nemovitostí rozhodnuto a smlouva schválena příslušným orgánem MěNV a ONV v U. H. na základě příslušných ustanovení zákona o národních výborech. Žádné takové rozhodnutí žalobkyně nedoložila a nedoložila ani skutečnost, že smlouva byla předložena do založení v evidenci nemovitostí. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo z matky obou žalovaných podle darovací smlouvy přímo na ně, nikoliv na Československý stát. Nikdy nebyla prokázána pravost výše uvedené kupní smlouvy z roku 1986. Rovněž cena 10,- Kčs za 1 m2 odpovídá ceně za stavební pozemek, v kupní smlouvě je však uvedena orná půda. Nebylo též prokázáno, že by kupní cena byla převodkyni (R. J.) skutečně poukázána a že by její podpis na smlouvě byl pravý. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Ačkoliv dovolatelé formálně napadli rozsudek odvolacího soudu z důvodu, že řízení bylo postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, obsahově vymezili dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jenž také konkretizovali, jak uvedeno výše. Dovolání ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího však výše uvedené podmínky přípustnosti nenaplňují, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem a neodporuje ani ustálené judikatuře soudů včetně soudu Nejvyššího.
Dovolací soud považuje za přiléhavý právní závěr soudu odvolacího ohledně náležitostí kupní smlouvy, na základě níž se převádělo vlastnické právo do socialistického vlastnictví. Je sice pravdou – jak namítají dovolatelé – že §47 odst. 3 obč. zák. ve znění zákona č. 131/1982 Sb. (účinného do 31. 12. 1991) obecně stanovil, že v případě, kdy nedošlo na návrh podaný do tří let od uzavření smlouvy k rozhodnutí příslušného orgánu (§47 odst. 1 obč. zák.) nebo k registraci státním notářstvím (§47 odst. 2 obč. zák.), platilo, že účastníci od smlouvy odstoupili. Nicméně §134 odst. 2 obč. zák. (ve stejné časové verzi) stanovil, že „převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví“. Podle §490 odst. 2 věty druhé obč. zák., ve znění účinném do 30. 4. 1990, pak platilo, že „k smlouvě o převodu budovy, která je v soukromém vlastnictví, a k smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského (lesního) pozemku, je třeba souhlasu národního výboru, ledaže jde o převod do socialistického společenského vlastnictví“.
Z uvedených ustanovení tedy jednoznačně vyplývá závěr, že k převodu předmětných pozemků na stát v uvedené době nebylo třeba ani souhlasu národního výboru a k účinnosti smlouvy nebyla nutná registrace státním notářstvím, ani vyznačení změny vlastnického práva v evidenci nemovitostí. Evidence nemovitostí měla čistě administrativně statistický (evidenční) charakter a nesplnění povinnosti ohlášení změny vlastnického práva k nemovitosti nebylo na překážku nabytí vlastnického práva.
Jestliže dovolatelé namítají, že z předmětné smlouvy není zřejmé, kdo byl nabyvatelem vlastnického práva podle kupní smlouvy z roku 1986, pak Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu odvolacího, totiž že podle tehdy platných právních předpisů se vlastníkem těchto nemovitostí mohl stát Československý stát, za nějž jednal městský národní výbor a jako orgán vykonávající správu pro stát k těmto pozemkům byl zapsán okresní národní výbor.
Ani argumentace dovolatelů týkající se kupní ceny za 1 m2 převáděného pozemku není přiléhavá, neboť tato cena byla určena v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 128/1984 Sb. Předmětné pozemky byly sice v době uzavírání kupní smlouvy ornou půdou, ale zároveň byly určeny pro výstavbu „OS Východ U. H., 1. stavba“. Podle §14 odst. 1 citované vyhlášky ve spojení s §6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, nemusel být tedy pozemek kvalifikován jako stavební, stačilo, že byl pro stavbu určen.
Namítají-li dovolatelé, že nebylo doloženo schválení předmětné smlouvy ze strany Okresního národního výboru v U. H., jedná se o tvrzení nové skutečnosti, kterou nelze v rámci dovolacího řízení uplatnit (§241 odst. 4 o. s. ř.). Další v dovolání uplatněné argumenty zpochybňují skutkový základ projednávané věci vytvořený soudem nalézacím a převzatý soudem odvolacím, přičemž za výše uvedených podmínek možného založení přípustnosti dovolání toliko pro zásadní právní význam k nim nelze přihlédnout (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelé výslovně napadají v celém rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výroku II., v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelům se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejich dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud toto dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. února 2009
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu