ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2922.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2922/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce H. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp.zn. 12 C 181/2005, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce M. č. P., zastoupené advokátkou, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2008, č. j. 13 Co 579/2007- 82 takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2008, č. j. 13 Co 579/2007- 82, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 2. října 2007, č. j. 12 C 181/2005- 56, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal určení vlastnického práva ve vztahu k nemovitostem, pozemku parc.č. 760 v katastrálním území B., obec P., o výměře 5170 m2, druh pozemku – zahrada, způsob ochrany – zemědělský půdní fond, památkově chráněné území, zapsaného na LV č. 10002 pro k.ú. B., který je veden u Katastrálního úřadu pro P., katastrální pracoviště P¨. (dále jen „předmětný pozemek“).
K odvolání žalobce soud druhého stupně rozsudkem ze dne 5. března 2008, č. j. 13 Co 579/2007- 82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 1301/2001, 28 Cdo 1767/2005 a 28 Cdo 470/2007 a Ústavního soudu ČR, sp.zn. IV. ÚS 185/96, s tím, že vzhledem k tomu, že pojem hospodaření není zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), ani jiným právním předpisem expressis verbis definován, je třeba při jeho výkladu vycházet ze zákonných ustanovení, která byla účinná v době rozhodné pro přechod vlastnictví, tj. ke dni 24.5.1991. Z příslušných ustanovení hospodářského zákoníku a vyhlášky č. 119/1988 Sb. bylo třeba dovodit, že hospodařit s věcí znamená starat se o ni s péčí řádného hospodáře, tj. věc zajistit, sepsat a ocenit, resp. vést v předepsané evidenci, dále pečovat o její údržbu a provádět opravy, pečovat o její využívání k plnění úkolů a nakládat s ní v souladu s těmito úkoly, chránit věc před rozkrádáním, poškozením, zničením, ztrátou nebo zneužíváním a konečně chránit právo hospodaření s předmětnou věcí, uplatňovat právo na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení proti tomu, kdo jej na úkor hospodáře získal. Je zřejmé, že pro naplnění třetí kumulativní podmínky přechodu věci do vlastnictví obce nepostačí pouhý formálně právní výkon práva hospodaření, nýbrž je třeba zohlednit a preferovat fakticitu skutečného hospodaření. S uvedenými pozemky přitom zcela prokazatelně nakládal Český zahrádkářský svaz. Jak vyplynulo z provedených důkazů, jeho faktické hospodaření na pozemku, péče o něj, zajišťování proti poškození a zneužití atd. vykonával tento subjekt od roku 1942, přičemž v letech 1982 až 1987 a v letech 1989 až 1990 tak činil na základě dvou po sobě oficiálně uzavřených smluv o dočasném užívání, které uzavřel s Obvodním národním výborem v P. Posledně jmenovaná smlouva ze dne 3. 8. 1989 vypršela ke dni 31. 12. 1990 a počínaje 1. 1. 1991 již Český zahrádkářský svaz hospodařil na pozemku, aniž by s ním obec, resp. Městská část P., jako nástupce národního výboru uzavřela jakoukoliv smlouvu. Ke dni 24. 5. 1991 tak žalobce nejen že fakticky nehospodařil s předmětným pozemkem, nýbrž ani neplnil formální povinnosti hospodáře.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I., II.) podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, neboť otázka zásadního právního významu byla řešena rozdílně od judikovaných závěrů Nejvyššího soudu. Péče, starost, projednávání podání třetích osob Městskou částí P. a užívání pozemků na základě smlouvy, uzavřené dne 3. srpna 1989 mezi Obvodním národním výborem jako právním předchůdcem Městské části P. a Č. z. s. s dobou trvání do 31. prosince 1990 s prodlužováním dle ustanovení §676, odstavec 2 občanského zákoníku, naplňovalo znaky hospodaření s majetkem. Vzhledem k opodstatněným důvodům uvedeným v dovolání navrhuje, aby rozsudky obou stupňů byly zrušeny.
Žalovaný má dovolání žalobce za nepřípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam, z toho důvodu, že právní otázka výkladu pojmu „hospodaření s majetkem státu“ jako podmínkou pro přechod vlastnického práva ze státu na obec dle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., která byla řešena v napadeném rozsudku odvolacího soudu, byla Nejvyšším soudem již několikrát řešena a v souladu s jeho konstantní judikaturou rozhodoval napadeným rozsudkem i Městský soud. Žalovaný navrhuje, pokud by dovolací soud dovolání žalobce neodmítl pro nepřípustnost, aby jej jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání ve smyslu těchto ustanovení je přípustné, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že soud odvolací posoudil věc po právní stránce v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, a to v důsledku odlišné interpretace obsahu pojmu „hospodaření“ ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož dovolatel žádné vady řízení nenamítal a ze spisu se nepodávají, zabýval se dovolací soud věcným řešením sporu, a to v rozsahu, jenž byl vymezen v dovolání.
Předmětem dovolacího řízení se stala otázka, zda lze pod pojmem „hospodaření“ ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. rozumět těž přenechání věci do užívání či do nájmu jiné osobě.
Při posouzení této otázky dovolací soud vycházel z ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jež zní: „Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.“
Dovolací soud v prvé řadě konstatuje, že problematika obecních restitucí je složitá a ze strany zákonodárce upravena velmi nejistě a nesystematicky. Na druhé straně soudy nemohou při plnění svého poslání chránit zákonem založená práva občanů zaujmout stanovisko, že jim právní předpisy neumožňují tato práva chránit. Jejich povinností je proto vykládat stávající předpisy tak, aby své poslání plnily a případné mezery či nejasnosti v právních předpisech zaplnily judikaturou, která vychází z účelu zákona a ctí i mezinárodní smluvní závazky. Je proto třeba vycházet z judikatury soudů, včetně Ústavního soudu, které se touto problematikou již vícekrát zabývaly, a najít spravedlivé řešení tohoto problému.
Nejvyšší soud vycházeje i z rozhodnutí Ústavního soudu (zejména nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 6, č. 131, str. 461, veřejnosti též dostupném na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ) ve svých dřívějších rozhodnutích (uvedených výše) dospěl k závěru, že pojem „hospodaření“ je třeba vykládat podobně jako původní pojem „správa“ převzatý do vyhlášky č. 119/1988 Sb. V tomto smyslu pak konstatoval, že je třeba akcentovat konkrétní využití věcí k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy atd. Preferuje se proto skutečné hospodaření, tedy fakticita, nikoliv právní konsekvence termínu (viz např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1698/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008, všechna rozhodnutí dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Je však třeba poukázat i na tu judikaturu Nejvyššího soudu, v níž byla opakovaně vyslovena myšlenka, že i přenechání věci do nájmu, případně do dočasného užívání, naplňuje znaky pojmu hospodaření, tak jak byly vyloženy shora.
Zde stojí za zmínku zejména usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 3823/2008, (veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), v němž zdejší soud konstatoval, že „za hospodaření s nemovitostí se dá považovat i její přenechání do nájmu“. Nejvyšší soud tu poukázal na svá dřívější rozhodnutí, a to zejména na rozhodnutí ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, a ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99 (veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), v nichž dospěl k závěru, že se za hospodaření s nemovitostmi dá považovat i její přenechání jiné organizaci do hospodaření (podle vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem) nebo do užívání (nájmu) – viz. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Rovněž ve výše citovaném nálezu, sp. zn. IV. ÚS 185/1996, Ústavní soud uzavřel, že obec s pozemky musí hospodařit a že dočasný institut hospodaření není neřádným hospodařením. Podle interpretace Ústavního soudu rovněž platí, že i když se nepodařilo prokázat hospodaření s nemovitostmi ze strany obce jako takové, nevylučuje se však hospodaření cestou svěření do dočasného užívání.
K rozhodnutím, jež v odůvodnění svého rozsudku citoval odvolací soud, je nutno uvést, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1767/2005, jenž odkazuje na další citovaný rozsudek ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001 (obě rozhodnutí dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), se výše uvedeným závěrům nepříčí, naopak je potvrzují. Ani jedno z citovaných rozhodnutí se výslovně nezabývalo situací, kdy právní předchůdce obce (či obec sama) předmět sporu pronajal či svěřil jiné organizaci do správy nebo dočasného užívání, jak tomu bylo v právě souzeném případě. Co se týče usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 470/2007 (rovněž dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu), lze poukázat na to, že se jedná o rozhodnutí nemeritorní povahy poukazující ve svém odůvodnění pouze na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu týkající se dotčené problematiky. Závěry v tomto rozhodnutí předestřené jsou velmi stručné, což odpovídá povaze a účelu odůvodnění odmítacího rozhodnutí v dovolacím řízení. Právě proto ale nelze rozhodnutí tohoto typu považovat za precedentní, tedy za takové, jež interpretaci právního institutu prohlubuje, posouvá či dokonce mění. Dovolací soud proto ani v souzeném sporu nemohl k výše citovanému usnesení přistupovat jako k rozhodnutí, jež by obsahovalo relevantní interpretaci zákonného pojmu „hospodaření“ v tom smyslu, že stojí na stanovisku jiném než předešle uvedená judikatura.
Dovolací soud z výše uvedeného vyvodil jednoznačný závěr, že judikatura Nejvyššího soudu konstantně zastává stanovisko, že pokud faktickému výkonu práva hospodaření bránil právní titul, na jehož základě s věcí fakticky hospodařil jiný subjekt, pak je třeba takový stav považovat za hospodaření s věcí ze strany obce ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Jinými slovy řečeno, i přenechání věci do dočasného užívání, resp. do nájmu, jiné osobě, lze podřadit obsahu pojmu „hospodaření“, a takové nakládání s věcí je tedy třeba považovat za naplnění třetí kumulativní podmínky pro přechod vlastnického práva k této věci na obec.
V daném případě byl předmětný pozemek svěřen právním předchůdcem žalobce do dočasného užívání Českému zahrádkářskému svazu, a to smlouvou o dočasném užívání pozemků ze dne 22. září 1982 a smlouvou o dočasném užívání pozemků ze dne 3. srpna 1989. Odvolací soud z těchto skutečností dovodil, že s uvedenými pozemky nakládal Český zahrádkářský svaz a že „faktické hospodaření na pozemku, péče o něj, zajišťování proti poškození a zneužití atd. vykonával tento subjekt“. Uzavřel tedy, že žalobce fakticky s předmětným pozemkem nehospodařil.
Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu výklad pojmu „hospodaření“ obcí s věcmi. Právní posouzení věci provedené odvolacím soudem je proto nesprávné, a dovolání je tedy nutno přiznat důvodnost. Nejvyšší soud tudíž postupoval podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek soudu odvolacího zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2009
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu