ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3040.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3040/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Ing. M. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) ČR– Ú. pro z. s. ve v. m., a 2) J. B., zastoupenému advokátem, o určení oprávněné osoby a o uzavření smlouvy o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 34/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2009, č. j. 17 Co 486/2008-1096, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví identifikovaném usnesení zrušil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 6. 2006, č. j. 5 C 34/2005 – 919, jímž byl doplněn rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 7. 2005, č. j. 5 C 34/2005 – 874, a to ve výroku IV., jímž byla žalované 1) uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu podle zákona č. 87/1991 Sb. i o vydání pozemku č. 1169/2 – ostatní plocha, o výměře 594 m2 v obci a katastrálním území N. M. n. M. tak, jak je tato nemovitost vyznačena v geometrickém plánu č. zakázky 1376 – 95/2003. Věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stalo se tak poté, co Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil svým usnesením ze dne 9. 9. 2008, č. j. 28 Cdo 1992/2008 – 1091, předchozí usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 10. 2007, č. j. 17 Co 410/2005 – 1010, ve výroku V., v němž odvolací soud zrušil výrok IV. doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. června 2006, č. j. 5 C 34/2005 – 919, a řízení v tomto rozsahu zastavil.
Dovolací soud výše identifikovaným usnesením rozhodl takto z toho důvodu, že měl – na rozdíl od soudu odvolacího – za podložené, že soud prvního stupně v daném případě zcela evidentně rozhodl o tom, co žalobce učinil předmětem řízení, byť tak činil v jisté fázi řízení relativně neurčitě. Předmětný pozemek parc. č. 1169/2 se stal předmětem daného řízení, a to i ve vztahu k žalobcem požadovanému uložení povinnosti žalované 1) uzavřít s ním výše specifikovanou dohodu.
Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí ze dne 15. 1. 2009 tak, že soud prvního stupně zatížil předcházející řízení celou řadou procesních vad vytýkaných již v usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 10. 2007, sp. zn. 17 Co 410/2005. Toto usnesení pak Nejvyšší soud zrušil pouze ve výroku V, a ostatní výroky jsou tak pravomocné. Odůvodnění vztahující se k pravomocným výrokům lze vztáhnout i na nyní přezkoumávaný výrok tímto usnesením, a krajský soud tedy na něj v dalším odkázal.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) a §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel zpochybňuje postup odvolacího soudu a brojí proti důvodům, které odvolací soud vyložil ve svém usnesení ze dne 12. 10. 2007, sp. zn. 17 Co 410/2005, a na něž odkázal v odůvodnění v současnosti napadeného usnesení. Dovolatel nesouhlasí s tím, že odvolací soud posoudil žalobní návrh jako alternativní, a nikoliv jako eventuální. Výklad provedený odvolacím soudem odporuje znění §79 odst. 1 o. s. ř. a je neslučitelný se stavem řízení. Soud nemůže petit označený žalobcem jako eventuální posuzovat jako alternativní bez souhlasu žalobce.Nad to odvolací soud o pozemku 1169/2 vůbec nerozhodoval, jak je patrno z důvodů předcházejícího rozhodnutí Nejvyššího soudu, a tak se odůvodnění odvolacího zrušení v napadeném usnesení předmětného pozemku nemůže vůbec týkat a výrok je tak neodůvodněn. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou řádně zastoupenou advokátem. Lze se tedy zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Předně je nutno uvést, že přípustnost dovolání v daném případě nelze založit podle §238, §238a, ani podle §239 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nespadá ani pod jeden z případů uvedených v těchto ustanoveních. Napadeným usnesením nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto nepřichází v úvahu ani připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) či c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání je tak možno zvažovat jen podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání je ve smyslu uvedeného ustanovení přípustné, směřuje-li proti rozsudku odvolacího soudu či proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Není přitom rozhodné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 odst. 1 nebo podle §219 či podle §219a a 221 o. s. ř., je toliko důležité, zda a jak rozdílně posoudil soud odvolací práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (tedy obsahový vztah rozhodnutí obou soudů – viz. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7.vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 1238).
Tomu však obsah napadeného usnesení odvolacího soudu nenasvědčuje, neboť tento soud zrušil výše jmenované rozhodnutí (resp. jeho část) pouze s odkazem na procesní nedostatky v postupu soudu prvního stupně, aniž stanovil jakákoliv jiná práva či povinnosti žalobce (byť i jen procesní povahy). Dovolací soud konstatuje, že odlišný náhled na charakter žalobní žádosti není obsahově odlišným posouzením práv či povinností účastníka řízení. Odvolací soud v tomto svém rozhodnutí žádným způsobem nehodnotil práva či povinnosti v právních vztazích mezi účastníky řízení, o něž v souzeném sporu jde, natož aby je posoudil odlišně od soudu prvního stupně. To ovšem tím spíše platí i pro případ, že by své zrušující rozhodnutí ve vztahu k předmětu řízení opravdu vůbec neodůvodnil. Ve smyslu shora uvedené interpretace §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak dovolání nesměřuje ani proti rozhodnutí, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a není tedy přípustné.
Dovolací soud proto postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10.12.2009
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu