ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3166.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3166/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 3) M. V., a 4) L. V., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky ve výši 802.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 14 C 344/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2007, č.j. 18 Co 521/2006-277, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2007, č.j. 18 Co 521/2006-277, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se původně v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 14 C 344/2002 domáhal žalobou ze dne 15. 12. 2002 na žalovaných 1) P. V. a 2) Ing. D. V. zaplacení částky 1.806.700,- Kč s příslušenstvím a žalovaných 3) a 4) zaplacení částky ve výši 802.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedl, že dne 21. 8. 1995 uzavřel se žalovaným 1) smlouvu o nájmu nebytových prostor situovaných v domě v ul. R. č. 123, č.p. 212, kat. území P., část obce S. P. (dále jen „předmětné nebytové prostory“), a to na dobu sedm let. V roce 1997 účastníci smlouvy prodloužili dohodou platnost smlouvy na dobu deset let. V průběhu užívání předmětných nebytových prostor se žalobce dohodl se žalovaným 1) a žalovanou 2), že provede na vlastní náklady rekonstrukci předmětných nebytových prostor, přičemž pohledávku za jejich zhodnocení započte proti pohledávce žalovaných na nájemném sjednaném v částce 150.000,- Kč měsíčně, které vznikne v budoucnu. Ve výsledku tak byl žalobce ujištěn žalovanými 1) a 2), že bude moci užívat předmětné nebytové prostory bezplatně po dobu 15 let. Dne 24. 3. 2000 darovali žalovaný 1) a žalovaná 2) předmětné nebytové prostory žalovaným 3) a 4). Stavební práce probíhaly od října roku 1999 až do únoru roku 2002, kdy se do předmětných nebytových prostor dostavil žalovaný 4) a žalobci sdělil, že nájemní smlouva ze dne 21. 8. 1995 je neplatná a že žalobce tudíž musí předmětné nebytové prostory vyklidit. Žalobce uzavřel, že žalovaní 1) a 2) se na jeho úkor bezdůvodně obohatili v rozsahu zhodnocení předmětných nebytových prostor sníženého o pohledávku žalovaných na plnění za užívání odpovídající tržní hodnotě nájemného v daném místě a čase, tj. za období od října 1999 do března 2000. Ve vztahu k žalovaným 3) a 4) žalobce žádal vydání bezdůvodného obohacení za zhodnocení provedené stavebními úpravami v období od dubna 2000 do února 2002 snížené o pohledávku žalovaných 3) a 4) na nájemném za shodné období.
Žalovaní 1) a 2) namítali, že rekonstrukci předmětných nebytových prostor neprovedl žalobce, ale žalovaný 1) a to na své vlastní náklady. V průběhu řízení rovněž vznesli námitku promlčení práva žalobce.
Žalovaní 3) a 4) namítali, že v době, kdy získali předmětné nebytové prostory od žalovaných 1) a 2), tj. ke dni 27. 3. 2000, byly veškeré stavební práce provedeny
a nemůže být proto dána jejich pasivní věcná legitimace. V průběhu řízení rovněž vznesli námitku promlčení žalobcova práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Ve vztahu k žalovaným 1) a 2) rozhodl Okresní soud Plzeň – město částečným rozsudkem ze dne 13. 10. 2004, č.j. 14 C 344/2002-137, kterým žalobu zamítl z důvodu promlčení žalobcova práva na vydání bezdůvodného obohacení. Částečný rozsudek byl posléze potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2005, č.j. 18 Co 381/2005-183 se shodným odůvodněním.
Ve vztahu k žalovaným 3) a 4) soud prvního stupně konečným rozsudkem ze dne 19. 5. 2006, č.j. 14 C 344/2002-247, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 21. 8. 1995 je absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., neboť nesplňuje podmínku předchozího souhlasu národního výboru (obecního úřadu) ani další, zákonem stanovené náležitosti. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci tak mohlo vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 obč. zák. Jelikož však stavební práce byly skončeny nejpozději počátkem října 2000, zatímco žalobce své právo uplatnil u soudu až dne 15. 10. 2002, soud přihlédl k námitce promlčení a žalobu zamítl, aniž by zkoumal eventuální rozsah bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 1. 2007, č.j. 18 Co 521/2006-277, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že předmětná nájemní smlouva ze dne 21. 8. 1995 je neplatná z důvodu absence souhlasu národního výboru (obecního úřadu) a dále z důvodu nezpůsobilého předmětu nájmu, neboť v době uzavření smlouvy nebyly předmětné prostory zkolaudovány. Odvolací soud rovněž uzavřel, že žalobce svůj nárok uplatnil z titulu bezdůvodného obohacení, ale z důvodu promlčení žalobcova práva na vydání bezdůvodného obohacení je bezpředmětné zabývat se rozsahem bezdůvodného obohacení.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti konečnému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedl postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jakož i nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně namítal, že:
soudy obou stupňů nepřihlédly při zjišťování rozsahu bezdůvodného obohacení ke skutečnosti, že některé stavební práce byly provedeny na základě ústní dohody se žalovanými bez stavebního povolení, ačkoliv i tyto žalobce nárokoval v žalobě; soud prvního stupně ani nepřipustil navrhovaný důkaz – výslech svědka Ing. arch. J. S., kterým měl být rozsah prací provedených bez stavebního povolení prokázán,
stanovení okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí doby na „počátek října 2000“ je nesprávné, neboť takový počátek běhu promlčecí lhůty český právní řád nezná,
soudy obou stupňů nevzaly v úvahu rozpor s dobrými mravy spočívající v jednání žalovaných, kteří dne 18. 2. 2002, kdy probíhalo kolaudační řízení, zabránili žalobci v přístupu do objektu, kde se nacházela stavební dokumentace, jakož i jeho osobní a účetní doklady, a kteří následně prodali předmětné nemovitosti za cenu zahrnující finanční prostředky vynaložené žalobcem.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) včetně situace, kdy odvolací soud řeší určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího soudu a Ústavního soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000).
Dovolací soud z obsahu podaného dovolání vyvodil, že žalobce uvádí následující otázky zásadního právního významu, které dle jeho názoru zakládají přípustnost podaného dovolání:
Lze v rámci uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého provedením stavebních úprav nemovitosti nárokovat i stavební práce provedené bez odpovídajícího stavebního povolení?
V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozhodnutí ze dne 21.3.2006, sp. zn. 22 Cdo 1637/2005), je přípustnost dovolání podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dána jen tehdy, „napadá-li dovolatel otázkou zásadního právního významu současně právní názor odvolacího soudu“. Odvolací soud však své rozhodnutí na závěru, že pro výši bezdůvodného obohacení nejsou určující stavební práce, které žalobce provedl bez stavebního povolení, nepostavil. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že „pokud žalobce v odvolání tvrdil, že investice, v důsledku kterých mělo dojít ke zhodnocení nemovitosti, nebyly součástí původní projektové dokumentace ani stavebního povolení […], pak se jedná o nové skutečnosti, uplatněné (v odvolacím řízení) v rozporu s ustanovením §205a o.s.ř.“ (srov. odůvodnění rozsudku soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2007, č.j. 18 Co 521/2006-277). Tento procesně-právní závěr však nebyl žalobcem skrze podané dovolání rozporován. Posouzení shora položené otázky dovolacím soudem tudíž nemůže mít zásadní právní význam pro věc samu, neboť se nemůže promítnout do poměrů účastníků ve věci, ve které bylo dovolání podáno (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.9.2006 sp. zn. 29 Odo 538/2005, srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240). Dovolací soud z uvedeného důvodu projednání položené otázky nepřipustil.
Lze stanovit okamžik počátku běhu promlčecí doby jako „počátek kalendářního měsíce?“
Jak již bylo předesláno, v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozhodnutí ze dne 21.3.2006, sp. zn. 22 Cdo 1637/2005), je přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dána jen tehdy, „napadá-li dovolatel otázkou zásadního právního významu současně právní názor odvolacího soudu“. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vymezil přímo den, na který vázal počátek běhu subjektivné promlčecí lhůty, když uvedl: „Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně […], že stavební úpravy musely být nejpozději dne 15. 10. 2000 dokončeny. Protože žalobce žalobu na vydání bezdůvodného obohacení uplatnil až dne 15. 10. 2002, soud prvního stupně správně s ohledem k námitce promlčení vznesené žalovaným dovodil, že uplatněný nárok je vůči 3. a 4. žalovanému promlčen“ (srov. odůvodnění rozsudku soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2007, č.j. 18 Co 521/2006-277).
Dovolací soud nicméně dospěl k závěru, že vznesená právní otázka směřuje k posouzení počátku běhu promlčecí doby, resp. marného uplynutí promlčecí lhůty pro uplatnění žalobcova práva na vydání bezdůvodného obohacení, a následně shledal zásadní právní význam vznesené otázky, neboť ji odvolací soud v dané věci posoudil v rozporu s hmotným právem.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
I. K námitce nesprávného posouzení běhu promlčecí doby
1. Podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. „právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.“ Podle §107 odst. 2 obč. zák. se nejpozději „právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky ode dne, kdy k němu došlo.“
2. Podle ustanovení §122 odst. 2 obč. zák. „konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná.“
3. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu je „pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby pro vydání plnění z bezdůvodného obohacení rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Vyžaduje se skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného
a tedy nepostačuje, že měl možnost se potřebné skutečnosti dovědět i dříve“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2008). Dovolací soud dále uvedl, že „touto vědomostí však ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98).
4. V souzené věci odvolací soud s odkazem na zjištěný skutkový stav uzavřel, že stavební úpravy, kterými žalobce zhodnotil stavbu ve vlastnictví žalovaných musely být nejpozději dne 15. 10. 2000 dokončeny (srov. odůvodnění rozsudku soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2007, č.j. 18 Co 521/2006-277). Odvolací soud následně vzal den 15. 10. 2000 za rozhodný pro určení počátku běhu promlčecí doby pro uplatnění žalobcova práva na vydání bezdůvodného obohacení (srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, č.l. 288). Pokud však odvolací soud na základě takto vylíčeného skutkového stavu uzavřel, že žalobci, který se svého práva na vydání bezdůvodného obohacení domáhá žalobou podanou u soudu dne 15. 10. 2000, dvouletá promlčecí lhůta marně uplynula, je právní posouzení odvolacího soudu nesprávné. Z ustanovení §122 odst. 2 obč. zák. totiž jasně plyne, že posledním dnem dvouleté promlčecí lhůty byl právě den 15. 10. 2002. Jestliže pozbytí, resp. oslabení práva (např. prekluzí, resp. promlčením) nastává až marným uplynutím posledního dne dané lhůty - a z vlastních závěrů odvolacího soudu i ze spisu se podává, že žalobce se svého práva domohl poslední den dvouleté promlčecí lhůty, tj. dne 15. 10. 2002 – potom nezbývá než uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska vznesené námitky nesprávný, neboť v něm vyslovený právní názor zcela odporuje skutkovým zjištěním.
II. K námitce jednání žalovaných v rozporu s dobrými mravy
5. Pokud jde o uplatněnou námitku rozporu s dobrými mravy, dovolací soud uvádí, že ačkoliv soudy obou stupňů nepřihlédly k jednání žalovaných, kteří dne 18. 2. 2002 zamezili žalobci přístup k jeho osobním a účetním dokladům a stavební dokumentaci, jedná se o skutečnost, která se nedotýká žádného z právních závěrů odvolacího soudu. Navíc ani z obsahu podaného dovolání není zjevné, jaký právní názor odvolacího soudu dovolatel uplatněnou námitkou napadá. Obdobně dospěl dovolací soud k závěru, že jednáním v rozporu s dobrými mravy nelze chápat ani prodej předmětných nemovitostí žalovanými za cenu zvýšenou o zhodnocení provedené žalobcem, neboť skutečnost dalšího nakládání se zhodnocenými nemovitostmi nemůže mít vliv na posouzení existence nebo rozsahu případného žalobcova práva na vydání bezdůvodného obohacení, které je předmětem tohoto soudního řízení.
Protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení (§242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř. v souvislosti s §226 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. prosince 2009
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu