ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3174.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3174/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce města Rožmberk nad Vltavou, se sídlem v Rožmberku nad Vltavou, zastoupeného JUDr. Radimem Dvorským, advokátem v Praze 1, Národní 32, proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 72/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 2008, č. j. 22 Co 621/2008-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem shora označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 12. 2007, č. j. 7 C 72/2007-52, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemkové parcely č. 1136/4, zapsané na č. LV 92 pro katastrální území R. Žalobce byl zavázán zaplatit na nákladech odvolacího řízení žalované částku 1.995,60 Kč.
Žalobce se domáhal určení vlastnictví k nemovitosti podle ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. Ve shodě s právním názorem soudu prvého stupně však neshledal odvolací soud pasivní věcnou legitimaci žalované, i když je podle údajů v katastru nemovitostí vlastníkem sporného pozemku. Právo hospodaření svědčí státnímu podniku Povodí Vltavy. Státní podnik vykonává při hospodaření s majetkem státu práva vlastníka podle zvláštních předpisů, má způsobilost (namísto státu) samostatně jednat, a to jako účastník řízení ve věcech týkajících se majetku státu, včetně řízení o určení, zda vlastnické nebo jiné obdobné právo státu existuje či nikoli. Pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované tedy odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby, aniž se zabýval meritem věci.
Proti rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho důvodnost opíral o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Otázku zásadního právního významu spatřoval v pasivní věcné legitimaci žalované (vlastníkem stále zůstává Česká republika). Dovodil též možnost poučovací povinnosti soudu ohledně odlišného právního názoru na otázku pasivní legitimace. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila a žádala, aby dovolací soud žalobcovu dovolání nevyhověl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce mohl dovodit přípustnost dovolání jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, byl podřaditelný pod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Dovolání však není přípustné.
Státní podnik vykonává podle §16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, vlastním jménem práva státu jako vlastníka. V právních vztazích týkajících se majetku státu jedná i v řízeních o určení, zda je stát vlastníkem určité věci či nikoli. K tomuto závěru, plynoucímu z citovaného ustanovení zákona č. 77/1997 Sb., dospěl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 760/2003.
To však neznamená, že by v řízení o určení vlastnictví nemohla být oprávněně účastníkem Česká republika, je-li vlastnictví státu dosud zapsáno v katastru nemovitostí. Jestliže dospěl nalézací soud přesto ke (zpochybnitelnému) právnímu závěru o výlučné pasivní věcné legitimaci výše označeného státního podniku, bylo zajisté jeho povinností poučit strany o svém právním náhledu na věc a jeho procesních důsledcích, jak velí ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř.
Přípustnost dovolání však nelze přesto dovodit.
Nejvyšší soud vychází při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy přípustnosti vázané na konkrétní právní otázku, nejen z případného judikatorního přesahu této otázky, ale i z presumované úspěšnosti dovolatele poté, co by byla věc – za současného zrušení rozsudku či rozsudků nižších instancí – vrácena soudu nižšího stupně k dalšímu řízení (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 910/2000, 29 Odo 663/2003, publikovaná v Soudní judikatuře č. 3/2002, 12/2005). Jinými slovy: jestliže je právní otázka nastolená dovolatelem řešena nižší instancí nesprávně, avšak jiná právní otázka, kterou dovolatel předmětem přezkumu neučinil, brání jeho úspěchu ve věci samé, pak je namístě dovolání odmítnout.
Taková situace zde nastala. Pokud by se nižší instance po případném zrušení svých rozsudků zabývaly věcí již meritorně, musely by řešit, zda jsou splněny podmínky restituce obce podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
K obecní restituci dochází na základě dvou skupin právních skutečností. První z nich spočívá v existenci výkonu práva hospodaření tehdejšími národními výbory k rozhodnému datu 23. 11. 1990 (viz §1 citovaného zákona). Druhá vychází z předpokladu tzv. historického vlastnictví obce k předmětným nemovitostem ke dni 31. 12. 1949 (§2 cit. zák.). Podle tvrzení stran ve sporu by mohla jen zmíněná druhá skupina přicházet v úvahu.
Již samotná žalobní tvrzení však vylučují úspěch žalobce v meritu věci. V bodě II. žaloby se totiž tvrdí, že předmětná parcela (č. 1136/4) „vznikla zasypáním části vodního toku v době likvidace staveb po bývalém německém obyvatelstvu, a to v 50. letech“. Je tedy více než zřejmé, že o historické vlastnictví obce k pozemku nemohlo jít.
Pro úplnost dodává Nejvyšší soud, že podmínka historického vlastnictví obce se vztahuje podle zcela konstantní judikatury NS nikoli jen ke stavbám s pozemky podle znění písm. c/ odst. 1 §2 zákona č. 172/1991 Sb., ale i ke zbývajícím nemovitostem vypočteným sub a/, b/ odstavce 1 §2 citovaného zákona. Geneze legislativně-technické nesrovnalosti ve zmíněném ustanovení je plasticky popsána v publikaci P. Kišše: Restituce majetku obcí, Eurolex Bohemia, 2005, s. 29 – 31.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tedy nebyla dána a dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu