ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3209.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3209/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) P. B., zastoupen advokátem, b) MUDr. P. H., zastoupena advokátem, proti žalovaným 1) P. S., 2) J. S., oba zastoupeni advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 337/91, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2007, č.j. 18 Co 165/2007-917, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 13.300,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právního zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 6. 2006, č.j. 4 C 337/91-871, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobci jsou vlastníky nemovitostí – pozemku p.č. 1928, budovy č.p. 864 na p.č. 1928 a pozemku p.č. 1929, díl I. a pozemku p.č. 1929, díl II. (zahrada, ostatní plocha) v k.ú. S., zapsaných na listu vlastnictví č. 111, spojené s návrhem strpět zápis vlastnického práva žalobců ke shora uvedeným nemovitostem do katastru nemovitostí a s povinností tyto nemovitosti vydat, vyklidit a vyklizené žalobcům odevzdat do 15-ti dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům byla odvolacím soudem stanovena povinnost zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení v částce 26.900,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Poprvé soud prvního stupně ve věci rozhodoval rozsudkem z 8. 9. 1995 s tím, že žalobu na určení vlastnického práva žalobců zamítl. K odvolání žalobců rozhodoval odvolací soud, a to rozsudkem ze dne 17. 4. 1996, jímž rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. Toto rozhodnutí bylo v dovolacím řízení zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR v Brně z 21. 1. 1997. Podruhé soud prvního stupně ve věci rozhodoval rozsudkem z 8. 12. 1999 s tím, že žalobu zamítl; jeho rozhodnutí bylo k odvolání žalobců zrušeno usnesením Městského soudu v Praze z 14. 3. 2001. Potřetí rozhodoval soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 2. 2003, jímž žalobě vyhověl,
a tento rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2004. Po tomto zrušení počtvrté rozhodoval soud prvního stupně rozhodnutím z 9. 6. 2006, které bylo dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzeno.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž dne 11. 5. 1965 právní předchůdci žalobců, J. a A. B. odjeli do tehdejší Německé spolkové republiky
a na území tehdejší Československé republiky zanechali nemovitý majetek shora specifikovaný, který byl v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů B. Nemovitosti přešly do vlastnictví státu, který následně tyto nemovitosti prodal Ing. arch. J. M. a k pozemkům zřídil právo osobního užívání. Poté byly nemovitosti úplatně převedeny do vlastnictví žalovaných. V řízení bylo zjištěno, že nemovitosti přešly do vlastnictví státu postupem uvedeným v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích. A. B. jako původní žalobkyně splňovala podmínky oprávněné osoby podle §3 odst. 1 citovaného zákona, a protože nemovitosti byly v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů B., byla oprávněna požadovat vydání celé věci; její manžel J. B. předpoklady uvedené v zákoně č. 87/1991 Sb. nesplňoval. V průběhu řízení byla však žaloba změněna na žalobu na určení vlastnického práva a na vyklizení nemovitostí podle občanského zákoníku.
Odvolací soud konstatoval, že žalobci nesou plnou procesní odpovědnost za podanou žalobu, když původní druhá žalobkyně se sama zbavila možnosti domoci se svých práv restituční cestou podle platného zákona č. 87/1991 Sb. Původní žalobci
a jejich procesní nástupci, tedy oba současní žalobci, byli v dalším průběhu řízení vystaveni povinnosti prokázat naléhavý právní zájem na požadovaném určení právního vztahu k nemovitostem podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS st.-21/2005, zveřejněné pod
č. 477/2005 Sb., z něhož dovodil, že podaná žaloba na určení vlastnictví obchází smysl a účel restitučního zákonodárství a pro nesplnění podmínky naléhavého právního zájmu byla tato žaloba zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalobce dovolání, jehož důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel odmítl aplikaci právních závěrů uvedených ve stanovisku Ústavního soudu shora uvedeném z důvodu, že tyto závěry se vztahovaly na situaci, kdy vlastnické právo mělo zaniknout před 25. 2. 1948 – o takovou situaci se však v daném případě nejednalo. Dovolatel naopak považuje za přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 560/99, které učinilo závěr, že žalobci, který není občanem ČR a který tvrdí, že mu stát bez právního důvodu odňal věc, jež je nadále v jeho vlastnictví, nelze odepřít právo na ochranu vlastnictví podle obecných občanskoprávních předpisů. Dovolatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím byl zkrácen na svých základních lidských právech a svobodách zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání vyjádřili. Ztotožnili se se závěry soudů nižších instancí
a odkázali na stanovisko pléna Ústavního soudu č. 477/2005 Sb. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Poukázali též na skutečnost, že paní A. B. byla oprávněnou osobou a nic jí nebránilo v tom, aby své nároky uplatnila v souladu s restitučními předpisy a nikoli žalobou na určení podle obecných právních předpisů. Stejnou možnost měl též žalobce, přesto ji nevyužil. Žalobce ve svém dovolání po právní stránce neuvedl žádné nové skutečnosti, a proto žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud podanému dovolání nevyhověl.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Právní závěr ohledně možnosti uplatnit nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy je dán i restituční nárok podle zvláštního restitučního zákona, se v judikatuře dovolacího soudu vyvíjel. Nelze tedy popřít, že byla vydána rozhodnutí jako např. sp. zn. 28 Cdo 779/2001 či 22 Cdo 2326/98, která připouštěla za situace, v níž stát převzal předmětnou nemovitost bez právního důvodu, aby se žalobce domáhal svých práv podle ustanovení občanského zákoníku, přestože byl dán důvod k vydání věci podle zákona restitučního. Postupem podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, se danou otázkou zabýval velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, který dospěl ve svém rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 k vyřešení této otázky, které je závazné i pro ostatní senáty občanskoprávního kolegia. V tomto rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle restitučního zákona (v daném případě č. 87/1991 Sb.), nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. 126 o.z.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř.
Z povahy zákona o mimosoudních rehabilitacích jako zákona zvláštního vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o přednosti speciálního předpisu (lex specialis derogat generali). Stanoví-li zákon o mimosoudních rehabilitacích určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť by tento předpis stanovil některé podmínky (např. lhůty pro uplatnění nároku) odlišně. To znamená, že hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu §126 o. z. nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Taková speciální právní úprava však v daném případě nechyběla. Nárok na restituci majetku, který přešel v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 na stát způsoby uvedenými v ustanovení §6 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., je přiznáván zákonem
o mimosoudních rehabilitacích.
Odvolací soud mohl odkázat i na stanovisko pléna Ústavního soudu publikované pod č. 477/2005 Sb., které se zabývá smyslem a účelem restitučního zákonodárství ve vztahu k obecným právním předpisům. V této souvislosti neobstojí ani námitka dovolatele, že předmětné stanovisko se nevztahuje na daný případ z důvodů časových (zde není sporu o odnětí věcí státem v rozhodném období). Ústavní soud však mimo jiné poukazuje na shora uvedený rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu včetně konstatování, že se toto rozhodnutí částečně zabývá vztahem nároků vyplývajících z restitučních předpisů a nároků uplatněných podle obecných právních předpisů.
Uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn a odvolací soud rozhodl ve věci věcně správně. Nejvyšší soud proto dovolání prvního žalobce zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalovaní mají podle §243c odst. 1, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 10.000,- Kč (§5 písm. b/), neboť byl učiněn pouze jeden úkon právní služby (§18 odst. 1 cit. vyhl.); při zastupování více účastníků je odměna zvýšena o 30 % podle §19a, tedy o 3.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu