ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3238.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3238/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému St. m. B., zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 C 139/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.2.2008, č. j. 37 Co 356/2005-156, takto:
I. Dovolání žalovaného do prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.2.2008, č. j. 37 Co 356/2005-156, se zamítá.
II. Dovolání žalovaného do druhého výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.2.2008, č. j. 37 Co 356/2005-156, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11.11.1999, č.j. 12 C 139/92-85 zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaní D., n. d., S. n. m. B., s.p. v likvidaci a m. B., byli zavázáni povinností uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí v dané dohodě přesně specifikovaných, a to podle zákona č. 87/1991 Sb.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11.12.2002, č.j. 37 Co 75/2000-127 ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní D., n. d. a S. n. m. B., s.p. v likvidaci jsou povinni uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. Současně ve výroku II. zamítl návrh, aby žalovaný St. m. B. byl povinen uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí blíže uvedených ve výroku II. Dovodil, že vůči St. m. nemohlo být žalobě vyhověno, neboť žalobkyně nevyzvala St. m. B. ve lhůtě ve smyslu §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání nemovitostí.
Ústavní soud rozhodnutím ze dne 14.7.2005, č.j. 149/2003-143, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 11.12.2002, č.j. 37 Co 75/2000-127 ve výroku II., III., VI. Zaujal názor, že pokud oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (evidence nemovitostí) domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za řádnou výzvu. Podle Ústavního soudu je třeba provést důkaz o tom, zda za situace, kdy žalobkyně vyzvala S. n. m. B., dříve P. b. h. k vydání nemovitostí, nelze tuto výzvu kvalifikovat jako výzvu zákonnou, v níž jsou uvedené nemovitosti obsaženy.
Odvolací soud poté rozhodnutím ze dne 26.2.2008, č.j. 37 Co 356/2005-156 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že St. m. B. uložil povinnost uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Vyšel ze zjištění, že původní žalobce V. B. byl oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. jako syn původního vlastníka, jehož majetek přešel do vlastnictví státu ve smyslu §6 zákona
č. 87/1991 Sb., a který zemřel před uplynutím lhůty, v níž mohl nárok na vydání věcí uplatnit. Vzal za prokázané, že v důsledku procesního nástupnictví je nyní oprávněnou osobou žalobkyně. Dále zjistil, že žalovaný je povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jako osoba, která ke dni účinnosti zákona věc drží. Též vzal za prokázané, že žalobkyně žalovaného k vydání nemovitostí vyzvala výzvou, doručenou žalovanému dne 26.9.1991, tedy v zákonné lhůtě podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Dovodil, že žalobkyně výzvu k vydání nemovitostí adresovala subjektu, o němž se s ohledem na veškeré v té době zjistitelné údaje domnívala, že věc drží a je povinnou osobou k jejímu vydání. Vyslovil závěr, že s ohledem na shora citované rozhodnutí Ústavního soudu je třeba výzvu vůči tehdejšímu P. b. h. považovat též za výzvu vůči M. B. Dospěl k závěru, že v dané věci je třeba aplikovat §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. Podle odvolacího soudu výměrem Ministerstva průmyslu Československé republiky ze dne 22.12.1950 došlo ke znárodnění v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť tento výměr byl vydán Ministerstvem průmyslu, nikoliv ministrem průmyslu, ale někým, jehož podpis je ve výměru nečitelný.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, a to do výroku I. a II., jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Podle obsahu dovolání tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. V dovolání rekapituloval dosavadní průběh řízení. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že předmětem sporu je celá pozemková parcela p.č. 174 a parcela č. 173 v k.ú. Z., nikoliv jen ta část, která odpovídá části pozemku st.č. 96 a st.č. 97 v k.ú. H. a D. C. Dále vytýkal odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz srovnávacím sestavením parcel a pozemky, identifikací se vůbec nezabýval a ani otázkou zastavěnosti pozemku parcely č. 174. Podle dovolatele v průběhu celého řízení nebylo zřejmé, zda se jedná o pozemek zastavěný stavbou až po převzetí státem, jehož vydání brání ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Dále namítal, že soud nezjišťoval, zda se jedná o stavbu, která byla znárodněna původnímu vlastníku J. B. Tvrdil, že žalovanému bylo uloženo vydat žalobkyni objekt mateřské školy F. 36, která byla postavena až po převzetí pozemku státem a kolaudována v roce 1986, na níž nemá žalobkyně právní nárok. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatele nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na závěry dnes již konstantní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR, které respektovaly okolnost, že do restitučního řízení vstoupila řada osob, začasté bez právnického vzdělání. Jejichž úmysl byl veden logicky zcela pochopitelným zájmem docílení vrácení majetku, jenž byl odňat orgány totalitního státu, který nedbal na zcela přesné vymezení předmětu dnešního vydání nemovitostí. Příčilo by se zásadě rovnosti účastníků, aby v nynějším procesu restituce byly kladeny přehnané formalistické nároky na přesnou identifikaci nemovitostí, vycházející z původních zápisů v Pozemkové knize.
Na základě shora uvedeného se dovolací soud ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a v dané věci odkazuje na odůvodnění obsažené v rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalovaného do prvního výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl.
Pokud jde o dovolání žalovaného do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolání žalovaného do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobkyni v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu