ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3251.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3251/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce I. Č., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému m. Ch., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 17 C 244/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2008, č.j. 10 Co 484/2006-316, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit na nákladech řízení o dovolání žalobci částku 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právní zástupkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem shora uvedeným byl potvrzen odvoláním napadený výrok I. rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 5. 2005, č.j. 17 C 244/98-255, kterým bylo určeno vlastnictví žalobce k pozemkům (ve výroku konkrétně vymezeným) nacházejícím se v katastrálním území Chomutov I. Rozsudkem odvolacího soudu byl dále výrok III. rozsudku soudu prvního stupně týkající se nákladů řízení zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž A. M. – Č. (právní předchůdkyně žalobce, zemřelá dne 17. 6. 2005) se domáhala určení vlastnického práva k pozemkům v k.ú. Ch. I. z důvodu duplicitního zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí na LV č. 3351, na kterém vedle žalobkyně bylo jako vlastník zapsáno též město Ch. Odvolací soud ve svém rozsudku odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, zejména na existenci platné přídělové listiny, na jejímž základě došlo k přidělení předmětného nemovitého majetku manželům J. a A. Č. Odvolací soud dále uvedl, že předmětné pozemky byly určeny k realizaci osídlovacího práva, tedy ve formě jejich přidělení subjektům předvídaným (v tomto případě) dekretem prezidenta č. 12/1945 Sb. Skutečnost, že původní přídělci se posléze vzdali předmětného přídělu ve prospěch státu, pouze znamenala, že daný nemovitý majetek se mohl stát nadále předmětem přídělového řízení, což bylo nakonec přidělením tohoto majetku manželům Č. realizováno. Uvedený příděl pozemků manželům Č. ze dne 1. 5. 1963 vycházel podle odvolacího soudu ze smyslu a účelu zmíněného konfiskačního dekretu, nehledě na skutečnost, že v praxi v mnohých případech teprve druhý nebo dokonce až třetí příděl, jdoucí v časové posloupnosti, naplnil státem sledovaný účel – přidělit pozemky oprávněným subjektům a realizovat tak tzv. osídlovací právo.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je třeba dále zmínit, že předmětné pozemky byly sdruženy manželi Č. v hospodářském družstvu. K těmto pozemkům vzniklo právo družstevního užívání ve prospěch JZD v Ch., tj. právo užívat pozemky ve stejném rozsahu jako vlastník jen s tím omezením, že družstvo nesmělo pozemky zatížit nebo zcizit. Družstevníkům (manželům Č.) zůstalo pouze tzv. „holé vlastnictví“, tj. vlastnické právo bez dalšího oprávnění. V roce 1982 A. Č. zdědila podíl svého zemřelého manžela. Vzhledem k tomu, že původní žalobkyně své vlastnictví nikdy nepozbyla a pozemky nikdy nepřešly na stát ani jinou právnickou osobu, nemohla podle soudu prvního stupně žádat jejich vydání podle zákona o půdě. Pokud jde o tvrzené vlastnické právo žalovaného k předmětným pozemkům, žalovaný je měl nabýt zejména na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku Č. r. do vlastnictví obcí. Na základě zmíněného zákona však přešly do majetku obcí toliko věci, jejichž vlastníkem byla ke dni 24. 5. 1991 Č. r. (a se kterými k témuž dni obec hospodařila, což ale bylo prokázáno). Vlastnictví Č. r. k předmětným pozemkům se však k rozhodnému dni nepodařilo v řízení před soudem prvního stupně prokázat.
Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Otázku zásadního právního významu vymezil dovolatel tak, zda se žalobce mohl tvrzených nároků domáhat žalobou na určení vlastnického práva, anebo zda měl postupovat podle restitučních předpisů. Dovolatel tvrdil, že stát převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu, a proto se nemohl žalobce domáhat svého práva prostřednictvím určovací žaloby. Podle dovolatele byl příděl pozemků neplatným právním úkonem, pozemky nepřešly z majetku Č. r. do vlastnictví jiné osoby, a k vydržení vlastnického práva na straně původní žalobkyně nedošlo. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
K výkladu některých ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, se vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém stanovisku ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95 (publikovaném pod č. R 16/96); přijaté závěry tvoří předpoklad pro uplatnění restitučních nároků a aplikaci tohoto restitučního předpisu. Účel zákona č. 229/1991 Sb. je vymezen v jeho preambuli, a to jako „zmírnění následků některých majetkových křivd z období 1948 až 1989, obnovení původních vlastnických vztahů k půdě, a úprava některých vlastnických vztahů v uvedených souvislostech, a to vzhledem k zájmům hospodářského rozvoje venkova i vzhledem k ekologickým hlediskům.“ Právo domáhat se vydání zemědělských nemovitostí oprávněnou osobou (§4 zákona č. 229/1991 Sb.) přichází v úvahu jen v těch případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad předchozího přechodu nemovitosti na stát nebo jinou právnickou osobu podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Uvedené stanovisko odkázalo též na nález Ústavního soudu ČR č. 131/1994 Sb., podle kterého zmírnění křivd podle zákona č. 229/1991 Sb. má povahu restituce, která je „odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu s právními účinky ex tunc“.
Dovolací soud se v rámci dovolacího přezkumu ve věci ztotožnil s právními závěry soudů nižších instancí. Zejména již v tom ohledu, že právní předchůdkyni žalobce a jejímu tehdejšímu manželovi J. Č. byly v roce 1963 Okresním národním výborem v Ch. platně přiděleny do zákonného majetkového společenství manželů (později bezpodílové spoluvlastnictví manželů) předmětné pozemky, konfiskované podle dekretu č. 12/1945 Sb. Na základě tohoto přídělového rozhodnutí státního orgánu se manželé Č. nejprve ujali držby předmětných nemovitostí s přesvědčením, že jim k těmto pozemkům náleží vlastnické právo. Po smrti J. Č. nabyla původní žalobkyně pozemky na základě vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a dohody o vypořádání dědiců do svého výlučného vlastnictví (viz rozhodnutí Státního notářství v Ch. č.j. D 106/82-22). Dovolací soud v této souvislosti přisvědčuje závěru nižších soudů, že původní žalobkyně své vlastnictví nikdy nepozbyla a pozemky nikdy nepřešly na stát ani jinou právnickou osobu, a proto – s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem případu - nebyl důvod pro uplatnění nároku na vydání pozemků podle zákona o půdě. Určovací žaloba je tu relevantním procesním prostředkem k ochraně jejího vlastnického práva.
Uzavírá se tedy, že v posuzované věci lze oprávněně zpochybnit, a tato otázka prolíná celou argumentací nižších instancí, vlastnictví státu k předmětným pozemkům. To přitom tvoří „předstupeň“ oprávněného uplatnění vlastnického nároku obcí, u níž je jinak splněna podmínka hospodaření s nemovitostmi. Posuzovaná situace je rozdílná od těch, při nichž došlo (např. za účelem budování bytových jednotek, občanské vybavenosti apod.) k řádnému vyvlastnění pozemků. Oproti tomu zde je skutkový stav ohledně pozemků a jejich dalšího využití (viz zejména skutková zjištění soudu prvního stupně) nepřehledný a vlastnické poměry k pozemkům, navozené přídělem z roku 1963, měly kontinuální pokračování.
V judikatorně zpracovaných a po stránce hmotněprávní podle všeho správně posouzených otázkách nelze nalézt zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle §243 odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítá.
Protistraně vznikly v řízení náklady za jeden advokátský úkon, na jejichž náhradu má právo (§243c odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.). Podle §5 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí sazba za úkon 20.000,- Kč, snížená však dvakrát o polovinu pro odmítnutí dovolání a jediný úkon v řízení (§§14 odst. 1, 15, 18 odst. 1 cit. vyhl.). Tedy 5.000,- Kč plus 300,- Kč režijního paušálu; povýšeno o 19% DPH celkem Kč 6.307,-.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu