ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3270.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3270/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobkyně J. B., zastoupené advokátkou, jako procesní nástupkyně původního žalobce M. B., zemřelého, proti žalované ČR, zastoupené Ministerstvem financí České republiky, o 663.442,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 16 C 90/95, k dovolání původního žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.3.2006, čj. 13 Co 480/2005-353, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2006, čj. 13 Co 480/2005-353, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně
o zamítnutí návrhu na proplacení úroků z prodlení, se zamítá.
II. Ve zbývající části se rozsudek zrušuje.
III. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. září 2005, čj. 16 C 90/95-321, se s výjimkou výroku, jímž byl zamítnut návrh na přiznání úroků z prodlení, zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 26.7.1995, se původní žalobce domáhal náhrady za nemovitosti v katastrálním území M. podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Soud prvního stupně i soud odvolací rozhodovaly ve věci opakovaně. Původně rozsudkem ze dne 25.9.1996 soud prvního stupně žalobu zamítl pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného Ministerstva financí ČR, po zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem žalobě vyhověl co do částky 1.363.385,- Kč s tím, že o další částce 766.615,- Kč bude rozhodnuto zvlášť. Vyšel z toho, že předmětné nemovitosti, a to stavební parcela č. 1140 s domem čp. 1454 a role č. kat. 2377/7 v M. tvořily objekt pily, žalobce je pod tíhou úvěru daroval státu, a dům byl v roce 1956 určen k demolici a v roce 1957 demolován bez vědomí vlastníků. O náhradu za pozemek označený jako role požádal žalobce též podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7.5.1999 pro nepřezkoumatelnost, protože soud prvního stupně se nevypořádal s tím, že žalobce byl vlastníkem jen poloviny uvedených nemovitostí, a navíc nebyla náhrada u jednotlivých nemovitostí specifikována. Dalším rozsudkem ze dne 27.3.2003 uložil soud prvního stupně žalované zaplatit žalobci náhradu za polovinu domu čp. 1433 částku 663.442,50 Kč a za polovinu stavebního pozemku 18.250,- Kč, oboje s úrokem z prodlení od podání žaloby, ohledně zbývající náhrady za další polovinu nemovitostí žalobu zamítl. Tento rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 30.6.2004. Odvolací soud dospěl k závěru, že darování státu, resp. přijetí daru státem, nebylo prokázáno, a že stát nemovitosti získal bez právního důvodu. V roce 1960, kdy provedl demolici, byla však budova již v tak dezolátním stavu, že měla hodnotu již jen stavebního materiálu, získaného z bouračky. Zamítavý výrok soudu prvního stupně, i výrok o povinnosti žalované zaplatit žalobci 18.250,- Kč, nabyly právní moci.
Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, pak rozhodl rozsudkem ze dne 6.9.2005, čj. 16 C 90/95-321 tak, že žalované uložil zaplatit žalobci za zdemolovanou budovu částku 10.809,- Kč, a ohledně částky 652.663,50 Kč a úroků z prodlení žalobu zamítl. Tento rozsudek potvrdil odvolací soud rozsudkem ze dne 15.3.2006, čj. 13 Co 480/2005-353. Uzavřel, že stavby, označené č.p. 1453 v M. převzala žalovaná bez právního důvodu podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. tím, že je zdemolovala. Demoliční výměr se nedochoval, žalobce nebyl o demolici objektů vyrozuměn. Podle zápisu o místním šetření z 21.10.1959, jehož se zúčastnili zástupce odboru pro výstavbu rady MNV v M. a také bývalá manželka žalobce E. S., dříve B., byly stavby bývalé pily opuštěné, neobydlené, veřejně přístupné, po požárech v havarijním stavu, a jejich oprava by byla neekonomická. Podle zápisu z 14.1.1960 šlo jen o zbytek pily. Jednalo se tedy o ruiny, jejichž cena se rovnala ceně stavebního materiálu demolicí získaného. Odvolací soud neshledal vadu řízení v tom, že soud prvního stupně neprovedl výslech svědků, kteří dříve v objektu bydleli,
a nevyžádal zprávu o tom, kdy byla na pozemcích zahájena důlní činnost, zvlášť když žalobce nesdělil křestní jména svědků a jejich adresu. Úrok z prodlení odvolací soud žalobci nepřiznal proto, že náhrada nebyla do rozhodnutí soudu stanovena a neměla proto povahu dluhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal původní žalobce dne 19.7.2006 dovolání, které splňuje formální náležitosti stanovené zákonem, včetně toho, že bylo sepsáno advokátem. Přípustnost dovolání se dovozuje opírá z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. a uplatňují se dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel to odůvodil tím, že řízení je postiženo vadou, která spočívá v tom, že ač byly předloženy písemné důkazy, dle kterých mělo dojít k demolici budov v roce 1957, a že budovy byly v dobrém stavu ještě v roce 1956, kdy byly ještě pronajímány, a nájemce měl zájem v nájmu pokračovat, což mu státní orgány neschválily. Dobrý stav nemovitostí tehdy potvrdil nájemci i žalobce. Místního šetření se zúčastnil i zástupce dolu L. v M. a na pozemcích následně došlo k těžbě uhlí. Demolici v roce 1957 potvrzuje i zápis rady MěNV v M., v němž je uvedeno, že nemovitosti byly v roce 1956 určeny k demolici a v roce 1957 demolovány. Tuto okolnost měl potvrdit i svědek F., který s rodinou v objektu bydlel až do jeho demolice v roce 1957. Protože oba soudy tento důkaz odmítly, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani jeden ze soudů se nevypořádal s důkazy, že k demolici, případně jen částečné, došlo v roce 1957, a nechaly je bez povšimnutí v odůvodnění svého rozhodnutí. Dovolatel vyslovuje názor, že i takto částečně započatou demolici je třeba považovat za převzetí budov státem, a to již v roce 1957. Soudy zejména nezdůvodnily, v čem jsou důkazy o demolici v roce 1957 neprůkazné a navíc odmítly provést důkazy k upřesněné doby demolice. Zásadní právní význam dle názoru dovolatele spočívá v tom, že soud prvního stupně se neřídil pokyny odvolacího soudu, že má být zjištěna doba demolice budov, a odvolací soud pak nerespektování tohoto pokynu přešel bez povšimnutí. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení dne 16.9.2006 původní žalobce zemřel a v řízení pokračuje jeho manželka J. B.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z důvodů uvedených v dovolání, přičemž dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Nezabýval se správností výroku o zamítnutí návrhu na přiznání úroků z prodlení, protože ani dovolatel v tomto směru rozsudek odvolacího soudu nenapadal, a navíc je toto rozhodnutí v souladu s běžnou judikaturou.
Zbývalo proto posoudit správnost závěru odvolacího soudu o způsobu přechodu předmětných nemovitostí na stát, a zejména o době, kdy se tak stalo, aby mohla být stanovena výše náhrady za tyto nemovitosti, které již zanikly a nelze je proto vydat. Stranou je ponecháno řešení restituce zemědělského pozemku, která se řídí jiným zákonem, a náhrady za stavební pozemek, o níž bylo v této věci již pravomocně rozhodnuto. Zbývá tedy rozhodnutí o výši náhrady za budovy bývalé pily, když samotný nárok na náhradu podle §13 zákona o mimosoudních rehabilitacích není mezi účastníky sporný.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že k přechodu budov bývalé pily manželů B. došlo bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tento závěr ostatně ani dovolatel nezpochybnil. Dovolací soud však nepovažuje za správný závěr, že k tomuto přechodu na stát došlo demolicí objektu. I když se ponechá stranou logický závěr, že demolicí, tedy zánikem věci, nemohlo dojít k jejímu přechodu na stát, protože již neexistovala, je evidentní, že stát s ní musel disponovat již dříve, minimálně v době, kdy o její demolici mimo řádné správní řízení rozhodl. V této souvislosti je třeba dát zapravdu dovolateli v tom, že odvolací soud se plně nevyrovnal s listinnými důkazy
a nehodnotil všechny souvislosti případu. Dle názoru dovolacího soudu je třeba zhodnotit obsah spisu učinit z toho hlediska, zda stát disponoval s předmětnými nemovitostmi bez souhlasu, či dokonce bez vědomí vlastníků, již po roce 1956, kdy k nim skončil nájemní vztah nájemce n.p. Sběrné suroviny. Přitom by soud měl zohlednit dobové listinné materiály hovořící o tom, že místní orgány považovaly v určité době manžele B. za vlastníky nemovitostí jen v době okupace, i že první etapa demolice byla provedena již v roce 1957. Tuto skutečnost ostatně uvádí
i Ministerstvo financí v dopisu ze dne 19.6.1995. Pokud odvolací soud z tohoto hlediska důkazy nehodnotil a neučinil z nich bez uvedení důvodů skutková zjištění, jedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil podle §243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. Protože stejný závěr platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, podle §243d odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu